Dominik Hašek vyhazuje hůl ke stropu naganské haly a trefuje jí Šmehlíka do brady. „Přepište dějiny,“ křičí komentátor. Češi vítězí na ZOH 1998. Zázrak. Bohové. Zachytal někdy někdo tak jako Hašan proti USA? Řval kapitán Růžička v šatně? Otázek a sdílených emocí bylo tolik, že vydaly na operu. A rovnou v Národním divadle.
Fotbalové EURO skončilo, máme za sebou i olympiádu. A obě akce opět obohatily sportovní mytologii. Na ME předvedl kapitální hrubku božský Čech jménem Petr, v Pekingu vykvetly příběhy zaláskované střelkyně Emmons (rozuměj Kůrkové) a finským televizním komentátorem povzbuzované oštěpařky Špotákové. Buďte si jisti, že tyto příhody dějiny – a zvláště pak paměť a folklor – vyšperkují k dokonalosti… Právě takovými momenty a jejich distribucí, percepcí a interpretací se zabývá kulturolog Jan Děkanovský (*1968) v nové knížce Sport, média a mýty: „Sport je natolik nepřehlédnutelným fenoménem, že se jeho zkoumání ujímají i akademické instituce, pro něž před nedávnem nepředstavoval dostatečně seriózní předmět bádání.“ Má pravdu; v postmoderní éře se vědci zabývají kdečím: od účesů po harlekýnky, takže: proč ne sport, když hýbe modrou planetou. Své mohou říci médiologové, filozofové, gender-studiologové (toť název!) a také teoretici kultury.
Kniha se skládá ze čtyř částí: možnostmi definování, zprostředkování, čtení a konsekvencemi sportu. Téma je to zajímavé. Propojit pohled intelektuálů, kteří louskají Foucaulta a přitom čekají, až Eto‘o rozhodne v 93. minutě zápas, se světem fotbalu je zábavné. I ošidné. Po definici sportu a vytýčení jeho podobností s hrou se Děkanovský pouští na pole jeho zprostředkování. Sport jako příběh pro druh homo narrans. Autor ukazuje na pouti Raye Bourqua za Stanley Cupem nebo na objetí Neumannové s dcerou Lucinkou v turínském cíli, jak se média snaží budovat témata, narativy; jak se sportu chápe televizní přenos, jak se píší reportáže, jak a zda se pojí s uměním (Ota Pavel), jak emociálně jsou laděny rozhlasové reportáže, jak vypovídá o sportu fotografie – onen „atomizovaný svět“ (viz Terebův snímek fotbalového brankáře Čtvrtníčka z roku 1959).
Děkanovský, u nějž musíme chtě nechtě obdivovat propojení obou jeho koníčků v novou akademickou disciplínu, se pokouší číst sport jako „kulturní text“. Bohužel to stále spíše připomíná, než aby to prokazoval. „Nabízí se otázka, zda a do jaké míry může sport, respektive kulturní text vzniklý mediální distribucí sportu, ovlivňovat většinovou společnost,“ píše. Ano, klade hodně otázek (proč je svět fascinován Sennovou smrtí více než vražděním ve Rwandě?), nicméně na mnoho neodpovídá. Spoléhá na zástupy autorit a jejich citace. Spoustu trefných postřehů (přetrvávání četby novin odzadu, analýza Stoneova filmu Vítězové a poražení včetně podobností s válečnými spektákly, klišé televizního střihu) střídají tuctová vyjádření. Aby ne! Ono je dosti těžké nesklouznout při psaní o věcech, jež každý zná, k banálním vývodům typu: server YouTube přinesl archiv dohledatelných akcí (ač to Peking s omezením vysílacích práv rázem změnil, že), televize sport zpopularizovala, paintball je agresivní a podobně. Vysoké se tu plete s nízkým; víc než sám autor chtěl. A když už jsme u toho sportu, proč si nepomoci vhodným příměrem? Sportovci prozatím vyhráli v přesvědčivosti – a hlavně zábavnosti – nad filozofy Barthesem, Fryem, McLuhanem i Bourdieuem poměrem 7 : 4. Kdyby však Děkanovský nešetřil příklady a přidal více vlastních myšlenek, i na remízu by to bylo. Těšme se proto na odvetu.
Jan Děkanovský: Sport, média a mýty, Praha – Dokořán 2008, 184 stran
