Hajní v roli rukojmích

Vinou státu hrozí lesníkům a odborným firmám bankrot

Navzdory všem smlouvám i skutečně vykonané práci nedostali odborní lesní hospodáři, kteří podle lesního zákona pečují o soukromé lesy do rozlohy 50 hektarů, za tři čtvrti roku žádné finanční odměny. Obdobně jsou na tom taxační kanceláře, které podle téhož zákona na státní objednávku vypracovávají malým vlastníkům lesní hospodářské osnovy, jimiž by se měli řídit v péči o les. Příčinou je ostrý rozpor většiny krajských úřadů s ministerstvy zemědělství, financí a vnitra, kdo má vlastně zákonem stanovené poplatky lesním hospodářům a taxačním kancelářím platit.

Stav zoufalství.

Léta všechno fungovalo v pořádku. Od chvíle, kdy vyšel nový kompetenční zákon a přenesl pravomoci na kraje, se však mezi kraji a ministerstvy rozpoutala poziční válka. Náměstek ministra zemědělství Karel Mach slibuje nápravu až v roce 2006. Postiženým taxačním kancelářím píše: „Nepodařilo se dosáhnout dohody, jak situaci vyřešit a platby podle lesního zákona uhradit. Zároveň se navrhují legislativní úpravy, které by měly od příštího roku zajistit plynulé financování.“ Předseda předsednictva Sdružení taxačních kanceláří Jan Kaluža nad takovým ujištěním propadá zoufalství a obrací se na krajské úřady i poslance: „Liknavost, alibismus a nezúčastněnost, které převládají v dosavadním „řešení“ vzniklého problému a nápravě chyby, jsou pro nás zarážející a silně otřásají naší vírou ve schopnost státní správy a krajské samosprávy řešit nějaké opravdové problémy. Státní správa a krajská samospráva jsou tu dle našeho názoru proto, aby spolupracovaly v zájmu občanů, nikoliv proto, aby spolu bojovaly a braly si občany jako rukojmí.“ Stovek rodin zaměstnanců taxačních kanceláří a odborných lesních hospodářů se dotýká velice tíživá ekonomická situace. „Nevím, jestli to přežijeme,“ uvažuje Kaluža, “ stát nám nic neodpustí. Daň z přidané hodnoty se u nás platí z předložené faktury a nikoho nezajímá, že nebyla proplacena. Natož tím státem, který by nás za nezaplacení daně stíhal.“ Taxační kanceláře jsou malé společnosti o deseti až dvaceti zaměstnancích, u nichž tento druh práce pro stát představuje přinejmenším čtvrtinu, někde až tři čtvrtiny obratu firmy. Tak rozsáhlé zdržení plateb může mít pro jejich finanční plány dalekosáhlé důsledky. Kaluža vysvětluje, že při řádně odvedené práci byly spotřebovány náklady, z osmdesáti procent osobní, které musely být uhrazeny a jejichž součástí jsou další platby státu za sociální a zdravotní pojištění. Průběžně je rovněž nutno odvádět státu zálohy na daň z příjmů, vše samozřejmě pod kuratelou nemalých sankcí. Šéfové taxačních kanceláří navíc došli k závěru, že smluvní pokuty, penále a sankční úroky za neuhrazené faktury by momentálně nic neřešily, neboť by jen navyšovaly pohledávku. V konečném důsledku by ještě podstatně zvýšily náklady na pořízení osnov.
A proč toho nenechají a nejdou od věci? Smluvní termíny (většinou byly součástí zadání nebo kritérií výběru uchazeče) jim neumožňují přerušit práce, což by navíc opět vyvolalo zvýšení nákladů osobní povahy, neboť Zákoník práce nedovoluje z těchto důvodů okamžité rozvázání pracovních poměrů.

Osamělí lesní běžci.

Odborní lesní hospodáři dlouho tiše trpěli a u vědomí jisté výjimečnosti (je jich v republice všehovšudy pár stovek) nechtěli být příliš radikální. Avšak i u nich už číše přetekla. Osamoceně působící lesníci se sdružili do České komory odborných lesních hospodářů a její předseda Jiří Pohan napsal v červenci premiéru Jiřímu Paroubkovi: „Finanční situace pověřených lesních hospodářů je více než kritická. Všichni již čerpají půjčky od příbuzných nebo na vysoké úroky od bank. Nervozita roste a nevíme, jak hospodáře přesvědčovat, aby i nadále vykonávali svou práci pro vlastníky lesů, státní správu a stát.“ Do dopisu se vloudila i pochybnost: „Zabýváme se i myšlenkou, zda tento stav nemá přispět k likvidaci fyzických osob ve funkci lesních hospodářů ve prospěch jiných, finančně silnějších subjektů.“ Pohana velice rozčarovalo, že domluvy krajů a ministerstev nepokročily ani o píď. Jen prázdné přísliby. Nikdo se ani nepokusil o rychlé řešení, které by lesní hospodáře osvobodilo od nezaviněných existenčních problémů. Jménem svých kolegů z komory proto premiérovi psal: „Každé rozhodnutí úředníků trvá týdny a výsledek je nejasný, nikdo nemá odvahu označit viníka vzniklé situace a vydat rozhodnutí.“ Přestože dopis předsedovi vlády byl doslova nabit ochotou jednat, pod tíhou svých problémů se lesní hospodáři odhodlali k činu a oznámili mu: „Vzhledem k těmto skutečnostem vám sdělujeme, že přistupujeme k podávání žalob na stát pro neplnění povinností plynoucích ze zákona.“ Šance na vítězství v soudní při mají takřka stoprocentní, protože nárok odborných lesních hospodářů je stanoven zákonem, a tím je nezpochybnitelný. Rovněž je takřka jisté, že za vítězným verdiktem budou následovat žaloby o náhradu škody za úroky z vynucených půjček a tak dále, takže stát bude muset vynaložit víc, než se nyní zdráhá vydat. Snad i proto se místopředseda vlády a ministr financí Bohuslav Sobotka vzápětí snažil lesním hospodářům žaloby rozmluvit. Avšak ani správce české pokladny nevymyslel, jak oprávněné požadavky lesníků uspokojit. Zato nasměroval, kde hledat viníka: „Ministerstvo zemědělství, v jehož kompetenci je zákon o lesích, řešilo danou problematiku liknavě.“

Velké a malé peníze.

Jestliže odborný lesní správce dostane za opečovávání jednoho hektaru 64 korun (při výměře do tří hektarů 82 korun) za čtvrtletí, a těch hektarů má na starost 1300, jsou to pro něho velké peníze, protože jimi je schopen uživit rodinu, a když si k tomu sežene ještě jiný příjem, tak i uhradit drobnou hypotéku. Ale když se stát s kraji přetahuje o povinnost zaplatit lesní hospodáře a taxátory, ve hře je podle vydané Zelené zprávy a výpočtů Jana Kaluži a Jiřího Pohana mezi 25 a 35 miliony korun ročně na pořízení osnov a zhruba stejná částka za samostatně působící odborné lesní správce. To jsou pro státní rozpočet natolik malá čísla, že je neexistence nějakého přechodného náhradního řešení neomluvitelná.
Nad žabomyší spory se osvíceně povznesl Jihočeský kraj, především zásluhou radního Jiřího Netíka. Rada kraje si pro tento účel vyčlenila na přechodné období roku 2005 rezervu 30 milionů korun a odhlasovala směrnici, jak financovat opatření podle lesního zákona. O tom, jak bude vymáhat tyto prostředky na státu, dosud nerozhodla. Lesníci a taxátoři na jihu Čech však normálně žijí. K podobné iniciativě se nedávno přihlásil i Liberecký, a jak sdělil Jiří Pohan, i Středočeský kraj. V jiných regionech jsou nadále přesvědčeni, že o tyto peníze je třeba se státem bojovat bez ohledu na cokoliv.
Vedoucí oddělení zemědělství na Krajském úřadu v Hradci Králové František Novák je skálopevně přesvědčen, že rozdělování mandatorních výdajů z krajských prostředků by bylo porušením zákona. Tvrdí: „Stát stále zůstává povinným subjektem, krajský úřad provádí pouze fyzickou úhradu.“ Nicméně i Novák si uvědomuje, že v této oblasti činností začíná být krize. „Odpovědnost za ni leží na ministerstvech zemědělství a financí, které mohou uvolnit peníze,“ soudí Novák.

Český paskvil.

Ani v kraji Vysočina, kde je drobných lesních držav nejvíc, nenacházejí odborní lesní hospodáři velké pochopení. Vedoucí odboru lesního a vodního hospodářství a zemědělství Petr Bureš dokonce pochybuje o smysluplnosti této funkce: „Němci nebo Rakušané to nechápou. Takový paskvil může být jen v Česku.“ Jenže lidé v Čechách za léta, kdy jim byly lesní majetky zabaveny, ztratili k lesu vztah. „Co by dělala s lesem babička na vsi, Pražák, který žije daleko a netuší, co les vyžaduje? My poskytneme vlastníkovi všechny informace a problémy s jeho lesem mu pomůžeme vyřešit,“ brání svou profesi Pohan, shodou okolností také z Vysočiny.
Ostatně individuální lesní hospodáři nejsou v této činnosti osamělí. Velkou plochu 280 000 hektarů má v odborné správě státní podnik Lesy České republiky (LČR). Většina této rozlohy (265 000 ha) je poskládána z malých držav do 50 hektarů, a tak na ní lesníci LČR vykonávají stejné aktivity jako odborní lesní hospodáři. Dokonce za stejný státní příspěvek. Takže i Lesy ČR v té činnosti vycházejí letos s prázdnou a roční dluh 85 milionů korun musejí zálohovat z vlastních prostředků. Stát o odbornou lesnickou péči i v malých lesech stojí, jen by ji neměl zapomínat platit.