Na profesi léčitelů teď pomýšlí více mladých lidí než dříve. Šamani si díky zájmu o halucinace způsobené vývarem z liány totiž velmi dobře vydělají.
Šedesátník Otto Flores přechází v kraťasech a zpoceném nátělníku po svém pozemku v peruánské Amazonii a peskuje tři dělníky za to, že se loudají s výstavbou turistických chatek. Nechystá se hostit cizince toužící po poznání tropické přírody ani antropology zkoumající v džungli poslední domorodce, co se straní styku se západní civilizací. „Budu tu mít místo pro patnáct turistů, kterým za 27 dolarů na den poskytnu ubytování a stravu, aby se celý den mohli sjíždět ayahuaskou. Musím boomu rychle využít, než ta móda tripů na liáně pomine,“ říká upřímně univerzitní sociolog v důchodu.
Klid na vize
Není jediný, kdo chce vydělávat na zájmu návštěvníků o směs z tropických bylin, jež po požití vyvolá barevnou explozi nápaditých fantazií. V Pucallpě, která leží na řece Ucayali několik desítek kilometrů pralesem od brazilských hranic, jsou sloupy veřejného osvětlení ověšeny nabídkami na ayahuaskovou seanci. Stačí zavolat na uvedené číslo a ozve se vám léčitel Alfonso. Zahlédnout lze i pojízdnou reklamu na dalšího curandera, jak se šamanům v Latinské Americe říká. Řidič mototaxi, nejčastějšího zdejšího způsobu dopravy, má na sobě bílý dres, kde místo jmenovky nějaké fotbalové hvězdy stojí napsáno: Ayahuasca – tisíc představ.
Ayahuasca je jako amazonská tradice v Peru či Brazílii na rozdíl od Evropy plně legální. Její popíjení se dokonce stalo součástí obřadů několika bizarních církví kombinujících křesťanství s lokálními náboženskými představami. A evidentně je výnosné. Jak moc, nikdo nedokáže spočítat. Žádné statistiky se k tomuto způsobu podnikání nevedou.
Otto Flores (vlevo) staví v džungli hotel pro zájemce o poznání sebe sama
Flores, který pošmournou Limu před dvanácti lety vyměnil za rozzářenou Amazonii, svoje ubytovací zařízení buduje v místním stylu. Chatky připomínají indiánská obydlí, až na to, že v oknech i dveřích mají moskytiéry. Po polní cestě na samotu u pralesa to trvá autem půl hodiny, pak je třeba na člunu přeplout lagunu Cashibococha. „Můj nejbližší soused pár stovek metrů po proudu pochází ze Švýcarska a už pár let nabízí nocleh ayahuaskovým turistům,“ netají se, kdo ho k tomuto druhu podnikání inspiroval.
„Hosté tu budou mít klid pro své vize,“ směje se Flores v největším objektu s kruhovým půdorysem, kde se budou společné seance pod vedením šamana konat. Zbývá už jen dodat matrace, na které si návštěvníci během své cesty podvědomím lehnou, a kbelíky, do nichž budou zvracet při návratech do reality.
„To je ona,“ ukazuje Flores mačetou na nenápadnou liánu latinsky nazvanou Banisteriopsis caapi, která spolu s další trnitou liánou obepíná strom. „Z její kůry se udělá odvar a smíchá s listem keře zvaného chacruna (latinsky Psychotria viridis). Kdo dokáže namíchat kávu s mlékem v poměru 1 : 1, dokáže vyrobit i ayahuasku,“ říká Flores. V rostlině pohrdlivě nevidí „révu duše“, jak jí říkají curanderos, ale jen tlačítko, jehož zmáčknutím se rozjede trip.
Erotický kaleidoskop
Sám ale nic z bezpečnostních důvodů míchat nehodlá. To si zařídí cestovka, která mu dodá hosty. Touroperátor na to má svoje experty – tradiční curanderos z amazonského kmene Šipibo. Z jejich nefalšovaného léčitelského umění se stala pouťová atrakce, na kterou se lepí spousta šarlatánů. Takových, kteří o přírodní medicíně vědí maximálně něco málo z internetu. Pro turistu je nemožné pravého šamana rozeznat od ayahuaskového hochštaplera. Jediná a nepříliš překvapivá rada pro gringy zní: nesvěřovat se nikomu, kdo se nabízí na ulici a láká na nízkou cenu, v přepočtu 500 korun. Lepší je dát na doporučení věrohodného lokálního člověka a zaplatit nejméně dvojnásobek.
Autor článku se takto už před osmi lety, kdy se ayahuaskový boom teprve rozjížděl, ocitl v šipibské vesnici San Francisco u šamanky Elisy. Než se žena pustí do „kouzel“ s liánou, naběhnou na skupinku deseti cizinců její kamarádky s nabídkou látek pestrých a téměř výhradně geometrických vzorů. Podobnými zlomy čar je pokryta i jejich keramika.
V půl desáté začne Elisa rozlévat pro každého do skleničky velkého „panáka“ hnědé a husté tekutiny a do toho mumlá zaříkávání ve své mateřštině. Pro každého jedna sklenička, sama si také dá. Chuťově je to neskutečný hnus. Někteří z konzumentů, kteří podle doporučení přišli do San Franciska bez večeře, se nad tím šklebí, ale pro spirituální zážitek je nutné trochu trpět. Tělo se totiž během něho horem i dolem důkladně očistí.
Přístav Pucallpa - maják
Trvá půl hodiny, než mi před očima začnou vyskakovat neuvěřitelně pestré fantazie. Vidím bílého mustanga, který se v plném klusu promění v obřího sršně a ten v mžiku v explodující torpédo. Další obrazy mají erotický náboj. Většina záběrů je složena jako mozaika. Jako by se přede mnou protáčel kaleidoskop. Hned pochopím, kde Šipibové berou inspiraci pro geometrické obrazce na svých artefaktech. A k tomu se nade mnou celou dobu vznáší úžasný Elisin zpěv v šipibštině, který by bez omamné síly ayahuasky zřejmě tak skvěle nezněl.
Není to samoúčelné. Zpěv usměrňuje tok fantazie k pozitivním myšlenkám. Jinak se člověk může ocitnout ve svém soukromém pekle, kde na něj čekají hororové výjevy. Největší strachy vás mohou pod vlivem ayahuasky dohnat k nepředloženým sebepoškozovacím činům nebo útoku na blízké. Stává se to výjimečně, ale někdy to končí smrtí. Tak jako loni v prosinci, kdy kanadský turista v sebeobraně zabil Brita, jenž se na něj vrhl s nožem. Kvůli prevenci podobných případů se mezi námi pohybují Elisini pomocníci, kteří se lektvaru ani nedotkli, a hlídají, jestli se někdo „na druhé straně“ nedostává do úzkých a není potřeba ho odvést do reality.
Anakonda, co vás vyveze na Měsíc
Elisu, která jako žena není mezi curanderos žádná výjimka, se nyní po letech k rozhovoru sehnat nepodařilo. Ale v centru Pucallpy se setkám s jiným známým léčitelem, jehož profil už to dotáhl do tří jazykových verzí na Wikipedii: Guillermo Arévalo. Na černém tričku má šedesátník hlavu přesně ve stylu ayahuaskové mozaiky. Díky řadě zlatých zubů ukazuje oslňující úsměv, blyští se mu i masivní hodinky na zápěstí, na které co chvíli uspěchaně mrkne.
„Nemusíš být z léčitelské rodiny, jak se tvrdí. Já jsem toho dokladem. Pro curanderos je nejdůležitější disciplína,“ vysvětluje, jak se mezi šamany dostat na špičku. Adept musí studovat u starších indiánů informace o pralese, a když si připadá teoreticky připravený, musí do hloubi džungle vyrazit na dlouhé měsíce sám. V odloučení, na speciální dietě, v níž chybí především maso a alkohol, se musí pokusit i pomocí ayahuasky proniknout mezi duchy jednotlivých bylin, aby je později mohl při péči o pacienta požádat o pomoc.
Arévalo, který se přírodní medicíně věnuje od roku 1974, zpočátku mluví o ayahuasce střízlivě, až skoro nudně. K superlativům Evropanů, kteří se jen kvůli ní v Amazonii usadili a mluví o ní mimo jiné jako o „zkratce k Bohu“, má daleko. Ale nakonec se i on pustí do poetických obratů: „Ayahuasca je matka medicíny. Mluví na nás většinou ve formě anakondy. Pro nás curanderos je vozidlem, které nás vezme na jakékoli místo na světě, ale třeba i na Slunce nebo na Měsíc. Odveze nás do minulosti nebo budoucnosti.“ Když se ho ptám, kdo se tedy v červnu stane novým peruánským prezidentem, suše odvětí, že za tuto informaci si nikdo nezaplatil, takže po tom ani nepátral.
Šaman Guillermo
Posedlost gringů ayahuaskou mu přijde zábavná, protože šaman k tomuto nejsilnějšímu kalibru amazonského léčitelství při běžném postupu většinou ani nemusí sahat. „A když už to bylo potřeba, tak ayahuasku pil jen curandero, nemocní Šipibové si od něj dali vize převyprávět a podřídili se jeho radám.
Ale bělochům se líbí omámení a ‚vizionářskou terapii‘ sami vyžadují,“ směje se poťouchle.
Nevyhledávají ho jen batůžkáři lačnící po dalším zážitku z cest, kterým by se mohli pochlubit na Facebooku. Amazonské metody se stávají nadějí i pro mnoho z těch, s jejichž fatálními problémy si doktoři ze Západu neumějí poradit. „Všem takovým říkám, aby při zahájení mojí léčby přestali brát dosavadní léky, protože střet chemické a silné přírodní medicíny může uspíšit smrt,“ varuje. Jemu se i takové případy staly, říká bez bližších podrobností. Kdysi domorodci považovali misionáře díky jejich pilulkám proti chřipce za kouzelníky, kteří si dovedou poradit s každou chorobou. V dnešním světě se to převrátilo a lidé z městské civilizace se domnívají, že lék na každou nemoc mají indiáni.
Sám Arévalo, který před svou současnou kariérou pracoval v nemocnici jako ošetřovatel, takové všeléčitelství odmítá. Kdo slibuje zázraky, je podle něj šarlatán. Takových lidí je čím dál více, protože profese šamana je především díky výdělku od cizinců atraktivnější než kdy předtím. „Bohužel takoví podvodníci nám pravým curanderos kazí reputaci. Na řadu nemocí je lepší prášek z lékárny. Když za mnou přijdou lidé s cukrovkou nebo rakovinou, posílám je do nemocnice, protože s těmito chorobami neměli naši předci zkušenosti. Nicméně západní doktoři a curanderos mohou společně dobře fungovat. Třeba zpřerážené kosti v těle spraví klasická medicína, ale jejich usazení, hojení a ulehčení od bolesti zvládáme lépe my,“ argumentuje.
Nicméně bez zdráhání přiznává, že léčení už není zdrojem jeho obživy. „Místním lidem dnes pomáhám zadarmo, gringové mi vydělají dost,“ připomíná, že několikrát týdně vede na halucinogenní výpravu až dvacetičlennou skupinu.
Otevřít paměti dveře
Sara Villeneuveová je pětatřicetiletá Francouzka, která dlouhodobě žije nedaleko peruánského města Tarapoto, kde Evropané v divočině ve spolupráci s indiánskými curanderos vystavěli centrum Tierra Mítica. Má pomáhat lidem od jejich traumat pomocí ayahuasky.
„Umí otevřít všechny dveře naší paměti. Někde v mozku máme uloženy tváře všech lidí, které jsme potkali, ale hned je házíme do jakéhosi odpadkového koše, z nichž je ayahuasca umí vyndat. Díky ní v kombinaci se západními psychologickými postupy můžeme odhalit příčiny různých traumat, které bývají zamaskované a pod nánosy vzpomínek je těžké se k nim probrat,“ vysvětluje nadšeně. Taková terapie není zadarmo, jedenáctidenní pobyt přijde na 1650 dolarů (bezmála 41 tisíc korun).
Sympatická žena dodává, že by si liána i její účinky zasloužila soustavnější výzkum ze strany západních vědců, protože by mohla mít i v klasické medicíně větší využití.
Dlouhá léta to byla činnost, kterou dělali nadšenci bez univerzitního zázemí. Tak jako v centru Takiwasi v Tarapotu, kde terapeutickou sílu ayahuasky používají Evropané ve spolupráci se Šipiby ve snaze zbavit alkoholiky a narkomany závislostí a slaví v tom slušné úspěchy. Jenže není to vytloukání klínu klínem, kdy jedna omamná substance nahrazuje druhou?
Nenápadná liána je zdrojem barevných vizí - pestré fantazie ale může vystřídat soukromé peklo.
„Ayahuasca není drogou ve smyslu, že by vytvářela fyzickou závislost. Naopak je ti s každým pozřením odpornější. Zatímco u narkotik pro dosažení stejného efektu potřebuješ navyšovat dávky, u ayahuasky je to naopak. Nutkavá psychická touha po ní by mohla nastat, a je proto povinností šamana ukázat i její stinné stránky, aby po ní někdo nebažil neomezeně,“ objasňuje Villeneuveová. Ostatně liánový odvar chybí i na světovém seznamu drog, ačkoli v něm obsažený halucinogen dimethyltryptamin tam kupodivu figuruje.
Kudrnatá Francouzka, která ovládá zpěv šipibských písní během seancí, s restrikcemi na vývoz ayahuasky z Jižní Ameriky souhlasí. „Je to velmi silná věc pro ty, kdo s ní neumí zacházet. Viděla jsem třeba člověka, který si ze zoufalství trhal vlastní zuby. Nejde jen o samotný odvar, ale i o dohled šamana, jeho zpěv, zvuky pralesa, klima… Někde na zasněženém sídlišti v Evropě to nemůže zafungovat tak jako pod širou oblohou uprostřed Amazonie,“ říká přesvědčeně.
To by podepsal i Otto Flores, který doufá, že na ayahuasku zůstane Amazonii monopol. Místním slušně vydělává. Ještě nemá ani dostavěno a i jeho chaty už jsou na první tři turnusy vyprodány.
