Po ostrých slovech na adresu Etiopie se Egypťané snaží o dohodu. Nic jiného jim ani nezbývá
Začátkem června se Egypťané podivili nad úrovní své politické elity. Prezident Muhammad Mursí totiž svolal schůzku vládních i opozičních špiček, aby s nimi konzultoval postup v otázce výstavby etiopské přehrady na Modrém Nilu. Zapomněl jim ale říct, že setkání sledují v přímém přenosu diváci egyptské státní televize. Neformálně přednesené návrhy přítomných elit proto byly mnohdy šťavnaté.
Vůdce koaliční radikálně islamistické strany Núr (Světlo) Júnus Machjún přišel s návrhem, aby Egypt podpořil separatistické a povstalecké skupiny, bojující proti centrální etiopské vládě. Dalším stupněm má být podle Machjúna fyzická likvidace přehrady.
„Etiopané sestávají z několika kmenů. A vy, pane prezidente, dobře víte, že v Africe se dá uplatit každý,“ obrátil se na prezidenta Mursího opoziční liberál Muhammad Anwar as-Sádát. Bezděčně tak vyjádřil egyptské pohrdání národy černé Afriky. Neúspěšný prezidentský sok Husního Mubáraka z roku 2005 Ajman Núr si přisadil návrhem šířit poplašné zprávy o chystaných egyptských útocích na přehradu.
Některé inteligentní Egypťany přenos ze zasedání pobavil, jiné vyděsilo, jak může mít jejich politická elita tak dětinské nápady pro řešení zcela zásadního národního problému. Těžkou ránu pak egyptští politici uštědřili snahám o oživení vztahů mezi Egyptem zbytkem Afriky. Mubárakova administrativa během posledních 30 let africké vztahy ignorovala a Egypťanům se to teď vrací jako bumerang. Po setkání u prezidenta Mursího teď bude náprava ještě o něco těžší.
Nediplomatické výroky na adresu Etiopie ostře odsoudil egyptský místopředseda Panafrického parlamentu Mustafa al-Gundí a za své politické kolegy se veřejně omluvil známý liberální politik Muhammad al-Baradei, který se schůzky nezúčastnil.
Obroda a mistři překvapení Setkání u Mursího reagovalo na překvapivý krok Etiopie, která 28. května nečekaně oznámila odklonění Modrého Nilu v rámci výstavby velké přehrady Obrody. Bylo to pouhý den poté, co se egyptský prezident Mursí setkal s etiopským premiérem Hailemariamem Desalegnem na summitu Africké unie. Tam se ještě vzájemně ujišťovali o prospěšnosti přehrady pro všechny země povodí Nilu. Rychlý postup prací pak ale Egypťany zarazil.
Etiopané jsou mistry překvapení. Využili jej i při zahájení prací na vodním díle, které operativně synchronizovali s vypuknuvší egyptskou revolucí. Stavba přehrady tak pozornosti Egypťanů úspěšně unikla. O jejím urychleném zahájení svědčí i skutečnost, že Etiopané v té chvíli ještě neměli zajištěné její plné financování, na rozdíl od jiných přehrad, které nedávno postavili.
Modrý Nil, pramenící v Etiopii, přispívá do celkového objemu vod protékajících Súdánem a Egyptem 85 procenty. Hornatá Etiopie přesto nemá na tuto vodu žádný smluvně zakotvený nárok. Jedinou, zato zaručeně účinnou pákou je geografická poloha na horním toku řeky. Etiopie měla na začátku tohoto století jedinou nevelkou hydroelektrárnu o výkonu pouhých 134 MW. Ještě v roce 2009 měla přístup k elektřině méně než desetina Etiopanů.
Vláda v Addis Abebě si však uvědomila obrovský hydroenergetický potenciál hornaté země s vydatnými vodními toky a začala uvažovat o Etiopii jako o africké energetické základně s velkými exportními možnostmi do okolních zemí. Ve hře byl ostatně i vývoz do Egypta, který naopak trpí nedostatkem vlastních zdrojů.
Více proudu, méně vody Právě po této linii by se mohly ubírat diplomatické snahy o urovnání rozepří obou zemí. Během deseti let od roku 2004 do roku 2014 pak Etiopie rychle zprovoznila či zprovozní devět hydroelektráren a zvýší tím instalovanou kapacitu na více než 6000 MW. K nim přibude právě kontroverzní přehrada Obrody, která se stane největší přehradní nádrží v Africe a jednou z největších na světě. Dokončení se plánuje na rok 2017. S jejími 6000 MW se instalovaný výkon etiopských hydroelektráren zvýší na dvojnásobek.
Část nákladů na stavbu přehrad financovaly čínské banky a Světová banka, velkou část ale investovala přímo etiopská vláda. Výstavba samotné přehrady Obrody přijde na pět miliard amerických dolarů a větší část tentokrát financuje etiopská vláda skrze státní dluhopisy. Náklady představují 15 procent HDP 90milionové Etiopie.
Nejasné zůstává, jak se podaří propojit etiopskou přenosovou síť s okolními zeměmi a nakolik budou tyto státy schopné platit za dováženou elektřinu.
Rozvojové ambice Etiopie se projevují vedle přehrad i ve velkém projektu rozvoje a dostavby železniční sítě, na kterém se finančně a technicky podílejí expandující ekonomiky tzv. skupiny BRICS, tedy Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky.
Etiopie využívá přehrad především pro výrobu elektrické energie a jen druhotným cílem je využít je částečně i k zavlažování nových zemědělských ploch. Odmítá proto obavy Egypta a Súdánu, že by výstavba přehrady Obrody snížila průtok Nilu na jejich území. Egypťané ale tvrdí, že snížení průtoku je nevyhnutelné už jen z důvodu napouštění přehrady s kapacitou 63 kubických kilometrů vody. To je více než roční nárok Egypta na vody Nilu o objemu 55,5 kubického kilometru. Napouštění nádrže může trvat tři roky a během tohoto období připravit Egypt o třetinu vody. Tady je prostor pro vyjednávání o technických detailech a harmonogramu napouštění přehrady. V důsledku odpařování a etiopských zemědělských projektů je ale možné, že se průtok v Egyptě na původní čísla už nevrátí.
Pro Egypt a Súdán by ale z nové přehrady přece jen jedna výhoda plynula. Nádrž by zadržovala podstatnou část kalů a bahna, které Nil z Etiopské vysočiny odnáší a zanáší jím Asuánskou i súdánské přehrady. Například dosud největší nilské vodní dílo, Asuánská přehrada, má instalovanou kapacitu 2100 MW a představuje dnes asi 13 procent celkové egyptské energetiky. V důsledku zanášení přehrady je ale funkčnost elektrárny neustále v ohrožení.
Egyptské plýtvání Egypt je dlouhodobě v paradoxní situaci.
Jako země na nejnižším toku Nilu má v rozporu s geografickými zákony právně největší slovo v rozdělování vod tohoto veletoku.
Na základě jediné respektované dohody, a to se Súdánem z roku 1959, má totiž Egypt zaručenou roční kvótu nilské vody, už zmíněných 55,5 kubických kilometrů. Podle egyptských úřadů bude lidnatá země, jejíž populace má do roku 2050 narůst ze současných 90 na 150 milionů, potřebovat o 21 kubických kilometrů vody ročně více, než je současný egyptský nárok. Naprostá většina populace je přitom závislá právě na Nilu, a to jak pro přímou konzumaci, tak především pro nehospodárné zavlažování zemědělských ploch.
Egypťané bědují a spatřují v zemích na horním toku Nilu ohrožení své národní bezpečnosti. „Nebude Egypta bez Nilu!“ hřímal egyptský ministr zahraničí Kámil Amr před cestou na jednání o etiopském projektu do Addis Abeby. S rozvojovými ambicemi zemí černé Afriky se ale Egypťané budou muset nakonec smířit. Země nebude moci odhadovaný nárůst spotřeby vody tak či onak realizovat vodami z Nilu, tolik jí prostě k dispozici nebude.
Hospodaření s vodou v Egyptě ale nutně vyvolává otázku, zda by neměli Egypťané spíše intenzivně přemýšlet o větší efektivitě využití této životně důležité suroviny. Voda je dodnes egyptskými zemědělci chápána jako danost, na jejíž bezplatné využití mají svrchované právo. Rovněž domácnosti platí za upravenou vodu z kohoutku jen směšný paušál.
Velká část egyptské populace má přitom dosud mnohem menší spotřebu pitné vody než Evropané, protože nemá plnohodnotné napojení na vodovodní síť. Na druhou stranu ale vznikají luxusní developerské projekty, které se honosí obrovskými plochami anglického trávníku uprostřed vyprahlé pouště.
Egypťané zkrátka budou muset změnit ohledně hospodaření s vodou svou mentalitu. S obviňováním států na horním toku Nilu totiž dlouho nevystačí. Příliš stará dohoda Egyptsko-súdánská dohoda o rozdělení vod Nilu z roku 1959 matematicky rozdělila celkový průtok měřený v oblasti Asuánu na dvě části. V té době byl průtok 84 kubických kilometrů vody, deset kilometrů se ztratilo odpařováním a zbylých 74 miliard se rozdělilo na 55,5 kubických kilometrů pro Egypt a 18,5 kubických kilometrů pro Súdán s podstatně menší populací. Země na horních tocích Modrého a Bílého Nilu, většina z nich ještě jako kolonie západních zemí, se na dohodě nepodílely a jsou v ní vzpomenuty jen vágní formulací, že pokud by vznesly nějaké požadavky ohledně podílu na vodě, musely by se Egypt i Súdán vzdát shodné části svého podílu. Tato možnost se ovšem koncem 50. let jevila jako čistě hypotetická a o rozsáhlých rozvojových potřebách afrických zemí tehdy nesnili ani ti největší fantastové.
O půl století později už to ale taková fantazie není. Egypťané na rozvoj afrických zemí zareagovali a spolu s osmi dalšími nilskými zeměmi (Súdánem, Etiopií, Keňou, Tanzanií, Ugandou, Burundi, Rwandou a Demokratickým Kongem, plus Eritreou jako pozorovatelským státem) založili v roce 1999 Iniciativu povodí Nilu, která měla harmonicky řešit potřeby všech devíti zemí povodí. Nadále ale platilo, že veškeré vodní projekty musely země horního povodí zdlouhavě a obtížně projednávat s Egyptem, což jim přirozeně vadilo.
Po deseti letech fungování iniciativy se proto uvnitř vytvořila skupina pěti nespokojenců, kteří v roce 2010 podepsali v ugandském Entebbe na břehu Viktoriina jezera iniciativu za ukotvení vyšších podílů na nilských vodách v nové smlouvě, která by nahrazovala egyptsko-súdánskou dohodu z roku 1959.
K iniciativě se dosud přidaly Etiopie, Keňa, Uganda, Tanzanie, Rwanda a Burundi. Přidat se má také Demokratické Kongo a po rozdělení Súdánu v roce 2011 také nově vzniklý Jižní Súdán. Odpůrci této iniciativy jsou logicky Egypt a Súdán. V reakci na její vznik prohlásila v květnu 2010 egyptská vláda, že nepodepíše žádnou dohodu, která by ovlivnila stávající podíl země na nilské vodě.
Spory ano, válka ne Vztahy mezi Etiopií a Egyptem nebyly v posledních desetiletích nikdy ideální. Přátelení Etiopie s Izraelem bylo Egypťanům trnem v oku, vadila jim spolupráce africké země se židovským státem především ve vojenské a zpravodajské oblasti.
Izraelci poskytli v 90. letech Etiopii výzbroj a výcvik elitní části armády výměnou za volný odchod etiopských Židů do Izraele. V občanské válce vedoucí k osamostatnění Eritrey podporoval Izrael Etiopany, zatímco Egypt se víceméně postavil za eritrejské separatisty.
Mezi Egypťany panuje obecné podezření, že se Izraelci podporou Etiopanům snaží Egyptu uškodit a získat nad ním převahu skrze kontrolu životně důležitého nilského toku. Spiklenecké teorie jdou ještě dál, a spekulují dokonce o prodeji vody z etiopských přehrad přímo Izraeli.
Egyptští politici hovoří v seriózních proslovech o vojenském řešení problému s Etiopií jako o posledním možném kroku, ke kterému by se mohlo v případě nouze přistoupit. Tento scénář je ale politicky dost nereálný a těžko naplnitelný je i z vojenského hlediska. Pro většinu stíhacích letounů ve výzbroji egyptských vzdušných sil je vzdálenost kolem 1200 kilometrů mezi nejjižnějším egyptským letištěm a staveništěm etiopské přehrady mimo jejich akční rádius. U strojů F-16 činí dolet i s útokem, obranou před protiútoky a návratem na základnu 850 kilometrů. I pro letouny s delším doletem jako ruské MiG-21 nebo francouzské Mirage 2000 je případná akce na samé hranici jejich možností. Egypt nemá k dispozici tankovací letouny, které by mohly doplňovat palivo bitevníkům za letu.
Využití letišť na území Súdánu by bylo pro Súdán politicky velmi riskantní a hrozilo by, že by se sám stal cílem etiopské odvety. Súdán sice s Egyptem solidarizuje, protože v rámci povodí Nilu je geograficky v podobném postavení, dosavadní množství vody mu ale v dohledné budoucnosti postačí, a nebude proto riskovat žádná válečná dobrodružství. Egypťané mohou jen těžko počítat pro útok proti Etiopii s nějakou zahraniční pomocí, vojenské řešení tedy pro Egypt nevychází reálně. Etiopané jsou si toho evidentně vědomi. Egypt má tedy velmi omezené možnosti, jak s celou situací naložit ve svůj prospěch.
Po diplomatickém faux pas v podobě nečekaného přímého přenosu setkání egyptských politiků se Egypťané racionálně vydali cestou diplomatických jednání. Na lince Káhira–Addis Abeba jsou teď častými pasažéry ministři zahraničí i odborníci obou zemí. Vzájemná dohoda přijatelná pro oba rivaly je možná a je to jediné trvalé řešení.
Za zprvu velmi konfrontačním stylem egyptského vedení mohl být ale i marketingový tah na egyptskou veřejnost. Prezident Mursí a vládnoucí Muslimské bratrstvo potřebují vytvořit pocit národní semknutosti proti vnějšímu nebezpečí, protože jejich popularita doma drasticky klesá. Toto volání po národní jednotě také přišlo před plánovanými celonárodními protesty, které proti vládnutí prezidenta Mursího svolali aktivisté a opozice na poslední červnový den, tedy na výročí jeho nastoupení do funkce hlavy státu. l •
Napouštění nádrže může trvat tři roky a během tohoto období připravit Egypt o třetinu vody. Etiopané jsou mistry překvapení. Využili ho i při zahájení prací na vodním díle, které synchronizovali s vypuknuvší egyptskou revolucí.
85 % vody v Nilu pochází z přítoku Modrého Nilu pramenícího v Etiopii 15 % HDP Etiopie představují náklady na výstavbu sporné přehrady Obrody S rozvojovými ambicemi zemí černé Afriky se ale Egypťané budou muset nakonec smířit.
O autorovi| Štěpán Macháček, Zpravodaj ČRo na Blízkém východě