V poslední době přišlo pár pozitivních čísel a euro se jakž takž otřepává z prudkých únorových ztrát. Není ale ještě příliš brzy sázet na udržitelné oživení Evropy? Ani po sedmi letech od globální finanční krize se ekonomikám eurozóny nedaří nastartovat solidní růst, který by přinesl úlevu nezaměstnaným a odvrátil by hrozbu deflace.
Zhruba polovina členských zemí ještě nepřekonala pokles produkce z dob recese a pohybuje se pod předkrizovou úrovní z konce roku 2008. Kapacity v průmyslu nejsou zdaleka vytíženy. Soukromé investice se v eurozóně propadly během krize téměř o pětinu v porovnání s úrovní roku 2007, v periferních státech dokonce o 30 až 60 procent. Ani spotřeba domácností se nevrátila na předkrizové úrovně, i když důvěra domácností lehce posílila. A inflaci, která po krátké epizodě oživení zamířila už během roku 2012 dolů, „dorazil“ náhlý propad cen ropy.
Právě obava z pokračujícího poklesu cen neboli deflace přinutila Evropskou centrální banku k přijetí dříve odmítaného opatření – nákupu státních dluhopisů. Jenže boj ECB se strašidlem deflace v důsledku odvádí pozornost od skutečného problému evropských ekonomik. Tím je neschopnost generovat dostatečně silný ekonomický růst, který by přinesl pracovní místa, zajistil by růst pracovních příjmů a následně i růst spotřeby a investic.
Deflace je podle mého názoru jen dílčím průvodním jevem slabé ekonomické výkonnosti Evropské měnové unie. Všechny výše zmíněné údaje a nejen ony naznačují, že Evropa čelí mnohem širšímu problému – takzvané sekulární (mezigenerační) stagnaci. Obrazně řečeno se jedná o situaci, kdy ekonomika nemá sílu se pořádně nadechnout k rychlejšímu růstu, který by významnému počtu nezaměstnaných dal trvalou práci a zlomil by obecnější špatnou náladu ve společnosti.
Deflace? Jen symptom
Kudy ven
Přestože se eurovým ekonomikám dostává výjimečné podpory ze strany měnové politiky (záporná depozitní sazba ECB, nákupy státních dluhopisů členů eurozóny), ekonomika měnové unie není schopna akcelerovat. Situaci komplikují hluboké strukturální problémy, jako rychlé stárnutí obyvatelstva, zvýšení podílu investic s malou kapitálovou náročností a podobně.
Existuje ze sekulární stagnace cesta ven? Ano, ale není vůbec snadná. Z prokletí sekulární stagnace může ekonomiku dostat jen velký šok. Cílem takového šoku je vyvolat v domácnostech a firmách změnu v očekávání, která se následně promítne i do změny chování. Zdrojem takového šoku může být prudké oslabení eura podobné tomu, jehož jsme byli nedávno svědky. Nejde jen o podporu vývozně orientovaných zemí eurozóny (především Německa), ale právě o vyvolání změn v očekáváních.
Akutní léčba
Slabé euro je synonymem vyšších cen dovozů, a tedy i domácí inflace. Svá inflační očekávání nezmění jen domácnosti, ale i firmy, které ve slabém euru uvidí příležitost k expanzi. Začnou opět investovat. Domácnosti přestanou odkládat spotřebu, budou utrácet, zpočátku především z nahromaděných úspor.
Z oslabení eura budou mít prospěch i firmy a ekonomiky orientované více na vnitřní trh eurozóny. Slabé euro znevýhodní dovozy ze zemí mimo eurozónu a přeorientuje poptávku na vnitřní trh. To je ale jen řešení akutního problému, jímž je nedostatečná poptávka. Se strukturálními problémy je to horší: administrativní zátěž podnikání, regulace, přetrvávající překážky jednotnému trhu, jasné slovo o fiskální unii… V těchto oblastech se toho zatím bohužel změnilo žalostně málo.
Autorka je hlavní ekonomkou Raiffeisenbank
Čtěte také:
Euro je vůči dolaru nejslabší za posledních 11 a půl roku
Euro vůči dolaru posiluje, pomohla mu slabší statistika z USA
