Šíité a sunnité v Sýrii vedou vyhlazovací sektářskou válku, v níž nelze zvítězit. Nahrává to Moskvě
Střední generace novinářů má společné trauma, totiž občanskou válku v bývalé Jugoslávii. Jejím symbolem bylo obléhání Sarajeva a nepřehledné spory v Bosně působily nějakou dobu autentickým dojmem neřešitelného konfliktu. Ve srovnání s patologickým vražděním v Sýrii byl ovšem balkánský národnostní rébus úplnou hračkou. K jeho rozlousknutí stačila ochota velmocí najít společný zájem a dohodnout se na něm, schopnost absorbovat bez problémů uprchlickou vlnu a vůle vynutit si vojensky mír. Pak už jen vyčkat vhodný okamžik a udeřit.
Syrská krize trvá dnes už více než pět let (o rok déle než jugoslávská), vyžádala si skoro 400 tisíc mrtvých (více než dvojnásobek obětí balkánských válek), Aleppo připomíná mnohem více než Sarajevo čečenský Groznyj a konflikt podle všeho nemá jiné východisko než pokračovat v něm tak dlouho, dokud nebude vše podél zaseklých frontových linií srovnáno se zemí. Jako by bitva u Verdunu zuřila ještě v roce 1921. Konflikt dávno přerostl hranice občanské války a stal se krvavým hřištěm, na němž se odehrává barbarský sektářský souboj mezi šíity a sunnity. Velmoci a regionální mocnosti přitom sázejí na různé koně a vyhrává hlavně Rusko.
Ve jménu Alího
Od zhroucení posledního příměří podniká režim Bašára Asada společně s Rusy až 250 náletů denně. Na zemi jim pomáhají ruské jednotky zvláštního nasazení a bojovníci z Íránu a Hizballáhu. Letadla úmyslně zaměřují humanitární konvoje, nemocnice, ordinace, sanitky a ty, kteří poskytují bezprostřední pomoc (tzv. first responders). Každý stratég potvrdí, že kdo se nemusí ohlížet na válečné konvence (Asad dobře ví, že svět už se dlouho dívá stranou), je pro něj cílené zasahování nemocnic a civilistů nejúčinnější metodou boje. Ochromí protivníkovu schopnost obnovovat síly, zbaví jej těch nejaltruističtějších pomocníků a zastaví informační tok směrem ven. Je stále těžší poskládat si, co se v Aleppu doopravdy děje, když už tam nepůsobí ani Lékaři bez hranic a novinářům tam jde o život.
Ruská propaganda se zprávám o masakrech zdravotníků může drze vysmívat (copak je dokáže někdo ověřit?) a poukazovat na údajně podobnou taktiku Saúdů v Jemenu. Anebo na fakt, že povstalci střílejí do západní poloviny města nazdařbůh „pekelné nálože“, jež si také nevybírají oběti. Kreml a Damašek neřeknou povstalcům jinak než „džihádisté“, neboť nikdo nedokáže popřít, že dělicí linie mezi islamisty a sekulárními obránci města se už dávno setřela. Ovšem Aleppo v tuto chvíli obléhají tisíce šíitských fanatiků naverbovaných v Iráku a Libanonu, kteří chtějí město dobývat ve jménu Mohamedova bratrance Alího a považují boj za pokračovaní bitvy u Karbalá, v níž byl zabit Alího syn a islámská komunita se rozdělila na sunnity a šíity. Lepší důkaz, že občanská válka přerostla v sektářský konflikt, nelze najít.
I naprostý laik si může udělat základní obrázek o proporcích konfliktu, když pohlédne na tvář někdejší třímilionové metropole Levanty, která ležela na Hedvábné stezce a byla třetí největší aglomerací osmanské říše. Zatímco v západní části města pokračuje život skoro jako před válkou, východní strana je vylidněná a připomíná ze všeho nejvíce hlavní město Čečenska po jeho dobytí na konci roku 1994. Damašek a Moskva mají pré, neboť vědí, že příští půlrok bude patřit jenom jim. Washington ovládne horečka předvolební noci a důsledky krize bude řešit až příští prezident. V tu dobu bude již Sýrie nejspíše rozdělena na západ a zbytek země, možná dokonce připravena k parcelování.
Užitečná Sýrie
Aleppo má smůlu v tom, že se nachází v části, jíž se poslední dobou poměrně nevkusně přezdívá „užitečná (useful) Sýrie“. Jsou v ní všechny důležité metropole, zatímco zbytek země tvoří kurdská Rojava na severu a poušť na východě, v níž nalezl dočasný úkryt Islámský stát (IS). Pouštními blouznivci v Rakce se tandem Asad–Putin nemusí skoro zabývat, neboť roli sanitáře zastávají USA, jež porážku Daeše považují za absolutní prioritu, a paradoxně tak převzaly část práce za Asada. Zhroucení mírových jednání mezi Johnem Kerrym a Sergejem Lavrovem zároveň naznačuje, že v Moskvě se něco důležitého změnilo. Kreml zřejmě došel k názoru, že válka v Sýrii by se přece jen dala vyhrát.
Na první pohled připomínal pětiletý zápas mezi povstalci a režimem tahání za pilu. Kdo měl zrovna navrch, neměl ani moc důvodů nechat se limitovat příměřími. První dva roky tahali za pilu hlavně povstalci, když dobyli východ Aleppa a na konci roku 2012 stáli s americkou finanční podporou kousek od Damašku. Napřesrok přišla protiofenziva a mluvilo se o tom, že je to naopak vláda, kdo má vítězství na dosah. Povstalci nicméně po necelých dvou letech převzali opět iniciativu a Asadův režim málem zkrachoval na nedostatku bojových sil – jeho vládní vojska čítají jen nějakých 25 tisíc mužů. Kdyby nezasáhl Teherán a neposlal mu tisíce lidí zrekrutovaných především v Iráku, asi už by byl na kolenou.
Loni na podzim se do konfliktu vložilo Rusko a dnes tahá za pilu opět Asad.
Znamená to tedy, že dny povstání jsou sečteny? Nejspíše ne, přestože vzpoura proti Asadovi ztratila podporu prezidenta Obamy, který si dnes nahlas gratuluje, jak moudře z konfliktu vycouval. „Stalo se snad něco, z čeho by moudrý Churchill nebo Eisenhower vydedukoval, že partie se dá rozehrát i jinak?“ zeptal se řečnicky Obama v nedávném rozhovoru pro Vanity Fair. Narážel na to, že mezi povstalci již nejméně tři roky dominují sunnitští radikálové, kteří by se na dobytých územích nejspíše porvali o to, ve jménu jakého bratrstva budou zavádět právo šaría. Válečné dilema je od roku 2013 průzračně jednoduché: Buď režim, nebo islamisté. Nic mezi tím. Připouští to i experti, jako je Jonathan Spyer z Jeruzaléma, kteří mezi povstalce pravidelně jezdí.
Přesto je podle nich zdrženlivost USA chybou.
Povstání totiž podle všeho přežije i ztrátu Aleppa, neboť vzbouřenecké (vesměs venkovské a chudé) regiony mají na rozdíl od režimu dostatek lidských zdrojů a jsou příliš dobře zásobovány zbraněmi ze Saúdské Arábie, Kataru a Turecka na to, aby je režim dokázal porazit. Kromě toho nemají co ztratit a režim nemá dost policistů, kteří by opět dobyté provincie dokázali uhlídat. Ani jedna strana není dost silná, aby zničila tu druhou. Ani jedna není dost slabá, aby byla zničena. Klasický pat. Konflikt očividně nemá řešení. Jak tedy Rusko dospělo k závěru, že v něm lze zvítězit? Klíč se skrývá v názvu „užitečná Sýrie“. V Sýrii jsou v tuto chvíli v chodu celkem čtyři projekty, přičemž ten ruský zřejmě uspěje, zatímco Amerika nezíská ani bod. A to především vinou vlastní nečinnosti.
Čtyři projekty
Jedním z projektů je Islámský stát. Stojí proti všem, i když měl počáteční sympatie Turecka a čerpal pomoc od saúdských wah hábistů. Druhým pozoruhodným projektem je multinárodnostní Rojava na severu, kterou zpunktovali Kurdové, kteří sice spatřují nepřítele i v Damašku, ale ještě více se bojí Islámského státu a sunnitských islamistů mezi povstalci, takže na boj proti nim čerpají podporu ze Západu i z Ruska. Třetím projektem je sunnitské povstání (včetně zbytků sekulární Svobodné armády), které zahrnuje více než půlku Sýrie a je financováno operačními středisky ze Saúdské Arábie, Kataru a Turecka. Minimálně Saúdi povstání nikdy nenechají padnout, protože v něm spatřují protiváhu rozpínavosti Íránu, jenž v nich po usmíření s USA budí stihomam. Čtvrtým projektem je alawitský vládní režim, který má podporu Ruska, Íránu, Hizballáhu a iráckých šíitů.
Dnes už lze celkem bezpečně vsadit na to, že v Sýrii se bude válčit ještě za dalších několik let a země zůstane rozdělena napořád.
Jestliže ani jedna regionální mocnost nenechá padnout svého koně, současné frontové linie se nejspíše promění v nové státní hranice, byť zůstává otázkou, komu připadne pouštní východ, až konečně padne také IS. Volným radikálem v celé rovnici je Turecko, jehož nepřítelem číslo jedna jsou Kurdové a jediný další opravdový zájem má jen na tom, aby ze Sýrie odcházelo co nejméně uprchlíků, takže se momentálně zabývá hlavně stavbou zdi na vlastních hranicích. Své sympatie mění podle okamžité situace (IS nejprve tolerovalo, teď jej chce zničit, lavíruje ve vztahu k povstalcům i k Rusku). Moskva si počíná jako nejobratnější hráč – za jediný rok a při ztrátě pouhých dvaceti vojáků a nákladech zhruba ve výši 500 milionů dolarů se stala arbitrem jakéhokoli budoucího řešení v Sýrii. Nejhůře z velmocenské hry vycházejí Spojené státy. Za všechny ostatní odvádějí špinavou práci při likvidaci IS, přičemž je jasné, že permanentní válka bude potenciální džihádisty a teroristy generovat s větší rychlostí, než kolik jich stačí zlikvidovat vlastními drony. Nečinné přihlížení masakrům Bašárova režimu, který je zodpovědný za tři čtvrtiny obětí války, se pomalu stává největší skvrnou na morálním profilu odcházejícího prezidenta Obamy. Jeho uvážlivost a zdrženlivost prospěla zemi poměrně málo, když si je většina ostatních hráčů vyložila jako slabost a nechala se povzbudit k ještě větším válečným dobrodružstvím.
Aleppo moment = okno
Oficiální postoj USA – Bašár Asad je zdiskreditován, musí odejít, ale ještě předtím je mu třeba ukázat patřičné meze (Obama mluvil na počátku konfliktu o „červené čáře, kterou nelze překročit “) – spolu s neochotou takový postoj jakkoli podpořit a nechat protihráče, aby se zařídili přesně naopak, je špatným vkladem do všech budoucích krizí v regionu. I když asi nebylo v silách Ameriky Kreml s Damaškem zastavit, mohla alespoň bezletovými zónami minimalizovat škody a poněkud zmenšit sex-appeal džihádismu mezi povstalci.
Jenže volání Aleppa, tisícileté metropole Orientu, nemá v současné západní společnosti zdaleka takovou sílu, jakou měl nářek Sarajeva a Grozného před dvěma dekádami. Svět se dívá stranou, a považuje svou indiferentní klid dokonce za ctnost.
Případně za pozitiv negativu, v jakém dnes nahlíží své někdejší humanitární mise v Jugoslávii a Libyi. Slovo „humanitární“ vlastně ztrácí původní význam a stává se symbolem „zločinu spáchaného z naivity“.
Libertariánský kandidát na amerického prezidenta Gary Johnson si při nedávné diskusi neuměl vybavit, kde Aleppo vlastně leží, takže „Aleppo moment“ je dnes v americké angličtině synonymem pro „okno“. Vladimir Putin pro ně určitě najde správné využití.
Jako by bitva u Verdunu zuřila ještě v roce 1921.
Ani jedna strana není dost silná, aby zničila tu druhou. Ani jedna není dost slabá, aby byla zničena. Klasický pat.
O autorovi| Lubomír Heger heger@mf.cz
