Co máte na sobě, když jdete s kamarádkou na kávu? To, v čem jste ráno šli – nebo spíše šly – do práce s notebookem na rameni? Já také. Ale moje ,,hadry“ asi nikdo za 50 let obdivovat nebude. Na rozdíl od těch krásných šatů a kostýmů, co se z depozitářů vydaly do vitrín Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
Foto: Uměleckoprůmyslové muzeum
Kostýmů, které mi ve skříni visí i několik sezon, mám jen pár (a ano, jsou na míru), většinu oblečení po opotřebení vyhazuji do koše či posílám do charity. Zcela bez milosti. Oděvy, stejně jako obuv, se staly většinou spotřebním zbožím.
Kdybych měla ale takové šaty, které šila třeba Hanna Podolská, to by byla jiná…
Uměleckoprůmyslové muzeum uspořádalo výstavu Pražské módní salony 1900–1948. Řemeslo na hraně umění. Návštěvník s překvapením zjišťuje, že to, co bylo tehdy považováno za řemeslo, je dnes již uměním. Nebo to, že v Praze nebyla a nešila jen Podolská s Rosenbaumem. Některá jména jsou sice dnes už neznámá, ale kdysi byla hvězdami na nebi módy, jako například Maison Mimi. Ten na výstavě zastupují skvostné černé večerní šaty z hedvábného žoržetu s korálkovou výšivkou a čelenkou či odpolední šaty.
Vymezení lety 1900–1948 zahrnuje 50 nejrevolučnějších let v dámské módě. La Belle Époque. Proměnu kultury od fin de siècle přes secesi, art deco až po funkcionalismus. Emancipaci ženy. Demokratizaci módy. Proměny trendů. Dlouhými zdobnými šaty Theresy Fleischmannové, jejichž vlečka nepochybně vířila prach na Příkopech, počínaje a reformním oděvem k dívčím společenským šatům Marie Hofhanslové, u které šila ještě Emma Destinová, konče. První světová válka je zlomem také v dámské módě. Šaty se radikálně zkrátily a silueta se proměnila na chlapecké H, jak je krásně vidět na modelech Arnoštky Roubíčkové.
Dech se tají nejenom nad tím, jak šaty vypadají jako celek. Stojí za to se také podívat, jak jsou šaty vypracované, jaká péče je věnována sladění materiálů a detailů. Zejména u kostýmů a pánských obleků. Proužky, které na sebe navazují, lemování kapes i štepování jsou dokonalé a přesné, o ručních výšivkách nemluvě. To není žádný počítačem řízený dělník v daleké Číně, ale poctivé řemeslo českých vyšívaček. Takové řemeslo odváděli také kovotlačitelé nebo knoflíkáři. Dokazují to i kabátky ateliéru Dědič. Společenský plášť z hedvábného rypsu s chinoiseriím vzorem s krepdešínovou podšívkou, zdobený skunkovou kožešinou od ateliéru Schiller, či odpolední kostým jednoduché linie, ozdobený sekanými korálky, jsou vrcholem krejčovského umu.
Ostatně, korálky…
Světle modré večerní šaty z roku 1927 s korálky a flitry od Podolské jsou přesně tím ,,exponátem“, nad kterým každá žena jen polkne a pánové oněmí. Také večerní toaleta salonu Marthy Loeffové, večerní šaty modelového domu Mimi či dlouhé večerní šaty z 30. let (ano, opět od Hanny Podolské). Ty všechny by se daly vytáhnout z vitríny a obléci na současný ples. A přímo do Opery.
Žádné extravagance haute couture, ale funkčnost promyšlená do nejmenšího detailu. Žena – i muž – první republiky zkrátka věděli, jak se obléci. Ať už do baru či na odpolední kávu nebo na dostihy. Pěstěná elegance byla nedílnou součástí kultury, posuzovaná a ceněná.
Proto pryč s pány v sandálech a v bermudách! Pryč se špeky vylézajícími z bokovek a triček po pupík. Sem s obleky a smokingy, ve kterých může být každý muž krasavcem formátu Oldřicha Nového. Sem s kostýmky, v nichž si každá žena může připadat jako Adina Mandlová!
Obdivovat trendy minulé a načerpat inspiraci pro současnost můžete v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze do 29. dubna. Pokud někomu nestačí se jen dívat, je možné navštívit také komentované prohlídky s kurátorkou Evou Uchalovou (obvykle v úterý v pět hodin odpoledne) nebo si jít poslechnout přednášku.
Hanno, Mimi, Oldřichu, vraťte se. Prosím.
