Lodní doprava je v Česku fakticky bezvýznamná, příležitost pro kšeftíky se státním majetkem se ovšem jistě najde
Jó móře, to má pro Čechy neodolatelné kouzlo. A tak příběh o českém území v hamburském přístavu najde vždycky dost napjatých čtenářů, z nichž většina bude mít pocit, že když přijdeme o tenhle výdobytek první světové války, až v roce 2028 vyprší příslušné smlouvy, stane se něco strašného. Přístav, byť říční v ústí Labe, je prostě považován za poklad. A je to zřejmé i z postojů ministerstva dopravy, jak je reprodukujeme v hlavním tématu tohoto vydání týdeníku Euro.
Jenže nic strašného se odchodem České republiky z Hamburku nestane. Versailleská smlouva patří do dob, kdy lodní doprava po moři i po řekách byla klíčovým faktorem světového obchodu a nově zrozená Československá republika takový klíček do světa prostě potřebovala a stálo za to ho vybojovat.
Dnes je lodní doprava v Česku fakticky bezvýznamná a nekonkurenceschopná vůči železnici, která sama musela ve významné míře ustoupit dopravě kamiony, dnes objemem jasně dominantní a neporazitelné. Hromadné substráty, pro jejichž převoz se říční lodě hodí, ještě občas dovážíme ze světa, ale rozhodně téměř žádné nevyvážíme.
Čeští říční rejdaři skomírají na úbytě a vzhlížejí ke stavbě jezů na Labi, které by jim měly přivézt nové kšefty. Ale ani jezy nejsou schopny projít racionálním ekonomickým testem návratnosti investice, o odporu někdy trochu nepříčetných ekologů nemluvě. Nějaká budoucí renesance lodní dopravy pak žije jen v hlavách snílků malujících vytrvale na mapách kanál Dunaj–Odra–Labe. Čekat, že by se z Čech do Hamburku v nějaké dohledné době valil jeden remorkér za druhým, proto opravdu nelze.
České území v Hamburku je tak využitelné jen k nějakému jinému podnikání. Minulé vedení ministerstva dopravy udělalo kšeft s firmou zpracovávající kovový odpad, a to bez soutěže, což jistě není hezké. Je však otázkou, zda by o obdobnou soutěž byl zrovna masový zájem. Nevyužitých brownfieldů máme doma více než dost, a že by zrovna v Hamburku byl pro obvyklé brownfieldové projekty dostatek levné pracovní síly, se asi předpokládat nedá. Pokud má současné vedení ministerstva lepší nápad, tak ať ho předvede. Teprve na tomto základě lze rozhodnout, zda bude na české straně zájem prodloužit smlouvy za rok 2028.
Je sice jasné, že před předáním pozemků německé straně by bylo nutné odstranit staré ekologické zátěže, což nebývá levný byznys, ale tomu se nedá utéct. Ty se budou na náklady českých daňových poplatníků odstraňovat dříve, nebo později. A logické by bylo dosáhnout ideálního stavu, kdy výnosy z pronájmu nemovitostí postupně během těch 14 let uhradí významnější část potřebných sanací. Ale to bychom chtěli od ministerských úředníků příliš racionálního a podnikatelského ducha.
Jenže jako vždy je nejpravděpodobnější variantou, že stát si bude majeteček držet, co to půjde, protože je to příležitost pro nějaké kšeftíky buď hned, nebo někdy v budoucnu. A o tom je nejspíše i tahanice, která se nyní rozpoutala mezi současným nájemcem a ministerstvem dopravy. O smysl držení říčních přístavů v Hamburku tak půjde až v poslední řadě. l
O autorovi| paralp@mf.cz
