Textilní průmysl je druhým největším znečišťovatelem životního prostředí na světě. Podle odhadů se v EU vyhodí ročně 5,8 milionu tun textilu. To je přibližně 13 kilogramů na jednoho obyvatele. Z toho je jen 25 procent recyklováno či znovu použito a 75 procent končí na skládkách či ve spalovnách. Konkrétně v Česku ročně vyprodukujeme odhadem deset až 20 kilogramů textilního odpadu na obyvatele. Drtivá většina přijde do směsného komunálního odpadu. Jen minimum textilu je tak recyklováno a celkově ho víc než 90 procent skončí na skládkách. Je tedy na čase tento problém řešit. Jak?
Do roku 2024 povinně
Letos Evropská unie v rámci tzv. odpadového balíčku uložila členským státům povinnost zajistit separovaný sběr pro textil do konce roku 2024. Byť se toto datum může zdát vzdálené, zkušenost s legislativním procesem říká, že je na čase začít diskuzi o tom, jak k této výzvě přistoupíme.
V zásadě existují dvě varianty řešení. První možností je stanovit obcím, aby zajišťovaly sběr textilu ve vlastní režii; pravděpodobně by tak v praxi bylo možné textil odevzdat pouze ve sběrném dvoře. Uvědomělejší obce by mohly uzavřít smlouvy o sběru textilního odpadu se specializovanými společnostmi. K zásadnímu zvýšení počtu míst určených ke sběru textilního odpadu však tímto způsobem dojde jen stěží. Navíc se na nákladech na sběr budou podílet všichni obyvatelé obce stejně.
Druhou možností je přechod na rozšířenou odpovědnost výrobců textilu, zkráceně ROV. To je již dobře etablovaný koncept, který v Česku dlouhodobě funguje v sektoru obalů, elektrozařízení, baterií a akumulátorů či vozidel a pneumatik. V rámci ROV jsou výrobci odpovědni za svoje výrobky i poté, co se z nich stal odpad. ROV má obecně mnoho výhod. Jelikož související náklady nesou výrobci, je tlak na efektivní nakládání s odpadem mnohem vyšší. Tyto náklady jsou mnohem adresnější, jelikož je hradí přímo výrobci, resp. nepřímo spotřebitel, který se eventuálně stane původcem odpadu. Tento systém dál vede ke snižování nákladů na nakládání s odpadem a také ke zvýšení množství sebraného odpadu. Současně podporuje lepší ekodesign výrobků a rozvíjí způsoby využití odpadu.
Česko jako průkopník?
Zavedení ROV pro výrobce textilu by bylo logickým krokem. Jelikož je možné textilní odpad sbírat i v prodejnách textilu a mnoho velkých značek to tak již dnes dobrovolně dělá, lze vybudovat základní infrastrukturu poměrně efektivně.
Obrovský podíl textilního odpadu lze bez dalšího opětovně použít, a to jak pro charitativní účely, tak i v rámci jeho opětovného prodeje. Technologie recyklace textilu jsou dostupné již nyní a k rozvoji dalších je potřebné právě zajistit dostatečné množství kvalitního odpadu.
S povinností zajistit separovaný sběr textilu budou v nejbližších letech v členských státech přibývat systémy ROV pro textil. V České republice mají nicméně výrobci neopakovatelnou příležitost podílet se na tvorbě této regulace. V současné době prochází česká odpadová legislativa rekodifikací a očekává se, že ministerstvo životního prostředí zveřejní návrhy klíčových zákonů začátkem příštího roku.
Zároveň je Česko ideálním prostředím pro otestování ROV. Ve třídění patří Češi k nejlepším v Evropě, což eliminuje potřebu enormních informačních kampaní a náklady na zavedení ROV by v Česku byly pravděpodobně nižší než v západní Evropě. Zavedením ROV v Česku by tak výrobci získali neocenitelné know-how pro implementaci ROV i jiných zemích.
Výrobci na tahu
Zdá se na první pohled absurdní vyzývat výrobce, aby iniciovali novou regulaci svého podnikání. V tomto případě však platí, že kvalitní regulace pomůže výrobcům v jejich primárním byznysu a také zlepší udržitelnost celého sektoru. S přechodem na oběhové hospodářství budou nejen výrobci textilu muset od základů změnit své obchodní modely. Ti, kteří tento přechod podcení, budou v budoucnu vystaveni zásadní konkurenční nevýhodě.
Je proto jen na nich, aby využili příležitosti a přebrali iniciativu k dosažení větší udržitelnosti svého podnikání. #
O autorovi| Filip Hloušek, Autor je advokátním koncipientem Deloitte Legal
