Hillary Rodham Clintonová: žena, kterou v dětství formovaly otcovy republikánské ideje. Otec nesnášel nesrozumitelné novoty, plýtvání a odpad. „Dodnes vracím nesnědené olivy z talíře zpátky do sklenice, dodnes sbírám do papíru i ty nejmenší drobečky nesnědeného sýra,“ napsala o sobě. Dojemné. Kdyby aspoň tato a mnohé další podobné věty nebyly obklopeny jazykovou neobratností a PR formálností. Jinak by čtenář možná uvěřil.
Manželka bývalého amerického prezidenta a senátorka za stát New York napsala knihu, která se stala bestsellerem. Co člověk nadělá: žijeme v čase celebritního pojetí světa. Knize, nazvané Living History, se říká paměti. A to i přesto, že Hillary žádné paměti nevydala. Bohužel: jde o soubor kýčovitě vyumělkovaných konstrukcí, které mají jediný cíl. Ukázat manželku bývalého prezidenta jako ženu, která by sama mohla být prezidentkou. Ostatně, Harold Ickes, dlouholetý poradce Clintonových, řekl New York Times jasně: „Věřím, že tato publikace umožní Hillary demonstrovat, že dospěla, že je nezávislá, sebevědomá a stává se ještě silnější veřejnou figurou než dřív.“ Neboli: bestseller paní senátorky je typickým příkladem žánru „sebereklama“.
Jak by vypadala americká politika, kdyby…
Tlustospis Hillary Clintonové (kniha, za kterou nakladatel Simon and Schuster zaplatil autorce předem honorář ve výši osmi milionů dolarů, má v originále přes pět set stran) se dá číst mnoha způsoby. Jde totiž o zvláštní koláž:
Obdivovatelé a všichni ti, co Hillary litují kvůli Billově nevěře, o níž se dověděl celý svět, by mohli číst knihu jako sebrané texty z časopisů typu Elle. Na více než deseti místech jsou po knize roztroušeny puntičkářské rozbory rafinovaných změn účesů. Hillary provádí své čtenáře svými periodami od dlouhého účesu po krátký, přes vlnitý k podvázanému, od podvázaného k foukanému.
A první (romantické) setkání s budoucím manželem na právnické škole v Yale? Hillary si okamžitě všimla „jeho tenkých zápěstí a ke konci se zužujících prstů“. Byl vysoký, hezký, se zářivýma očima. I když: „Vypadal spíš jako Viking než jako Rhodesův stipendista vracející se z Oxfordu.“
Jenže: bude to čtenářům barevných časopisů stačit? Potíž je v tom, že když dojde na věci podstatné, detaily chybí. Ba co víc: chybí hloubka i uvěřitelná upřímnost. Moničin a Billův orální sex odbyde autorka formulací „nevhodná intimita“ a odstavcem, který již oběhl svět:
„Sotva jsem lapala po dechu. Začala jsem brečet a křičet na něj: Co tím myslíš? Co mi to tu říkáš? Proč jsi mi lhal?“
Jistě, zhrzená manželka zaslouží jisté sympatie. Ale říká svým čtenářům pravdu? Dozvěděla se o Monice skutečně na poslední chvíli? Byla tak naivní po všech minulých záletech, o kterých prokazatelně věděla?
Dick Morris, který pracoval pro Clintonovy dvacet let, to napsal v National Review bez obalu: „Věřila Hillary manželovým výmluvám? Ale jděte, buďte realisty. Pro Hillary bylo výhodné hrát v tu chvíli nevinnou zraněnou; mělo to ospravedlnit skutečnost, že Williama tak vehementně a beze vší pochybnosti hájila. Ona přece nemůže přiznat pravdu. Hájí spolu s ním i sebe, protože pro její budoucí kariéru by nebylo výhodné, kdyby Bill předčasně opustil Bílý dům.“
Morris pochopitelně není jediným americkým publicistou, který věří, že manželství Clintonových bylo od samého počátku stále se opakující sérií: obvinění-výmluvy-přiznání-odměna. Vždycky, když Hillary Billovi odpustila, napsal Alex Massie, dostala dárek. „Za to, že přehlédla Gennifer Flowersovou a šla do televizního pořadu ,60 Minutes´ Billa hájit, dostala na starosti zdravotnictví. Za Moniku dostala křeslo v Senátu.“
Tyto názory se možná zdají být přehnané, ale z četby pamětí Hillary Clintonové každopádně zůstává zvláštní pachuť: píše o sobě? O vlastním životě? Ne, písmena běží, jako kdyby psala o třetí osobě. Jako kdyby se jí nic z toho ve skutečnosti netýkalo. Vždyť ve stejném odstavci, v němž zraněná manželka (dodnes prý uvažující o tom, zda manželství má vydržet a vydrží) popisuje okamžik Billova přiznání národu, nezúčastněně přeskočí k úvaze o Saddámu Husajnovi a Bin Ládinovi.
Čtenáře celebritních drbů to možná nezajímá, ale čtenáře skutečné kritické biografie by to zajímat mělo: uvažovala Hillary o tom, jak by dnes vypadala americká politika, kdyby Bill udržel zip zapnutý? Jak někdejší tlak ovlivňoval jeho úsudek – vždyť se zrovna chystal bombardovat Irák? A tak dál a dál, jenže kdepak. Autorka vlastní historie o ničem podobném neuvažuje. Možná proto, že se s hříchy manžela vypořádala již v televizním interview s Barbarovou Waltersovou na ABC: Billovy úlety, řekla tenkrát Hillary, jsou hříchem plynoucím ze slabosti, a nikoli ze zlého úmyslu. „On je v jádru tak dobrý člověk, že jeho některé hříchy dokážeme společně překonat.“
Bojovnice a pracant
Další leitmotiv knihy Living History je politický: užijí si ho milovníci tajemných spiknutí, obhájci demokratické strany a nepřátelé republikánů. Na řadě míst knihy se totiž dozvídáme, že za většinou neúspěchů Billa Clintona stála „pravicová konspirace“, nevybíravé metody politických protivníků a nenávist těch, kteří si prý mysleli, že mají na Bílý dům jakési vrozené právo.
Představa, že za všechno mohou „ti druzí“, se neváže pouze ke Clintonovu prezidentskému období. Carterova administrativa prý zavinila, že si Bill nedokázal v roce 1980 udržet post arkansaského guvernéra; známou arkansaskou aféru Clintonových Whitewater přisuzuje autorka „nekonečnému špehování našich životů“ a další kauzu – Travelgate – označuje za „první manifestaci obsesivní investigace, která přečkala až do začátku tohoto století“.
Ačkoli paměti Hillary Clintonové nepřinášejí nic nového či zajímavého k osvětlení kritických momentů manželovy politické dráhy, přece jen některé pasáže o čemsi vypovídají: Hillary Clintonová projektuje sebe samu jako osobu, která byla doma u Clintonů tou nejrozhodnější ze všech (například: byla to ona, kdo rezolutně odmítl předat tisku dokumenty o případu Whitewater a kdo bránil ustavení nezávislého vyšetřovatele). Neboli: Bill byl nerozhodný a odpouštějící, já jsem byla bojovnicí a organizátorkou; Bill byl optimistou, já válečníkem; Bill byl klukovitým mužem, ztraceným v mnoha úkolech řešených najednou, já koncentrovaným pracantem.
Navzdory upřímnému přiznání, že Hillary svěřenou koncepci zdravotnictví nakonec zpackala a spolupodílela se tak na úspěchu republikánských kandidátů ve volbách do Kongresu, obsahují paměti snad na každé druhé straně alespoň drobnou sebechválu. Hillary Clintonová si sebe sama skutečně cení. Číst její knihu a být právoplatným voličem: nezvolili byste ji nakonec v roce 2008 prezidentkou?
Paměti nepaměti, pokud se rozhodne kandidovat, Hillary to nebude mít snadné. Podle posledního průzkumu veřejného mínění, který uskutečnil Marist Polling Institute, by bývalý newyorský starosta Rudolph Giuliani Hillary Clintonovou s velkou převahou porazil. Stejný průzkum pak odhalil, že dokonce celých 58 procent newyorčanů si myslí, že by jejich senátorka nikdy na prezidenta kandidovat neměla. Proč? Sedmdesát šest procent dotázaných se domnívá, že je „pouze hladová po moci“.
Čí to je život?
Ale to jsme knihu ještě nedočetli do konce. Jak ji čte s největší pravděpodobností ten, kdo má k Hillary Clintonové neutrální postoj, ten, kdo si nechce pouze potvrdit své názory, ale očekává, že se něco dozví?
Takový čtenář bude zřejmě překvapen jinou dělící čárou, o níž dosud nebyla řeč. V pamětech Hillary Clintonové silně kontrastují dvě části: úvodní pasáže „z mého dětství“ a „politický zbytek“. V jakém smyslu?
Píše-li Hillary o svých rodičích (kteří se po svatbě v roce 1942 přestěhovali do Chicaga, kde otec koupil dům za hotové peníze, protože neuznával ani půjčky, ani bankovní služby) anebo píše-li o svých vlastních zážitcích (velkou část dětství strávila na rodinné chatě, která měla jen to nejzákladnější vybavení, i sprcha tam chyběla), text je nadán jistou domácí útulností, jistou atmosférou upřímné otevřenosti. Jediné, co mu lze vytknout, je nedostatek literárního citu pisatele a nedostatek smyslu pro proporci mezi detailem a linkou příběhu.
Jenže dětství je brzy pryč – a spolu s ním mizí i ona nevypočítavá jazyková naivita, která místy dovede být i milá. Stejně jako Hillary vždycky dokázala spatřovat v Billu Clintonovi dvě osoby – totiž manžela a politika („když jsem viděla, že vyšetřovatel Kenneth Starr zneužívá své pravomoci, i přes své neštěstí jsem s Billem politicky silně soucítila“), dokázala pravděpodobně nevědomky rozdělit i své autorství: dětství zde je proto, aby se o něm sentimentálně vyprávělo, zbytek života je třeba opatrně konstruovat pro budoucnost. Již to zde jednou padlo: Hillary Clintonová píše paměti třetí osoby, Hillary Clintonová jako kdyby nebyla svému životu emociálně přítomna.
Symbolem onoho rozdílu mi nejsou ani tak pasáže o sexuálních potřebách Billa Clintona. Je jím úryvek, v němž Hillary-matka popisuje nesnadnou etapu v životě své dcery: psal se rok 1997 a Chelsea Clintonová odjela coby nováček na kalifornskou Stanfordovu univerzitu. Problém samozřejmě nespočíval v tom, že Chelsea byla prvním prezidentským dítětem v historii, které opustilo Washington. Nýbrž, co pozornost médií, co osobní ostraha, co reakce studentů, a když se to podtrhne: bude mít na univerzitě vůbec nějaký „normální“, svobodný život, nezhroutí se z toho?
Shodou okolností jsem v roce 1997 začínal na Stanfordu roční fellowship a vím, že jediné prezidentské dítko to skutečně nemělo snadné. Takže, když teď čtu v pamětech několik matčiných formálních vět, nechápu: co je třeba právě na tomto důležitém období rodiny Clintonovy skrývat? Proč se právě tady nedozvím cosi o skutečných niterných dilematech lidí, kteří se rozhodli opustit život pro politický úspěch?
Těžko říct. V každém případě mne tato - a řada dalších podobných nevyužitých příležitostí - utvrzuje v přesvědčení, že se touha politických poradců nenaplní. „Kniha by měla Hillary v očích veřejnosti ještě více polidštit,“ svěřil se jeden z nich americkým médiím.
Nikoli. Kdo má Hillary rád, zřejmě u své náklonnosti zůstane. Kdo ji nenávidí, bude ji nesnášet dál. My ostatní si musíme truchlivě říct: jaká ironie – je to škoda papíru, a otec Hillary tak nerad plýtval.
