Čip pro líné kůže
Mladý Američan Matthew Nagle ovládá část své domácnosti pouhými myšlenkami, a knihovníci aby začali stěhovat. Řada románů žánru science fiction patří od letošního října do regálů literatury faktu.
Matthew Nagle, někdejší naděje amerického fotbalu, je prvním z pěti ochrnutých dobrovolníků, kterým americká firma Cyberkinetics voperuje na povrch mozku dvoumilimetrový čip, jenž analyzuje signály přicházející z neuronů v kůře mozkové. Informace, které čip z lidských „myšlenek“ s pomocí stovky elektrod vypreparuje, jsou prostřednictvím speciálního adaptéru předány počítači, a ten na jejich základě koná. Jednou z nevýhod nynějí verze systému, pojmenovaného BrainGate, je skutečnost, že pacientovi trčí z lebky svazek vlasově silných drátů. Vědci ze Cyberkinetics ale slibují, že již příští model bude vysílat informace bezdrátově, totiž s pomocí rádiových vln.
Matthew Nagle a další čtyři dobrovolníci, k jejichž operacím zatím nemá Cyberkinetics svolení amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv, podstoupí asi rok dlouhé zkoumání. V jeho průběhu zkusí pacienti ovlivnit svou myslí asi sto činností. Matthew, řekl nedávno médiím ředitel Cyberkinetics Timothy Surgenor, si vede dobře; hraje složitější počítačové hry a bez potíží ovládá televizor, telefon i varnou konvici.
Třicet slov za minutu
Ačkoli vědci, soustředění ve firmě Cyberkinetics, nejsou první, kdo by se pokoušel zaznamenat činnost neuronů v lidském mozku, většina odborníků, kteří v posledních měsících komentovali ve světových médiích pokrok systému BrainGate, se domnívá, že to bude právě Cyberkinetics, kdo přijde na trh s fungujícím aparátem jako první. Cena se bude počítat v desítkách tisíc dolarů a odvážnější odhady tvrdí, že první zájemci jej koupí již v roce 2007; opatrnější hlasy zmiňují rok 2009.
Čím se systém Cyberkinetics liší od svých předchůdců?
Jednou ze změn je skutečnost, že zatímco většina předchozích projektů zaznamenávala mozkové pochody vně lebky, elektrody firmy Cyberkinetics se uchycují do děr v lebce nad uchem – a pronikají dokonce v hloubce jednoho milimetru až do mozku. Druhým významným rozdílem je kvalita čipu, jenž obsahuje více elektrod než v předchozích případech. Čip, usazený nad mozkem člověka a čítající sto elektrod, dokáže zaznamenat signály z mnohem více neuronů, než bývalo obvyklé. Z této výhody například vyplývá i rychlost, s jakou počítač dokáže „číst“ pacientovy myšlenky. Představitelé Cyberkinetics například tvrdí, že brzy bude možné s pomocí BrainGate napsat na počítači až 30 slov za minutu. Pro srovnání: vědci z Atlanty dosáhli se svými pacienty nejvyšší rychlosti psaní tři slova za minutu.
Nemohli jsme mluvit
Mezi zakladateli Cyberkinetics nalezneme několik lékařů a odborníků zabývajících se celý život neurochirurgií (firma zahájila svou činnost v roce 2001 ve Foxborough ve státě Massachusetts s devíti miliony dolarů, jež se podařilo vybrat od mecenášů), a rozhodně měli na co navazovat: někteří z nich již na počátku roku 2002 oznámili, že v rámci výzkumu na Brownově univerzitě dokázali do té doby nemožné: jejich pokusný makak dokázal pouhými myšlenkami pohybovat kurzorem počítače. Systém elektrod byl takřka stejný, jaký později použili pod hlavičkou Cyberkinetics.
Úspěchy s opičí myslí a záznamem neuronů ovšem neměla pouze tato vědecká skupina. Akademici ze Severní Karolíny naučili opici pohybovat na základě „myšlenek“ robotickou rukou v roce 2003. Co k tomu potřebovali? Desetihodinovou operaci, během níž voperovali makakovi do mozku čip, z nějž vycházelo 96 tenoučkých drátků spojujících „mozek“ s počítačem.
Než ale mohli výzkumníci ponechat makaky „konat“ pouhými myšlenkami, bylo nutné zaznamenat vzorce opičích mozkových pochodů v různých situacích. Zkrátka počítač se musel nejprve naučit, jak se chovají neurony ve chvíli, kdy opice chce na něco „dosáhnout“, něco „chňapnout“ a podobně. Opice proto nejprve ovládaly robota joystickem. Teprve pak přišel vrcholný okamžik: joystick zmizel a makakovi nezbylo, než „pouze myslet“ a doufat, že počítač jeho myšlenky správně přeloží.
„Nemohli jsme mluvit,“ vzpomíná na onen okamžik na stránkách Washington Post vedoucí experimentu Miguel Nicolelis, „v laboratoři bylo hrobové ticho.“
Povedlo se - a Nocolelisova matka prý tehdy prohlásila: Vždyť ty teď můžeš zatelefonovat svému mozku!
Možná ani netušila, že měla svým způsobem pravdu: mozek dobrovolníků najatých firmou Cyberkinetics si vlastně skrze dráty a počítač telefonuje s fyzickým světem.
Stojí rizika za to?
Dosavadní úspěchy pokusů s řadou opičích mozků a s jedním mozkem lidským vyvolávají naději především u těch lékařů, kteří mají co do činění s úplně paralyzovanými pacienty. Ale ne všichni si všímají pouze čipů a vyspělé techniky. Takový William Heetderks z amerického Národního neurologického institutu například v rozhovoru pro The New York Times prohlásil, že zveřejněné výsledky dokazují „neuvěřitelnou plasticitu mozku, který se rychle dokáže adaptovat na nové úkoly“. „Pokroky, které vidíme,“ řekl, „vyplývají především ze způsobu, jakým je mozek organizován.“
Jak lze ovšem u experimentu, který mění science fiction v realitu, předpokládat, najde se i celá řada jeho kritiků. Ti, kteří vnímají spíše „technicky medicínská“ nebezpečí, upozorňují například na to, že čip umístěný na rozhraní mozku bude vždycky neodhadnutelným zdrojem infekcí. Další se ptají, zda nehrozí, že čip uložený v mozku delší čas nebude v hlavě putovat, anebo zda vůbec vydrží správně fungovat. A konečně, nemalá skupina kritiků se ptá, zda všechna rizika s BrainGate spojená stojí zato: vždyť prý ti pacienti, kteří mohou mluvit, dokážou komunikovat s počítačem na základě systémů rozumějících lidské řeči – a nepotřebují mít v mozku žádné cizí těleso.
Jak už to bývá, mezi kritiky se v hojné míře objevují i ti, kteří stojí za konkurenčními projekty. Například Miguel Nicolelis, který uspěl v experimentu s opicemi, skupině kolem Cyberkinetics vyčítá, že nečiní své pokusy rovnou s lidmi, kteří nemohou mluvit (odpověď Cyberkinetics: potřebujeme rychlou zpětnou vazbu a hodnocení pacientů, abychom se pohnuli kupředu). A další z kritiků, neurolog Philip Kennedy z Atlanty, jenž začal pokusy s čipy již v roce 1996 a k přenosu informací použil rádiové spojení, se nedávno vysmál Cyberkinetics v newyorských Times: „Přece nikdo z nás nechce chodit po světě v takovém stavu, že mu budou z hlavy vycházet svazky drátů.“
Poselství Supermanovo
Nejvážnější obavy ovšem přicházejí od nelékařů: nejsme svědky završení procesu, který nikdy neměl nastat, totiž splynutí člověka a stroje?
Otázky podobného typu nepochybně časem zaznějí ještě silněji. O to silněji, že skutečně jde o kvalitativně novou situaci: zatímco doposud se strach filozofů či náboženských myslitelů týkal především splývání člověka s mechanickými náhražkami (které teprve ovlivňují jeho vědomí či duši), nyní se jedná rovnou o spojení umělého stroje s lidským myšlením a vědomím.
Jako kdyby tyto námitky předem tušil, dnes již zesnulý americký herec Christopher Reeve, jenž kvůli svému úrazu, který ho paralyzoval, sledoval podobné výzkumy velmi podrobně, skrze svého mluvčího o čipech v mozku prohlásil: „Otázka nestojí, zda něco je nebo není přirozené. Otázka je, co nám věda může nabídnout, a tento systém nabízí naději mnohým postiženým. Může se přičinit o to, aby se zase o něco víc cítili být lidmi.“
Jenže vědecké výsledky nikdy nesloužily pouze té naději, o níž mluví někdejší Superman. Ostatně, dokládá to i zájem různých vojenských institucí o pokusy Cyberkinetics. Například Anthony Tether, ředitel Institutu obranných studií na Duke University, před dvěma lety nad úspěšnými opičími pokusy nadšeně prohlásil: „Představte si bojovníka, který by měl intelekt člověka a nesmrtelnost stroje. Bojovníka kontrolovaného našimi myšlenkami!“
Nádhera. Pomineme-li úpadek člověka či selhání lidské vůle, tolikrát zaznamenané v dějinách, ještě zde zbývá technický kolaps. A ten nevylučují ani sebevědomí „dočasní vítězové“ z firmy Cyberkinetics. „Musíme se ujistit, že čip vždycky přečte signál z mozku správně,“ říká Burke Barrett, viceprezident této společnosti, v britském nedělníku Sunday Times: „Chceme přece, aby člověk ovládal stroj, a nikoli, aby stroj ovládl člověka.“
A jak na podobné obavy odpovídají konkurenční vědci? Miguel Nicolelis zaujímá stanovisko v podobných situacích tolikrát slyšené: „Musíme být opatrní. Každá sebemenší chyba může naši dlouhodobou práci zničit a všechny potenciální zisky budou ztraceny.“ Neboli: strachuje se americký neurochirurg o to, aby nedošlo k zásadnímu omylu, anebo spíš o to, aby (i ten jeho) výzkum nezanikl?
Ráj na čipu
Je nepochybné, že výzkumy neurochirurgických týmů budou pokračovat. Otázkou je, kterým směrem. Představa, že ochrnutí lidé, kteří nemohou ani mluvit, získají zpět možnost komunikovat s fyzickým světem, je skutečně lákavá. Ovšem neskončí nakonec lidstvo s čipem v mozku celé? Proč ovládat stroje rukama, proč na ně byť i jen mluvit, když jsou zde pohodlnější možnosti? Pokud to jen technologicky půjde, tento posun se dá očekávat, neboť je zcela v souladu s kulturně-technickou tradicí člověka. Zkrátka, když jeden z papežů čtrnáctého století odsuzoval používání dalekohledů a brýlí jako cosi nelidského, netušil, jak snadná jeho situace byla. Kdo z nás si dovede do důsledků představit stav lidské duše, až se věci fyzického světa dají poslušně do pohybu, kdykoli na to člověk jen pomyslí?
