Stát odkoupil od malých, větších i největších bank za posledních dvanáct let špatné úvěry v nominální výši zhruba půl bilionu korun. Podstatná část z nich zůstane nesplacena, a daňový poplatník tak zaplatí několik stovek miliard. Běžnou rodinu přišlo černé období české ekonomiky na částku přesahující sto tisíc korun. To už stojí za namíchnutí a není divu, že bankéři dnes nepatří mezi obdivované veličiny. Není ani divu, že si bankéři podávají dveře na Úřadu vyšetřování. Více podivné je, že tak málo jich nakonec skončí skutečně před soudem. A stejně s rozpaky musí člověk krčit rameny, když padají prapodivná obvinění, která vypadají chabě, účelově a po pár měsících končí odloženy a zapomenuty. Můžeme si vzpomenout na první obvinění nepochybně velmi kontroverzních bankéřů z IPB Jiřího Tesaře a Libora Procházky v kauze nemovitostí na Václavském náměstí. Podobně problematický byl postup policie vůči nucenému správci Agrobanky Jiřímu Klumparovi.
Pro policii nepochybně není zcela jednoduché vyšetřovat složitou hospodářskou kriminalitu. Potřebují k tomu hluboké znalosti ekonomiky, účetnictví i práva. Řada jevů, s nimiž se musí potýkat, je složitě srozumitelná i kovaným expertům. Vzdělávání policistů šlo logicky poměrně zvolna. Dnes by se už ale asi nezopakovala historka jednoho finančníka, který na policii musel odpovídat na otázku, kdo že je to ten pan Debet, který má na účtu tolik milionů. I policisté se už z podstatné části naučili to, co je k boji s hospodářskou kriminalitou zapotřebí. Svědčí o tom mimo jiné i těch pár k soudu dotažených případů.
Proto je záhadou, jak mohli vyšetřovatelé s takovou lehkostí obvinit sedm bývalých členů představenstva České spořitelny za postup, který ušetřil jejich bance dost peněz a zachránil kredit solidní instituce. To, za co je oněch sedm mužů trestně stíháno (více str. 24), dělala s větší, či menší úspěšností naprostá většina manažerů českých bank. Problémové nesplácené úvěry bylo třeba nějakým způsobem řešit a asi by bylo daleko pochopitelnější, kdyby v těchto případech policie honila dlužníky, kteří banky do této situace přivedli.
Můžeme se jen dohadovat, co je v pozadí celé této akce. V zásadě lze dojít ke dvěma možným vysvětlením. To první je méně otřesné, i když policii rozhodně nelichotí. Při vyšetřování případu společnosti IC narazili vyšetřovatelé na skutečnosti, které v nich vyvolávaly pochybnosti, ale datum se blížilo promlčecí lhůtě, a tak vznesli obvinění, aby ji přerušili. Nyní přijdou na řadu expertní posudky a trestní řízení bude rychle zastaveno. Proti této alternativě hovoří skutečnost, že vyšetřování firmy IC trvalo čtyři roky, a proto bylo na vyjasnění si podstaty všech obchodních transakcí času více než dost.
Druhé podezření je však mnohem vážnější. Mezi stíhanými je Josef Kotrba, manžel ministryně školství Petry Buzkové. Ta už má za sebou jeden pokus o diskreditaci ve známé kauze Olovo. Se zkušeností ze zpravodajských her a válek, které jsme v Čechách udělali v posledních měsících, by se další diskreditační hře asi příliš mnoho lidí nedivilo. Kauza Srba, spojená s podivnými aktivitami vojenské rozvědky, bývá považována za cílený útok na Jana Kavana a de facto na takzvané Zemanovo křídlo v sociální demokracii. Proč tedy nečekat na protiútok. Zeman a lidé jemu blízcí se nikdy netajili nechutí k populární političce. Navíc útok zrovna na ni by nemusel příliš vážně poškodit zájmy celé strany, protože vliv Buzkové není v ČSSD rozhodující. To třeba skandál vyvolaný kolem ministra vnitra Grosse by měl panečku jinou brizanci.
Na to, aby byla rozstřelena světecká aureola nového vedení České strany sociálně demokratické, by to však stačilo. Slavný konec klientského systému a nástup politiky nového typu by se nekonal. Jen pár lidí o vliv přišlo a pár jiných ho zase získalo. O nové politice se ale tak hezky mluví, píše v novinách a kolem návratu staré gardy by bylo až příliš křiku.
Ve vysoké politice se nikde na světě nehraje v glazé rukavičkách. Kdyby však tato podezření měla reálný základ, bylo by to nesmírně nebezpečné pro budoucnost České republiky. Informací o hrách tajných služeb a některých policejních složek už koluje na veřejnosti příliš mnoho. Je nejvyšší čas, aby vláda i členové Parlamentu konečně podnikli kroky k tomu, že silové složky budou přísně a tvrdě kontrolovány, v jejich čele budou stát lidé s vysokým morálním kreditem a minimálně stejně vysokými odbornými schopnostmi. Také by stálo za to, aby inspekce ministra vnitra přešetřila všechny mediálně rozehrané kauzy, které skončily tichým a potupným zastavením stíhání. Současný stav již nepochybně vyvolává nervozitu.
