Pokud se potvrdí všechna podezření a vyřčená obvinění pronesená šéfem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Janem Kubicem, půjde o největší skandál v dějinách této země. O skandál, který doslova a do písmene může otřást politickým životem státu.
Určité náznaky prorůstání státní správy a především řady politiků ČSSD s organizovaným zločinem se objevují již delší dobu. Snad největší aféra se objevila v rámci vyšetřování Unipetrolu. Zatím ovšem ČSSD dokázala všechny aféry ustát. Přelomem se stalo až zatčení několika sociálních demokratů v souvislosti s aférou biolih. Svůj nesporný význam v tom, že aféra s biolihem neskončila jako ostatní pod stolem, má především odchod Stanislava Grosse z oficiální politiky. Dokud byl Gross ještě ministrem vnitra a následně předsedou vlády, mohl ovládat policii železnou rukou. Ministr vnitra František Bublan však na tento úkol nestačil, a proto se začaly některé policejní složky emancipovat.
Výsledkem bylo dubnové prohlášení mluvčí ÚOOZ Blanky Kosinové o tom, že kauza biolíh souvisí s vraždou podnikatele Františka Mrázka. Vysledovat dnes zpětně důvody tohoto vystoupení, které ji stálo zákaz další činnosti, není příliš složité. Špičkový policejní útvar se tak dopředu jistil zveřejněním této informace před možným politickým zasahováním. Spojení vraždy s korupcí pak znemožnilo odebrat případ zmíněnému odboru vyšetřování korupce a přesunout jej na protikorupční odbor, který je sice kompetentní, ale ovládaný doposud socialisty. Není proto náhodou, že ze všech afér tento útvar ještě žádnou nevyšetřil. Do pole znovu mobilizovaný „raněný voják“ Gross sice ze své pozice předsedy bezpečnostní komise ČSSD mohl začít s omezováním akceschopnosti útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, na úplnou paralyzaci jeho činnosti však už neměl patrony.
Snahu ČSSD odrazit zveřejněnou zprávu diskreditací vystoupivšího policejního důstojníka spojováním s nejsilnější opoziční stranou lze označit jako zavádějící. Kubice slouží již od listopadového převratu a nikdy nezneužil své funkce k politickému boji. Ostatně vystoupení, byť v předvečer voleb, které ovšem mohly dopadnout jakkoli, může sice vést k další kariéře, ale také k profesní sebevraždě. A to druhé by v případě vítězství ČSSD bylo to nejmenší, co by ho mohlo potkat.
Přečteme-li si zprávu podrobně, skutečně z ní běhá mráz po zádech. Před námi defilují vládní politici, kteří rozhodují o osudech státu, přichyceni in flagranti s nejroztodivnějšími figurami podsvětí, aniž by bylo zcela jasné, kdo komu slouží. A nejúděsnější na tom je, že materiál musí být čten s vědomím, že je oním pověstným vrcholem ledovce, a že devadesát procent daleko závažnějších informací se zatím skrývá v kriminalistických spisech a policejních hlavách.
Je těžké říci, nakolik další vyšetřování ovlivní současný volební výsledek. Vyšetřující orgány a soudy by ale měly dostat dostatečný prostor k tomu, aby veškerá podezření buď potvrdily, nebo vyvrátily. Zatím existují důkazy, či spíše pouze indicie na bázi kriminalistických poznatků, a jenom část z celého výbušného materiálu byla zatím zdokumentována do stadia skutečného vyšetřování. I když jsou indicie bezpochyby závažné, nesmíme zapomínat na to, že jejich část byla posbírána z prostředí kriminálně závadových osob, a je otázkou, do jaké míry se lze na tyto informace spolehnout a brát je za relevantní.
Premiér Jiří Paroubek tak může být zločinec neštítící se ani objednané vraždy, stejně tak ale oběť zločineckého spiknutí. Předvolební snahu vedení rezortu vnitra zabránit medializaci šetřených případů pak lze stejně tak označit za dobře míněnou snahu zabránit pošpinění neprávem obviňovaných politiků. Čert ví. A proto nelze, než ještě jednou zopakovat -nechme volné ruce průchodu spravedlnosti a práva.
