Hausnumera a osobní vazby. Tak se rodí dotace

Kritici rozhazovačné politiky: Farmáři mají vysoké příjmy, jen není snaha je změřit

Jaký díl ukrojí z unijního koláče nenasytná společná zemědělská politika (SZP) v příští sedmiletce? Hraje se o stamiliardy eur, nic bližšího zatím není známo. Daňoví poplatníci mohou ale téměř jistě počítat s tím, že i po roce 2013 budou mít co živit. K radikálnějšímu ořezání agrárních dotací, které polykají čtyřicet procent unijního rozpočtu, nebude chuť. Není divu, když o budoucí dotační politice rozhodují ministři s mnohdy úzkými vazbami na zemědělství. Buď z něj přímo vzešli, nebo v něm působili před politickou kariérou. Proreformní nálada podle všeho nepanuje ani v Evropském parlamentu, jemuž Lisabonská smlouva zařídila mnohem větší váhu. Přípravu příští SZP navíc doprovázejí pochyby o důvěryhodnosti údajů, které mají opodstatnit tučné podpory. Různí experti poukazují, že zemědělci vůbec nejsou tak chudí, jak předstírají farmářské organizace. Přitom jejich nářky formují dotační politiku.

Dvanáct ministrů

Český ministr zemědělství Ivan Fuksa (ODS) je z obliga. Nikdo mu nemůže vyčítat silné zemědělské kořeny nebo sounáležitost s agrárním stavem před tím, než se loni v létě překvapivě chopil otěží resortu pro pole, lesy a vodu. Fuksa sice vlastní čtrnáct hektarů na Vysočině, dotace na ně ale berou dva farmáři, kterým pozemky pronajímá. Když se jim daří, mohou ministrovi platit víc na pachtovném. Taková drobnost se asi hned nemusí spojovat s osobním zájmem na tom, jak štědré budou příští dotace. Dvanáct Fuksových protějšků z evropské sedmadvacítky je však se zemědělstvím úzce provázáno. K tomuto počtu dospěla britská agentura Farmsubsidy.org, která sleduje, kam míří veřejné prostředky vynakládané na SZP. A ptá se, zda je vhodné, aby o budoucnosti agrárních dotací rozhodovali z velké míry lidé, kteří jsou sami zemědělci nebo dřív lobbovali v jejich prospěch. „Další zástupci občanské společnosti jsou nápadní svou nepřítomností. Kde jsou ministři, kteří pracovali pro ekologické organizace nebo lobbovali ve prospěch spotřebitelů?“ zamýšlejí se analytici z britské agentury. Míní, že silné zázemí z oboru neznamená jen odbornost a zkušenosti, ale může se i vymstít a vyvolat podezření ze střetu zájmů. „Rozhodnutí o společné zemědělské politice vždy ovládala agrární lobby na úkor zájmů široké veřejnosti. Převratné změny v dalším směřování dotační politiky tedy nejsou pravděpodobné,“ poznamenává Farmsubsidy.org přinášející informace o tom, kolik kdo dostává z každoročního agrárního balíku a na co.

Kdo rozhoduje

Jak agentura poukazuje, přímo z farmářské rodiny vzešla finská ministryně Sirkka-Liisa Anttila. Zemědělcem z povolání byl původně také současný rakouský ministr Nikolaus Berlakovich, který vedl svaz sedláků. Dán Henrik Hoegh bral jako aktivní farmář ročně víc než šedesát tisíc eur, nyní je coby ministr zodpovědný za kontrolu vlastních dotací. Farmsubsidy.org připomíná, že významnými příjemci dotací byli také Hoeghův syn a dcera. Zemědělský původ měla rovněž předchozí nizozemská agrární ministryně Gerda Verburg. Její nástupce Henk Bleker, milovník velšských poníků, ze statku sice nepochází, tamní média mu ale už vyčetla dotaci 175 tisíc eur, kterou jako kompenzaci za ztrátu pozemků dostal pět let před nástupem do funkce. Coby člen kabinetu ale už hájil škrty v těchto náhradách. Navíc úřady mlžily, když se novináři dotazovali na Blekerovu dotaci. Zemědělství bylo obživou i pro slovenského ministra Zsolta Simona. Rumun Valeriu Tabara dřív pracoval pro společnost Monsanto, světového lídra v geneticky modifikovaných plodinách. Jeho jmenování ministrem silně znepokojilo desítky ekologických organizací. Lotyšský ministr zemědělství Janis Duklavs přišel pro změnu z přední pivovarnické firmy Piebalgas alus a vazby neodstřihl ani po nástupu do funkce. Iniciativa Farmsubsidy.org už dřív přinesla zprávu, že sedm set tisíc eur dostala dcera již bývalého bulharského ministra Dimitara Pejčeva a stala se největším příjemcem agrárních dotací v zemi. Na agrární lobbing v různých pozicích upozornili britští strážci rozdělování dotací u belgické ministryně Sabine Laruelle. Současně jí vyčetli, že dříve bránila zveřejnění informací o tom, kdo jaké finanční podpory pobírá. V zemědělských organizacích dříve působili také nynější litevský ministr Kazys Starkevičius a Švéd Eskil Erlandsson. Lobbingem se živila i Caroline Spelman, než se stala členkou vlády Davida Camerona. Britka ale za rozhazovačnou politiku EU rozhodně nekope. Naopak tvrdí, že chystaná reforma zemědělské politiky EU je málo ambiciózní a agrární dotace jsou z morálního hlediska špatné.

Kdo se veze

Velká Británie také jako jedna z mála zemí dlouhodobě prosazuje snížení rozpočtu na SZP. „Veřejné dluhy se budou dál zvyšovat, škrty ve výdajích budou bolestivé a lidé budou stále citlivější na nehospodárné utrácení veřejných peněz,“ konstatuje Valentin Zahrnt z Evropského centra pro mezinárodní ekonomickou politiku (ECIPE) na webu k reformě SZP, který edituje. Zahrnt očekává, že silnou společnou politiku a zachování podpor příjmů farmářů budou bránit největší čistí příjemci těchto peněz, což jsou Řecko, Polsko a Španělsko. Každá z těchto tří zemí na dotacích obdrží o víc než miliardu eur v porovnání s tím, kolik na ně odvede. Trojici, která si vede nejúspěšněji, následuje Francie, Irsko a Maďarsko. Naopak nejdůležitějším přispěvatelem je Německo, které loni vložilo na oltář agrárních dotací o 2,44 miliardy eur víc, než na nich vyčerpalo. Druhým největším přispěvatelem s 1,6 miliardy eur je Itálie. „Přepočteno na obyvatele zaplatí nejvyšší cenu za dotace farmářům Lucembursko, Belgie a Nizozemsko. Naproti tomu nejvíc získá v přepočtu na hlavu Řecko a Irsko,“ porovnává Zahrnt. Doplňuje, že každý občan evropské patnáctky sponzoruje skromný převod šesti eur ve prospěch nových členských zemí.

Kacířská slova?

Čeští zemědělci jsou na kolenou, počítají ztráty a potřebují víc dotací. Téměř nic jiného se zdejší občan o poměrech v odvětví nedozví, když média zásobuje zprávami agrární lobby. Jinde je to podobné. „To, že farmářské organizace stále vytrubují o chudobě farmářů, není překvapující, je to jejich práce. Je ale politováníhodné, když Evropská komise pokračuje v přijímání hrubé dezinterpretace příjmů,“ zapojil se Jorge Nunez Ferrer z Centra pro studium evropské politiky do debaty o věrohodnosti statistických dat, která se rozvinula v souvislosti s reformou SZP.
Diskusi vyprovokoval Angličan Berkeley Hill, emeritní profesor z Londýnské univerzity, když kritizoval statistiku za to, že nedává uspokojivá data o příjmech zemědělců. A nevidí snahu něco zlepšit. „Eurostat nedotáhl dopadovou studii zahájenou v roce 2007 dál a nejsou ani náznaky, že se něco plánuje.“ Ekonom přitom pronesl pro agrární kruhy doslova kacířská slova: „Zemědělské domácnosti jako skupina vůbec nepatří k nejchudším. Ve srovnání se zbytkem společnosti mají vysoké příjmy.“ Hill samozřejmě připouští, že některé rodiny farmářů trpí příležitostně nízkým příjmem a ještě méně rodin trpí soustavným nízkým příjmem. „Zacílení podpor na tyto rodiny by mohlo změnit současný model, kdy větší farmy mají stále nárok na většinu veřejných podpor,“ uvádí Hill. Obává se však, že lepší statistika by mohla nastolit otázku, proč vůbec podporovat příjmy v zemědělství. „To je zřejmě strašidlo, kterému se EU snaží vyhnout,“ míní Angličan. Dotační politiku unie kritizuje za neschopnost zaměřit podpory na ty, kteří je nejvíc potřebují. Využívání veřejných fondů označuje za katastrofálně neefektivní.

Krize jako dobrá příležitost

„Většina společnosti je přesvědčena, že zemědělci v EU strádají. Mnozí lidé považují jejich nízký příjem za dostatečný důvod k poskytování dotací a ochraně hranic,“ vyčetl francouzský profesor ekonomie Jean-Christoph Bureau z veřejné debaty k reformě SZP. Jako spolupracovník Evropské komise se zapojil do vyhodnocování diskusních příspěvků. Bureau se pozastavuje nad zjištěním, že většina novinářů, politiků a veřejnosti mluví o zemědělcích jako o kategorii, která byla nejvíce poškozena ekonomickou krizí. Vysvětluje si to tím, že farmářské svazy byly velmi efektivní při surfování na vlně krize neustálým zdůrazňováním nízkých příjmů a potřebou pomoci. „Mohou se díky hraní této karty dočkat toho, že se jim podaří vyhnout větším rozpočtovým škrtům,“ uvádí ekonom. Připojil se k výtkám Angličana Hilla o nedostatečných a zpochybnitelných údajích o zemědělských příjmech. „Data, která jsou k dispozici, stěží umožňují srovnávání příjmů zemědělců se zbytkem populace,“ tvrdí Bureau, který tuto otázku dlouhodobě zkoumá. Namítá, že se kupříkladu nezapočítávají příjmy, které mají farmáři z jiné činnosti. Vágní je také hodnocení práce manželek a ostatních členů rodiny.

Domácnost jako domácnost

Šéf zemědělské statistiky Českého statistického úřadu (ČSÚ) Jiří Hrbek uznává, že kritici mají v mnohém pravdu. „Žádná přímo ušitá statistika pro měření příjmu farmáře neexistuje,“ potvrzuje Hrbek. Berkeley ho dokonce před lety navštívil v Praze, kde stejně jako v jiných členských zemích zjišťoval možnosti pro sledování příjmů farmářů. Jak Hrbek vysvětluje, v členských zemích jsou natolik odlišné podnikatelské struktury v zemědělství, že se EU nedohodla na způsobech měření, které by muselo být pro každý stát či určitou skupinu jiné. „Statistika rodinných účtů a spotřeba domácností, která sleduje životní úroveň, není zvlášť členěná na zemědělské rodiny. Tato data tedy ani nemůžeme rozklíčovat,“ poukazuje Hrbek. Doplňuje, že životní úroveň se měří pro důchodce, pracující či rodiny s dětmi.
Česko má vůbec zvláštní pozici tím, jak se vymyká evropskému modelu zemědělství založenému na rodinných farmách. Na třech čtvrtinách půdy tady hospodaří podniky se zaměstnanci, kteří dostávají plat, čímž se neliší od firem z jiných oborů. „Na zemědělské podniky se zaměřuje odvětvová statistika,“ vysvětluje Hrbek. Jak dodává, sedláci si „plat“ berou ze svého hospodaření a je složitější stanovit jejich příjem. „Čím je zemědělský podnik menší, tím se struktura příjmů obtížněji sleduje,“ poznamenává statistik.

Česko v opozici

Zhruba osmdesát procent unijních agrárních dotací pobírá dvacet procent největších příjemců. Chystaná reforma měla poměr změnit. S tím, jak se do jednání víc zapojují politici, se vytrácí původní předsevzetí omezit podpory velkým. To nahrává českému zemědělství, jemuž vévodí velké obchodní společnosti. „České farmy nebudou trestány za svou velikost,“ ujišťuje šéf resortu Fuksa. Nedávno oznámil, že se mu podařilo dojednat blokační koalici proti škrtům přímých plateb pro velké podniky. „Na stranu Česka se přidalo Slovensko, Rumunsko, ale i Německo, Velká Británie a Itálie,“ informoval Fuksův úřad. Vyčíslil, že odmítnutí dotačních „stropů“ zachrání českým zemědělcům ročně šest až třináct miliard korun. Se zdejším velkoplošným hospodařením neladí ani záměr víc „ozelenit“ agrární dotace, tedy výrazněji je podmínit šetrnějším zacházením s půdou a přírodou. Zdejší lobby odráží zelenější dotace argumentem, že jdou proti snaze zjednodušit celou SZP a proti konkurenceschopnosti evropských farem. Snáší tak další střelivo pro politiky, kteří budou schvalovat konečnou podobu příštích dotací. Kdo z nich si ještě vzpomene na výzvu 22 předních evropských ekonomů, která zněla jako poselství z jiné planety? Doporučují postupně zrušit dotace na produkci, protože nepodporují společenské zájmy. A nově platit farmářům za to, čím jsou skutečně veřejně prospěšní. Když ne elitní ekonomové, třeba současné vysoké ceny komodit a zdražování potravin by politiky mohly trochu probudit.

Fakta: - 57 miliard eur šlo loni z unijního rozpočtu na společnou zemědělskou politiku (SZP)
- 4 z každých 10 eur vydaných z bruselské pokladny spolyká SZP
- 110 eur za rok (asi 2700 Kč) je částka, kterou se každý daňový poplatník z EU podílí na financování SZP