ČSSD navrhla dálkově řízenou vládu
Jen si to představte: Premiér Jan Kohout spěchá po schůzi vlády do vedlejšího salónku informovat předsedu nejsilnější strany Stanislava Grosse, jaké vtipy dnes o něm kolegům vyprávěl vicepremiér a ministr zemědělství Libor Ambrozek. Takovou momentku zřejmě půjde pořídit během fungování vládního kabinetu v příštím roce a čtvrt. Možná ne Kohout, ale třeba Lubomír Zaorálek, možná ne Ambrozek, ale třeba Jiří Karas, pokaždé to však bude Gross, jehož vůle určí základní schéma obrázku. V rámci překvapivého návrhu ČSSD z minulého čtvrtka si totiž současný premiér výměnou za ochotu k demisi vymohl, že by sám předem určil svého nástupce. Jakoby jej inspirovala manželka Šárka, která před měsícem svou zlatonosnou příčku v síti distributorů firmy Amway obsadila náhradníkem (viz rozhovor na str. 50).
Zpátky na zelenou louku.
Gross byl vždycky mistrem taktických ústupů, schopným kvůli uchování toho podstatného - moci - nabídnout nečekané oběti. Ve snaze ukončit tříměsíční vládní krizi a zahladit důkladně její devastační stopy na českých voličích, myslel v návrhu opravdu na všechno. Především podmínky demise a sestavení nové vládní formace mají úplně setřít rozdíly mezi příčinami a následky dnešních problémů. Aférami s financováním bytu a podnikáním manželky obtížený premiér by sice přijal červenou kartu, spolu s ním by ji dostali ale také šéflidovec Miroslav Kalousek a šéfunionista Pavel Němec. Kdo se podílel na rozpadu trojkoalice, nemá prý v nové kabinetu co dělat. Aby se nikdo nemohl cítit jako vítěz. Zapomenout se má ale i na nedávný sjezd ČSSD, na němž část delegátů neúspěšně prosazovala personální oddělení funkce předsedy strany a premiéra. „Mám pocit, že to je to rozdělení funkcí. To už kdosi navrhoval,“ trpce komentoval zveřejněný Grossův plán vicepremiér Zdeněk Škromach. Aby umlčel odpůrce spolupráce s KDU-ČSL a US-DEU uvnitř ČSSD, nenabídl Gross spolupráci těmto stranám exkluzívně. Říká, že výzva by „svým způsobem mohla být adresována i ostatním parlamentním stranám, protože ta současná situace by neměla být lhostejná nikomu“. Náruč je tudíž otevřena i komunistům a ODS, stačí přijmout podanou ruku, tvrdí Gross. Aby to ale obě strany neměly tak jednoduché, předem příští vládu charakterizoval přívlastkem proevropská, což je ale jen návrat k ideji Vladimíra Špidly staré tři roky.
Chytrá horákyně.
Autor návrhu se chladnokrevně řídil především tím, jaká nová vláda být nesmí nebo nemůže. Pozitiva šla stranou. Zadání diktovaná svárem uvnitř ČSSD vyřešil důsledně: kompromisem mezi koaliční a menšinovou vládou má být většinová vláda nekoaliční. Zlatou střední cestou mezi vládnutím ad hoc a klasickou koaliční smlouvou, jejíž vypovězení Kalouskem je pro řadu sociálních demokratů traumatem, má být jednorázová dohoda tří parlamentních stran. Stejně šalamounsky Gross přistoupil k dalším ožehavým bodům. Nemůže-li si vítězná strana z minulých voleb dovolit nominovat do vlády svou vrcholnou politickou reprezentaci, ani pouhé úředníky, vyšle druhou ligu. Vláda tak zůstane politická, přesto však nezatížená minulými aférami. Aby třecích ploch bylo co nejméně, programových priorit má být co nejméně a mají být co nejobecnější. Prakticky budou jen tři: stabilita, ratifikace evropské ústavy, možná i rozpočet na příští rok. Ukryt v pozadí má stafáž novému týmu obstarat starý program nynější koalice. Jestliže si Grossův současný kabinet po svém ustavení v létě loňského roku vysloužil posměšný název Špidlova vláda bez Špidly, nyní by šlo o koaliční vládu bez koalice, o stojedničkovou vládu bez stojedničky a o Grossovu vládu bez Grosse.
Čtvrtou prioritu navrhovaného řešení Gross nevyřkl, ale cítí ji všichni zúčastnění. Je jí snaha poslanců udržet si své mandáty až do samého konce volebního období. Právě to je dnes asi jediný motiv, který může Grossově únikové kličce zajistit úspěch. Platí to hlavně o unionistech, ale s ohledem na chabé volební preference také zhruba o polovině poslaneckého klubu sociální demokracie. Stojedničkové spojenectví je totiž samo o sobě mrtvé, otrávené mnohanásobnými potyčkami během dlouhé vládní krize. Sám Gross se tento půdorys snaží zahladit, aby vzpomínka na něj nekomplikovala vyjednávání. Na druhé straně je jasné, že pokud opravdu sněmovnu o důvěru požádá tým vzešlý z dohody ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, silnější než jen stojedničkovou většinu těžko získá.
S požehnáním Klause.
Dříve než od vlastní strany si Gross svůj plán už ve čtvrtek dopoledne nechal posvětit prezidentem Václavem Klausem. Teprve když se ujistil, že Klaus ustaví vyjednavačem o novém kabinetu právě jeho a premiérem člověka navrženého sociální demokracií (tedy Grossem), spustil akci. Nápad prosadil v předsednictvu i poslaneckém klubu ČSSD a v sobotu jej nabídl ke schválení Ústřednímu výkonnému výboru strany (po uzávěrce týdeníku EURO). Pro případ, že by narazil, si ale nechal v rukávu alternativu setrvání v čele menšinové vlády a hájení její existence v intencích sjezdových usnesení až do řádných voleb.
Grossův plán obsahuje pojistku, aby se situace nevymkla ČSSD a jejímu šéfovi z rukou. Starý premiér by měl složit funkci do rukou prezidenta teprve ve chvíli, kdy bude do posledních podrobností jasné, jaké jméno a s jakou podporou bude navrženo hlavě státu ke jmenování. Mezi žhavými kandidáty bylo od samého počátku jméno dosavadního českého velvyslance při Evropské unii Jana Kohouta, ale také exministra obrany Lubomíra Kostelky nebo Jaroslava Bureše. Ovšem ve chvíli, kdy nebylo jasné, do jakých pater by měla jít neúčast stranických špiček v nové vládě, zůstával ve hře i Grossův statutární místopředseda Bohuslav Sobotka. Dobře informovaný zdroj týdeníku EURO ve čtvrtek večer řekl, že prezident se v úvahách o příštím premiérovi údajně vyslovil pro unionistu Vladimíra Mlynáře a kromě Bureše ještě pro současného předsedu sněmovny Lubomíra Zaorálka. Hradní zdroj týdeníku EURO to označil za spekulaci. Přesto prý Klaus v té době nedával realizaci Grossova plánu velkou šanci. Údajně o něm řekl, že jde o mezistupeň, po němž stejně bude následovat Grossova menšinová vláda opřená o podporu komunistů.
Při jednání čtvrtečního klubu ČSSD poslanci zvažovali, že by se novým ministrem zahraničí mohl stát Hynek Kmoníček, nynější vedoucí stálé české mise při OSN. Kalouskův konkurent Cyril Svoboda ani Grossův sjezdový kritik, ministr zemědělství Jaroslav Palas zřejmě s křesly nemohou počítat.
Vedlejší efekty.
Pro samotného Klause má ale projekt „proevropské vlády“ trvalý význam. Prezident znovu ukázal svou dominantní roli v politickém systému. Prosadil si právo na volný výklad ústavy a může to dobře obhajovat argumentem, že nebýt jeho tvrdošíjného odmítání demisí pěti ministrů, zůstal by nám kabinet s komunistickou podporou.
Zákaz vstupu do vlády by také pravděpodobně nemohl být příliš přísný. Sociální demokraté by jej personálně bez angažmá předsedy a místopředsedů zřejmě ustáli, lidovci a zejména unionisté ale asi ne. Pokud Němec nebo Karel Kühnl budou muset jen přihlížet z vedlejších lavic, jejich ministerská křesla se zřejmě bez výpomocných nestraníků neobejdou.
Ti, kterým zatím vzal Gross svým nápadem vítr z plachet, byli komunisté. Ještě v půli minulého týdne dávali sociálním demokratům nůž na krk, že jediným pro ně přijatelným zákonem, s nímž může Grossova vláda spojit hlasování o důvěře, je zavedení majetkových přiznání, a to se zpětnou, patnáctiletou platností. V pátek se už Miroslav Grebeníček strachoval, aby v nové druholigové vládě nebyli „nevýznamní, odborně nepřipravení nýmandi“. V pátek pak KSČM kategoricky tento nápad odmítla a vyslala signál, že preferuje menšinový kabinet ČSSD. Občanské demokraty, kteří od počátku krize prosazují rezignaci Grossovy vlády a konání předčasných voleb, by pak nástup „proevropské vlády“ zabrzdil v jejich modré ofenzivě.
Noví herci, spokojený divák.
Poodstoupení špiček ČSSD od vlády by totiž mohlo vyvolat aspoň trochu podobný efekt, jaký měl odchod Miloše Zemana z vedení sociálních demokratů. Nové tváře a nová témata by voličům dala zapomenout na nynější kotrmelce, což by mohlo zvednout volební preference. Rok a čtvrt je příliš dlouhá doba na to, aby náskok ODS bylo možno považovat za neměnný. Na druhou stranu nejen vznik, ale i existence dálkově řízeného kabinetu nemůže být nic jednoduchého. Programově vágní sestava opatrně tančící tak dlouhou dobu mezi vejci je určitě horší alternativou, než by byly předčasné volby. „Domnívám se, že podmínkou pro realizaci tohoto projektu je upřednostnění stability, prosperity a evropské budoucnosti České republiky před osobními a partikulárními stranickými zájmy,“ prohlásil Gross. Skutečnost je však přesně opačná. Těžko odhadnutelný vliv může mít současná situace na vnitrostranický rozkol mezi grossovským a škromachovským křídlem. Pro Škromacha je paradoxně výhodné, že současné potíže v tuto chvíli leží na Grossových bedrech. Pokud se liberální premiér zaplete do menšinové podpory od komunistů, u svých příznivců tím ztratí kredit a protivníky si nezíská.
Sojuz - Apollo.
Limity nové levostředové spolupráce dal najevo už v pátek předseda lidovců Miroslav Kalousek, když vyjádřil obavu, aby proevropská formace nebyla jen záminkou k získání důvěry kabinetu vedeného sociálním demokratem, který by se pak jako menšinový opřel o komunisty. Jde v podstatě o známou teorii zvanou Sojuz-Apollo (lidovci a unionisté vynesou Grossovu vládu na oběžnou dráhu a na té bude Gross vládnout s Grebeníčkem), s níž přišel už po loňském sestavení Grossovy vlády předseda klubu ODS Vlastimil Tlustý. Tomu ale text dohody může zabránit. Grossův plán předpokládá, že místo ze Strakovky by se u nás v příštích čtrnácti měsících mělo vládnout ze sněmovny. To má ovšem jeden kuriozní háček. Na rozdíl od Němce a Kalouska se Gross už loni vzdal poslaneckého mandátu. Po odchodu z vlády mu zbude pouze židle v Lidovém domě.
