Česko se holedbá relativně nízkým státním dluhem, který se pohybuje těsně
pod třiceti procenty HDP. Situace se však může kvůli koronavirové krizi během
pár let radikálně změnit. A během pár desítek let mohou výdaje státu zase směle
začít konkurovat těm italským či francouzským. Jako v minulosti.
Již v meziválečném Československu si stát navzdory obecnému mínění nevedl
vůbec spořádaně. Státní rozpočet byl plánován vyrovnaný, ale kvůli řadě
okolností končíval převážně v hlubokém schodku. Velká část výdajů pak putovala
na platy státních úředníků, které například exministr financí Miroslav Kalousek
rád nazývá trubci.
Stěžoval si na to i tehdejší poslanec a bývalý ministr financí Alois Rašín.
„Když vidíme, že na rok 1923 z celkových státních výdajů na osobní výdaje
připadá 39 procent a na věcné 61 procent, musíme říci, že u srovnání s
některými státy jinými – já jen namátkou béřu rozpočet státu francouzského na
rok 1923 a potom rozpočet státu italského na druhý semestr roku 1923 a první
semestr roku 1924 – vidíme, že přece jen to procento osobních výdajů máme zde
podstatně vyšší. Zhoršuje se to na rok 1924 do té míry, že plných 48 procent
celkových výdajů připadá na vydání osobní a už jen 52 procent na vydání věcná,“
kritizoval tehdy bující státní aparát.
Údaje o úřednících z meziválečného období jsou kusé, ale celkový stav
státního personálu činil podle historičky Antonie Doležalové například v roce
1931 zhruba 450 tisíc lidí. V moderní době je počet státních zaměstnanců
podobný a podobně rostou náklady na jejich platy. Zatímco v roce 2012 bylo v
Česku 425 tisíc úředníků, v roce 2020 už jich bylo 475 tisíc.
V roce 2012 byly státní výdaje na úředníky 128 miliard korun, pro rok 2020 už je naplánováno 226 miliard korun.
