Můj známý, před dvaceti lety svobodomyslný bouřlivák oblíbený
mezi studenty, který to uměl s holkama, mi před pár dny po dvou pivech
začal vykládat, co to byl Havel za prase. Že spal se ženskýma v pracovní
době na Hradě, a že si neváhal zadat i s kluky (což je podle něho
dokázané) a vůbec že to byl prominent, který zneužíval moc. Žasl jsem a začal
pochybovat, zda bych si neměl doplnit znalosti o Havlovi. Ale nemyslím, že by
byly tak tragické.
Důvody nenávisti k Havlovi, možná i jeho době je třeba asi hledat v dalším životě bouřliváka, který vědomě žije ze sociální dávek, a pobírá je jako jakousi „odplatu“ za všechna příkoří a mocenské hry vzdálených elit v Praze, které jsou přirozeně zkažené a není radno si s nimi zavdávat.
Havel je symbol, který v české společnosti sehrává
funkci katalyzátoru, a pomáhá absorbovat určitá traumata. Trauma devadesátých
let, kdy se přerozděloval majetek, ale především současné rozdělení společnosti
na ty, kteří v kapitalismu zdánlivě uspěli a na „ty druhé“, kteří jsou
v exekucích, nemají peníze, musejí živořit, nebo prostě jen zaspali a
pořád fungují jednou nohou v socialismu, kdy „každé dítě mělo na sport
pořádné tenisky“.
Řada lidí se do obrovských potíží dostala nikoli
vlastní vinou. Největším příkladem-mementem budiž špatný exekutorský zákon,
který nahrával věřitelům na úkor dlužníků, kdy se za „jízdenku účtovaly
desetitisíce“. Frustrace lidí je pochopitelná a společnost je taková, jako její
nejchudší obyvatelé.
Nicméně proč směřuje frustrace na Havla? Havel je největším symbolem polistopadových změn, který vedl přechod z komunismu na kapitalismus. A ač měl sám k novém kapitalistickému zřízení výhrady, reprezentoval tento přechod stejně jako Václav Klaus. Klaus je sice také předmětem nenávisti, ale je to hlavně Havel, který to schytává, i když evidentně není vnímaný jako prospěchář.
Je to tedy zřejmě intelektuální nastavení, odpor proti
konformismu, který část společnosti dráždí. Je to nenávist stejného rázu jako
k supranacionální instituci, jíž je Evropská unie. Evropská unie je
administrativní konstrukt, který si klade za cíl racionálně spravovat
sedmadvacet zemí bez ohledu na jejich partikulární zájmy. Jak říká v nově
česky vydané knize americký historik Tony Judt, který střední Evropu znal velmi
dobře, vítězové sjednocení Evropy žijí v nejbohatších regionech na pomezí Německa,
Francie, Lucemburku a Švýcarska, a poražení žijí na periferii, a patří
k nim i v Evropě relativně chudí Češi. Kosmopolitnímu ideálu Evropy
ti na periferii nerozumí a nic jim nepřinesl. Upínají se tedy k národnímu
státu.
Jak to souvisí s Havlem? Havel reprezentoval
ideály kosmopolitní, morální postoj, za který je radno bojovat. Pauperizovaná
část společnosti na to nehraje, vidí, že ceny nemovitostí i nájmů prudce
rostou, dividendy „odtékají“ do zahraničí, nedbá ale například vůbec, že se
mzdy v posledních pěti letech výrazně zvedly právě dělnickým profesím. Hraje
v tom roli i potřeba obvinit někoho za vlastní nezdar.
Film Havel je zábavný. Není to superumělecký biják,
ale o Havlovi mluví bez patosu jako o silném, zásadovém jedinci, který sice je
občas bezradný ve svých milostných aférách, ale výrazně přispěl k tomu, že
jsme se dostali z marasmu udavačství, sledování, pokřivené justice. A že
můžeme z kina vyjít v parném létě svobodně a říkat si, co chceme.
