Hanbinec / Politikaření za oponou

Mohou zemědělci přijmou podmínky EU? Která vláda může za neúspěšné privatizace?

Je to hra nervů, kdo to vzdá první, ten prohraje, konstatuje jeden z účastníků Manažerského barometru v souvislosti s podmínkami, které českým zemědělcům hodlá poskytnout Evropská unie. Více než 55 procent dotázaných však konstatuje, že tyto podmínky jsou akceptovatelné. „Když srovnám poměry na české vesnici s poměry ve Francii, Rakousku nebo Německu, tak je jasné, že se naši zemědělci musejí ještě moc učit. To totiž není otázka peněz, ale přístupu k obdělávání polí, pastvin a sadů. To, co je u nás, je totiž jen dotovaný bordel,“ zní jedno z nejráznějších stanovisek. Další rozebírá situaci podrobněji: „Ať se to zemědělcům líbí, nebo ne, i v zemědělství musí nastoupit trend ke koncentraci výroby, zvyšování efektivity a produktivity práce. Ti zemědělci, kteří by chtěli dotace v plné výši, by se nejprve měli sebekriticky zhodnotit stav českého zemědělství. Zemědělci, kteří dokáží přežít (a prosperovat) při nízkých dotacích ze strany Evropské unie, budou mnohem lépe připraveni na procesy, ke kterým v evropském zemědělství musí dříve či později dojít.“ „Protože nejde jen o české zemědělce, ale o zemědělce všech nově přijímaných zemí, kteří by měli mít zhruba srovnatelné podmínky, domnívám se (jako laik), že platí spíše ano,“ odpovídá jiný respondent. Za odpůrce současných podmínek Evropské unie alespoň jeden názor: „Ač nejsem zemědělec, dokážu si představit, jak hrůzné podmínky jsou. Pokud náš stát sám nepomůže zemědělcům překonat počáteční těžké období, tak nám asi pěkně přibude nezaměstnaných a drobná střední podnikatelská vrstva se bude stále výrazněji zmenšovat.“ Některé ředitele vedla otázka ještě k hlubším zamyšlením. „Jako obvykle není odpověď jednoduchá. Asi není sporu o tom, že zemědělská politika unie je - vedle extrémní režie vyplývající z přebujelé byrokracie - jedním z největších problémů integrující se evropské ekonomiky. Ze všech sfér ekonomického života společnosti jsou přes vysoké daňové kvóty odsávány prostředky, které jsou vynakládány na udržení zaměstnanosti v zemědělství při jeho zoufale nízké produktivitě. To na jedné straně likviduje konkurenceschopnost řady perspektivních odvětví a na druhé straně umožňuje udržovat produktivitu v zemědělství na úrovni minulosti.“

Politikaření za oponou

Lze neúspěchy v privatizaci energetiky, telekomunikací, Unipetrolu přičíst na vrub vládě:

• Špidlově 12,1 %

• Zemanově 61,6 %

• Klausovým 26,3 %

Za neúspěchy v privatizaci manažeři většinou viní vládu Miloše Zemana. „Zemanově, zejména nejpracovitějšímu ministru Grégrovi,“ zní jedna lakonická odpověď, charakterizující názory téměř 62 procent respondetů. Ovšem většina z nich připomíná, že svůj podíl na neúspěšných privatizacích mají všechny kabinety: „Obecně si myslím, že horší model privatizace, než vymyslela Klausova vláda, by se dal jen těžko najít. Pokud jde o konkrétní neúspěchy v energetice, telekomunikacích a Unipetrolu, nejspíše bude vina na vládě Zemanově s tím, že Špidla tomu zarazil hřebík do rakve.“ Tento názor potvrzuje i další odpověď: „Ani jedné vládě nelze přičíst všechno, každá má na něčem svůj podíl. Klausova vláda měla privatizovat rychleji a mohla klidně zprivatizovat Unipetrol i Telecom, a to za výrazně lepší ceny. Zemanova vláda zcela nezvládla privatizaci Unipetrolu, protože se dala českou cestou (protekce, úplatky, půjčky). Neměla se vůbec pouštět do privatizace Telecomu, nabízená cena je prostě špatná. Špidlova vláda se - alespoň podle toho jak se chová dnes - dopustí patrně stejných chyb jako předchozí, protože potřebuje peníze, a tak bude prodávat i za málo peněz a riskantně.“ „Všem dohromady. Je to výsledek politikaření v tom nedobrém smyslu slova, které se odehrává za oponou. Jde totiž bohužel o křesla a peníze, co jsou a jakoby nejsou,“ tvrdí jiný respondent.
Za Zemanovou obsadily nezáviděníhodné druhé místo Klausovy vlády. „Pokud by se chovaly jako pravicové a ekonomicky liberální, tak se sociální demokracie nemusela k moci dostat, nebo by alespoň neměla co privatizovat,“ odpovídá jeden z ředitelů. „Dnešní privatizační taškařice jsou smutnou dohrou neosocialistického pseudokapitalismu, v jehož rámci se takzvané pravicové vlády snažily co nejdéle udržet řízení ekonomiky v rukou státu, a z důvodů, o kterých raději nebudu spekulovat, volily co nejméně standardní a co nejméně transparentní formy privatizace státního majetku. Při troše snahy (nebo spíše vůle) mohlo být vše zprivatizováno do let 1996/1997 a nepovedenými privatizacemi jsme se dnes již nemuseli zabývat.“