Opíral se o NATO, přátelil se s Gorbačovem, sjednotil Německo – a v závěru kariéry pomohl rozbít Jugoslávii. Exministr zahraničí z let 1982 až 1992 dal Německu směr na další čtvrtstoletí
Hans Dietrich Genscher (21. března 1927 – 31. března 2016) byl mezi Němci populární, uměl vycházet s lidmi. Rád hovořil s novináři a zůstal po celou dobu v telefonním seznamu, aby mu mohl kdokoli zavolat. Jeho hvězdná chvíle nastala 30. září 1989 na spolkovém velvyslanectví v Praze, když vystoupil na balkon a pronesl: „Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dneska váš výjezd…“ Několikatisícovému davu uprchlíků z NDR to stačilo, zbytek projevu zanikl v bouřlivém výbuchu radosti.
Dodnes na ambasádě obloukové terásce přezdívají Genscherův balkon. Taky v příštích dvou a půl letech Genscher plnil sny na potkání – rozstříhal s Dienstbierem železnou oponu a sjednotil Německo.
VŮDCE FDP
Genscher se narodil v Halle, jako žák byl členem Hitlerjugend a za války sloužil jako kulometčík v Luftwaffe. Konec války strávil v americkém a později britském zajetí.
V 50. letech začal studovat práva v Lipsku, ale v roce 1953 uprchl přes rodící se železnou oponu do západní zóny. V kabinetu poprvé zasedl v roce 1969 za FDP jako ministr vnitra ve vládě Willyho Brandta a o tři roky později jako nejvyšší velitel policejních složek zodpovídal za katastrofální pokus o osvobození izraelských sportovců, které drželi palestinští teroristé z organizace Černé září. „Nikdy jsem si to neodpustil,“ říkal o špatně provedeném zásahu na letišti, při němž zahynula většina rukojmích a několik policistů.
O dva roky později se stal ministrem zahraničí ve vládě Helmuta Schmidta. Jako předseda FDP ale začal prosazovat ukončení letité koaliční spolupráce s SPD v souladu se svým přesvědčením, že FDP díky unikátní pozici jazýčku na vahách smí rozhodovat o směřování celé země. Brzy se tak stalo, FDP pomohla v roce 1982 potopit Schmidtovu vládu a přestoupila do vlády Helmuta Kohla. Genscher je v ní opět ministrem zahraničí.
PŘÍTEL GORBAČOV
„Genscherismus“ je koncept, že Německo může fungovat jako most mezi Východem a Západem, ač přitom zůstává loajálním členem NATO. To se Genscherovi víceméně dařilo, přestože si Ronald Reagan v polovině 80. let stěžoval na nízkou ochotu Německa rozmístit americké rakety krátkého doletu.
V roce 1990 vyjednal – v té době se zdálo, že až zázračně rychle – podporu pro sjednocení Německa v tzv. dohodě dva plus čtyři (dvě Německa a Británie, Francie, USA a SSSR). Bohatě přitom využil svých vřelých kontaktů s Michailem Gorbačovem a Eduardem Ševardnadzem. „Říká se, že v politice nejsou přátelé, ale to není pravda. V Genscherovi jsem ztratil přítele,“ napsal Gorbačov v reakci na politikovo úmrtí.
V zápalu altruismu a euforie té doby Genscher spáchal zřejmě největší chybu své kariéry, když v roce 1991 rychle a bezpodmínečně uznal nezávislost Slovinska a Chorvatska v domnění, že to přinese konec ozbrojených střetů v těchto zemích. Stal se opak zamýšleného – znepřátelené strany v Chorvatsku a Bosně to postavilo ostřeji proti sobě a srbské veřejné mínění nadlouho odvrátilo od Západu.
O autorovi| LUBOMÍR HEGER, heger@mf.cz
