Být o pár set kilometrů dál na jih bylo by Džibutsko napořád pouštní výhní na břehu moře, obývanou nepočetnými rybáři a kočovnými nomády následujícími stáda velbloudů, koz a oslů. Džibutsko má ovšem jednu výhodu, kterou zná každý developer stejně jako vojenský stratég. Opravdu dobrou polohu v úžině Bab al-Mandab na jižním konci Rudého moře nebo na začátku Indického oceánu.
Každopádně u jedné z nejfrekventovanějších námořních cest, takže se stal francouzskou odpovědí na to, co měli Britové v nedalekém Adenu. Na rozdíl od něj ovšem v Džibutsku nezuří občanská válka, i když nikde jinde nenajdete vedle sebe tak zajímavý mix vojenské přítomnosti od tradičních Francouzů (letecká základna) přes Američany (čtyři tisíce vojáků v bývalé francouzské posádce Camp Lemonnier), Španěly, Italy až po Japonce a od loňského roku také Číňany.
Platí všichni, ale v případě posledně jmenovaných jde o první vojenskou základnu mimo Čínu, údajně s kapacitou až pro deset tisíc vojáků. Kromě nového čínského přístavu a základny tady končí jediná železnice spojující Etiopii s námořním přístavem, na oplátku Etiopané dodávají do žíznivého pouštního Džibutska vodu a stavba plynovodu se plánuje. O pracovní příležitosti by se měla starat zóna volného obchodu.
Maják nad Afrikou
Za vším stojí čínské peníze, kombinace „měkkých“ dlouhodobých úvěrů a zahraniční pomoci. Loni v listopadu se v Pekingu dočkal džibutský prezident Ismail Omar Guelleh nejvyšších poct v rámci státní návštěvy, která se „nesla v duchu strategického partnerství“mezi dvěma státy, z nichž jeden má 1400krát víc obyvatel než ten druhý. Vypadalo by to trochu komicky, jenže tato masivní přítomnost v Džibutsku dává Číně smysl. Nejen z hlediska zajištění bezpečnosti světových obchodních tras, ale také jako výspy, odkud lze bdít nad desítkami miliard dolarů, které Číňané utratili na investicích v Africe. Často v zemích, které stojí v mezinárodním žebříčku vysoce rizikových destinací velmi vysoko.
Čína buduje image světového policajta, začíná v Africe
Každá větší čínská akvizice v zahraničí vyvolá vlnu analýz a komentářů, co tím vlastně Číňané sledují. Zvlášť když jsou investice součástí většího plánu typu nové Hedvábné stezky, z níž je vidět geopolitická strategie srovnatelná s tím, co svého času dovedla brilantně rozehrávat Velká Británie nebo třeba carské Rusko. Ještě na začátku milénia nebylo o Číně jako o zemi, která vyváží ve velkém nikoli revoluci a ideologii předsedy Maa (to dělala v 60. a 70. letech docela snaživě), ale kapitál v jeho fyzické i finanční podobě, téměř slyšet. O to větší na sebe strhává pozornost, když investice státních podniků i soukromých koncernů překročily hranici 100 miliard dolarů ročně.
Expanzi privátního kapitálu sice v posledních dvou třech letech úřady trochu přistřihly křídla - když se ukázalo, že kapitál se z Číny odlévá snad až příliš ochotně. Nicméně národní šampioni pod státní kontrolou dál usilují o získání kontroly nad surovinovými zdroji a nověji také kritické infrastruktury - přístavů, železnic, letišť či elektráren - zastřešených „jedním pásem, jednou cestou“. Džibutsko do tohoto konceptu skvěle zapadá, otázkou je, zda země tohoto typu budou schopny obsluhovat platební kalendáře, až pominou čínské „grace periods“, které vypadají tak lákavě.
Čína jako velký přítel?
Dobře se o té čínské expanzi píše, ale stojí za to si porovnat kumulované hodnoty a vedle sebe seřadit jednotlivé hráče, z nichž mnozí - pravda - začali podstatně dříve. Co se týče samotné Afriky, jde opět o rychlý a hodně viditelný nástup řady čínských koncernů v uplynulém desetiletí, který namnoze souvisel právě se snahou „pojistit si“ surovinové zdroje v období komoditního boomu. V letech 2010 až 2015 stouply čínské investice v Africe z 13 miliard na 35 miliard dolarů, tedy dost daleko za Spojenými státy (64 miliard), Velkou Británií (58 miliard) nebo třetí Francií (54 miliard dolarů).
Do těchto čísel není zahrnuto úvěrové financování ani obchody typu infrastruktura za předplacené budoucí dodávky surovin, v nichž Číňané excelují. Měli je donedávna rádi i Afričané. Když najednou jedete po asfaltu a platby jsou někde v budoucnu, vypadá Čína jako velký přítel. Když se silnice začne po pár letech v důsledku slabé údržby a nepříliš vysoké kvality dodaného díla rozpadat, ale co čert nechtěl, zároveň nastoupí splátky, začíná to připomínat neokolonialismus.
Na opravdu důkladné „ochytření“ budou mít africké vlády ještě pár příštích desetiletí, protože na tak dlouho se Číňanům upsali. Základna v Džibutsku je tu koneckonců od toho, aby se smlouvy braly vážně.
Čtěte dále:
