Gustav Bihl patřil koncem 19. století k nejvýznamnějším báňským odborníkům v Čechách. Od roku 1883 vedl Mosteckou uhelnou společnost, kterou výrazně rozšířil, a později proslul i jako výrobce porcelánu.
Nákres Bihlovy vily.
Autor: Šestka
První zmínka o hnědém uhlí na Mostecku pochází již z roku 1403, průmyslová těžba ale začala teprve v 18. století a její největší rozmach nastal po dokončení Ústecko-teplické dráhy z Duchcova do Chomutova roku 1870. Drobné těžaře postupně nahradily velké podniky a počet dolů rychle rostl.
Největší podíl na těžbě měla Mostecká uhelná společnost (Brüxer-Kohlenbergbau AG), koncem 19. století se ovšem dostala do problémů a hrozil její zánik. Před úpadkem ji zachránil nový generální ředitel Gustav Bihl, který dokázal podnik roku 1883 stabilizovat a do několika let jej přeměnil v jeden z největších průmyslových gigantů Severních Čech.
Krizový manažer
Gustav Bihl se narodil roku 1847. O jeho mládí nejsou žádné zprávy, pravděpodobně ale pocházel z Německa. Vystudoval báňskou akademii a brzy získal pověst uznávaného montážního odborníka.
| GUSTAV BIHL(1847-1917) |
| Narodil se roku 1847. Vystudoval báňskou akademii a roku 1883 se stal generálním ředitelem Mostecké uhelné společnosti. Těžbu výrazně zefektivnil a z podniku do několika let vybudoval prosperující průmyslový kolos. Roku 1896 získal od Roberta Hankeho porcelánku v Ledvicích u Duchcova a začal se věnovat také výrobě keramiky. Sortiment rozšířil o izolátory, vázy či majoliku a zboží vyvážel do mnoha zemí Evropy. Zemřel 19. února 1917 v sedmdesáti letech a vedení Ledvického podniku po něm převzal syn Alexander. |
Roku 1883, v pouhých šestatřiceti letech, se stal generálním ředitelem Mostecké uhelné společnosti s cílem zachránit podnik před hrozícím krachem. Projevil se jako schopný manažer a v krátké době se mu podařilo většinu problémů vyřešit. Rapidně snížil náklady, zavřel nerentabilní doly a zbylé provozy vybavil moderními stroji, čímž zefektivnil práci a zvýšil těžbu. Pracovní dobu dělníků přitom zkrátil z původních jedenácti na deset hodin denně.
Mostecká uhelná pod jeho vedením vzkvétala a brzy se začala opět rozšiřovat. Získala nové doly a zařadila se k největším společnostem svého druhu v Rakousku-Uhersku.
Risk se ziskem
Velkou odvahu prokázal Bihl roku 1895. Mostecká uhelná tehdy provedla riskantní tah, když zakoupila u Oseka a Duchcova zatopené doly Nelson I až III, Victorin, Fortschritt I až III a Gisela za plných 3,5 milionu zlatých. Tyto doly těžily nejkvalitnější uhlí v revíru, trpěly ale kolísáním spodních vod a opakovanými záplavami. Bihl ovšem i tento problém vyřešil – navrhl systém hrází a čerpadel, který dalším průnikům vody zabránil. Všemi odepisované doly začaly opět vydělávat a v následujících letech přinesly Mostecké uhelné mnohamilionové zisky.
Bihl byl za zásluhy o rozvoj průmyslu v rakousko-uherské monarchii jmenován vládním radou, respekt ale neztratil ani mezi horníky. Nad havíře se nikdy nepovyšoval a nejednal s nimi přezíravě. Všeobecné uznání dokládá i fakt, že největší důl regionu dostal jméno Alexander podle jeho syna.
Rezidence v podhradí
Již po dvou letech ředitelování si nechal Bihl v Mostě postavit také luxusní rezidenci. Na pozemku pod hradem Hněvínem vznikla jednopatrová vila podle projektu teplického architekta Febera, která patřila k nejvýstavnějším budovám tehdejší Gorenzovy třídy (dnešní ulice Jana Žižky). Vybudována byla v alpském stylu s rohovým arkýřem a centrální jídelnou. Později se dočkala několika přestaveb, její celkový vzhled se ale příliš nezměnil ani po druhé světové válce, kdy byla rozdělena na osm bytových jednotek.
Roku 1951 se z objektu stal Dům dětí a mládeže, čímž došlo k nevhodným úpravám interiérů. Všechny nepraktické ozdoby byly odstraněny a původní obložení nahradil umakart. Teprve po roce 1989 začala postupná rekonstrukce cenné stavby, která jako jedna z mála přečkala i plošné bourání starého Mostu v letech 1967 až 1982. Současným majitelem vily je město, které do budoucna plánuje její kulturní využití.
Keramika z Ledvic
Gustav Bihl stál v čele Mostecké uhelné do roku 1903. Již o sedm let dřív se ale pustil do dalšího podnikání – výroby keramiky. Od Roberta Hankeho získal porcelánku v Ledvicích u Duchcova. Produkci výrazně zvýšil a sortiment, který původně tvořil hlavně takzvaný měkký porcelán, rozšířil o izolátory, kuchyňskou keramiku, vázy či majoliku.
Roku 1906 byla firma s názvem Porzellan- und Steingutfabrik G. Bihl & Co. přeměněna na společnost s ručením omezeným a počet zaměstnanců vzrostl na osm set. Podnik měl zastoupení v Berlíně, Vídni, Varšavě, Moskvě, Petrohradě, Londýně, Paříži, Bruselu, Amsterdamu, Curychu či Miláně a prosperoval i po Bihlově smrti roku 1917.
Teprve po vypuknutí druhé světové války začala výroba upadat a roku 1945 skončila. Rodina Bihlů byla odsunuta do Německa a její majetek v Čechách konfiskován.
Prameny: Historická encyklopedie podnikatelů, Deník Mostecka, Bihl Collectors Gallery
