Místopředseda Strany zelených Ondřej Liška usiluje o náhradu za liberálně laděné voliče
Minulé pondělí Fischerova vláda odsouhlasila návrh poslanců Strany zelených (SZ) omezit imunitu členů Poslanecké sněmovny a Senátu. Téhož dne podpořila i další návrh téže strany upravující volbu členů mediálních rad. Dvakrát trefa do černého, řeklo by se, nebýt fatálně pozdě – totiž těsně před volbami do sněmovny a její poslední řádnou schůzí v tomto funkčním období.
Rozsah imunity našich zákonodárců je v demokratických poměrech nevídaný. Imunita se vztahuje na jejich veškeré jednání včetně například dopravních nehod. Příslušná parlamentní komora sice může poslance či senátora vydat k trestnímu stíhání, ale pokud to odmítne, je už navždy vyloučeno. Dle návrhu SZ by poslanci a senátoři přišli o imunitu, navíc časově omezenou platným mandátem, ve všech případech s výjimkou jejich projevů a hlasování v Parlamentu. I ctihodní poslanci britské Dolní sněmovny se přece stávají neprivilegovanými občany, opustí-li její zdi. Proč by to nešlo u nás?
Nejde! Všechny předchozí pokusy o zúžení imunity – a že jich už bylo! – skončily neúspěšně. Buď zákonodárci argumentovali možnou šikanou ze strany státu, kdyby byli například zadrženi při dopravní nehodě a znemožněna jím tím účast na hlasování v Parlamentu. Anebo byla navrhovaná úprava shledána nedostatečná a omezení imunity odloženo s odůvodněním, že je třeba najít „komplexní řešení“. Návrh Liškovy SZ by dopadl stejně, nicméně na to vůbec nedojde. Ve sněmovně byl předložen až letos v červnu, a poněvadž by vyžadoval změnu ústavy, není možné jeho projednání a případné schválení ve zkráceném režimu – tedy již při „prvním čtení“. Navíc sněmově vyprší mandát s volbami 9. a 10. října a co nestihne do té doby „dodělat“, jako by nebylo. Proč tedy tenhle návrh pro návrh?
Zelení v čele s úřadujícím místopředsedou Ondřejem Liškou na tom po fiasku v eurovolbách a následné rezignaci jejich nejzkušenějšího politika Martina Bursíka na funkci předsedy strany nejsou nejlíp. Jejich volební preference se zřítily pod psychologicky důležitou pětiprocentní hranici. Liška je navíc atakován vnitrostranickou opozicí, za níž lze tušit sice ze SZ vyloučenou, leč na její volební kandidátky se deroucí a stále vlivnou Danu Kuchtovou. A zvenčí odštěpenci z Demokratické strany zelených, jejíž předsedkyni Olgu Zubovou nasadila na svoji pražskou kandidátku ČSSD. Sešikovat za těchto okolností to, co z SZ a jejího voličského zázemí zbylo a dát tomu před volbami jasný tvar a směr, by byl heroický úkol i pro politika zkušenějšího a vyzrálejšího, než v jakého se stihl vedle dominantního Bursíka vyvinout Liška. Tušilo se, že Bursíka v čele strany časem vystřídá, ale stalo se to ze dne na den, a aniž by Bursík jaksepatří předal svému nástupci žezlo. Diskontinuita ve vedení SZ je nyní zřetelná a je to vidět i na jejích volebních kandidátkách. Některá jména mohou být pro širší veřejnost tajenkou.
Inu, vše nasvědčuje tomu, že SZ opustila ona skupina vzdělanějších, městských a často liberálně laděných příznivců, díky nimž v červnových volbách 2006 získala 6,29 procenta hlasů. Byl to víc než dvojnásobek jejích dřívějších obvyklých volebních zisků! Poprvé vybojovala šest mandátů ve sněmovně. A co víc, stala se stranou vládní. Liškovi teď nezbývá než se pokusit získat za tuto povýtce ztracenou, protože zklamanou skupinu voličů náhradu, anžto – řekněme – tři procenta pravověrně zelených příznivců SZ do příští sněmovny neprotlačí. Jeho snaha zaujmout veřejnost za každou cenu však může být i kontraproduktivní.
Omezit imunitu zákonodárců a změnit způsob volby mediálních rad, aby nebyly prodlouženou rukou především ODS a ČSSD, chtěli zelení už dříve. V Topolánkově vládě však byli příliš loajální, než aby to prosadili. Dnes už jde jen o jejich předvolební propagační akci. Podobné je to s požadavkem SZ, aby premiér Jan Fischer zasáhl v případě odvolání „zeleného“ náměstka Františka Korbela ministryní spravedlnosti Danielou Kovářovou. Zelení nemohou nevědět, že za resort odpovídá příslušný ministr, a nikoli premiér, Fischerova vláda že není koaliční a zelení že se na jejím dojednání od počátku nepodíleli stejnou měrou jako ODS a ČSSD. I pokud obě velké strany porušují slib, že se do voleb náměstci ministrů měnit nebudou, Liškova strana si dnes jeho plnění nemůže vynutit. Zásadový postoj to však od Lišky je, a pokud Korbel opravdu znepříjemňoval život „justiční mafii“, může Straně zelených nějaké voliče přilákat.
Naopak jí je nezíská Česká pirátská strana, jež po příkladu úspěšných švédských kolegů usiluje o částečnou legalizaci bezplatného stahování filmů a hudby z internetu. Na Liškovy návrhy na spolupráci reagoval místopředseda „pirátů“ Jiří Kadeřávek odmítavě, za což by mu měli zelení dodatečně poděkovat. Nemusejí přece následovat trapný příklad Unie svobody, jež ve snaze zachránit se stůj co stůj „obohatila“ před třemi lety svůj volební program o požadavek legalizace lehkých drog a získala „celá“ 0,3 procenta odevzdaných hlasů.
