Mnozí evropští muslimové se děsí vzrůstajícího islamofašismu
Poučení z holocaustu je nikdy neusmiřovat zlo. To jsou slova, jež zazněla na květnové konferenci Amerického židovského výboru AJC od, jak říkají Američané, „jediného chlapa v evropské politice“. Akorát že Ayaan Hirsi Ali není muž, nýbrž žena – mladá, krásná, černá poslankyně nizozemského parlamentu. Chlapské na ní je to, že je posledním a jediným holandským (a možná evropským) politikem, který se ještě snaží zachránit svou zemi (a Evropu) před kapitulací dalšímu krutému totalitarismu, který si v ničem nezadá s fašismem a komunismem. Ačkoli slovo chlapské přestává být smysluplným pojmenováním v době, kdy na obranu evropských svobod nasazují krk především ženy.
Žhavá témata.
Politická uprchlice, původem ze Somálska, Hirsi Ali vstoupila do nizozemské politiky po teroristických útocích na New York v roce 2001. O rok později byla zvolena poslankyní. V dalším roce napsala scénář ke krátkému televiznímu filmu Poddanost, dokumentujícímu krutosti, které muslimové - včetně těch umírněných evropských - páchají na ženách. Rok na to byl zavražděn jeho režisér van Gogh a nizozemští muslimové vyhlásili trest smrti i na Hirsi Ali. O té doby žije pod neustálou ochranou tamní policie. Podrobnosti o krutostech včetně vražd, které islamofašisté páchají na ženách v liberální Evropě, jež těmto perzekvovaným ženám odmítá poskytovat zákonnou ochranu a o jejichž osud se nezajímají ani nejradikálnější evropské feministky, popisuje v nově vyšlé knize Panna zavřená do klece s podtitulkem Emancipační prohlášení pro ženy v islámu.
Po vřavě kolem dánských karikatur řekla v únoru německému časopisu Der Spiegel: „Západ opět postupuje podle zásady nastavování druhé líce. Už se to stalo tradicí. Neustále se omlouváme a nevšímáme si, kolik surovosti tím přijímáme. Druhá strana přitom neustupuje ani o píď.“ Na otázku, jak by tedy Evropa měla reagovat, Hirsi Ali nabídla toto: „Měla by být solidární. Karikatury by měly být vystaveny všude. Muslimové koneckonců nemohou bojkotovat zboží ze všech zemí, jsou na něm příliš závislí. A skandinávské firmy by měly dostat kompenzaci. Alespoň za to nám svoboda projevu snad stojí.“
Otázka, zda kritiky namířené proti režiséru van Goghovi byly oprávněné, či ne, se po jeho vraždě stala irelevantní:
„Když je někdo zabit za svůj světonázor, nejde už o to, čím se mohl dopustit chyby. V takové chvíli musíme povstat za svoje základní práva. Jinak posilujeme vrahy a uznáváme, že měli dobrý důvod člověka zabít.“
Nejde o odvahu, ale o fakta.
Tuto ženu by měl oslavovat celý Západ, napsali o ní američtí komentátoři, jimž se Hirsi Ali pokusila vysvětlit, kde bere odvahu. „Začalo to prostými fakty. Postavení žen v islámu je mnohem horší než v západních zemích. Říct to, k tomu nepotřebujete odvahu. V islámu jsou zabíjeni homosexuálové, v Egyptě je dávají do klece. To jsou fakta, nejde o žádnou odvahu.“ Hirsi Ali neustále upozorňuje, že Evropané si dostatečně neuvědomují hrozbu, kterou radikální islám představuje pro základní hodnoty a normy západní společnosti. Pokouší se vytvořit celoevropský vzdělávací projekt modernizace a reformy islámu, o němž ví, že s ním sympatizuje mnoho evropských muslimů děsících se toho, jak Evropa nechává islamofašismus prorůstat do svého každodenního života. Připomíná, že mnozí muslimové do Evropy prchali ze skutečných důvodů politické perzekuce a potřebují její ochranu před svými fašisty, aby jim sami mohli čelit. Po vraždě van Gogha se nějakou dobu zdálo, že to alespoň Nizozemcům pomalu dochází. Neuplynuly ani dva roky a Nizozemsko – ta slavná tolerantní demokracie s dávnými tradicemi ochrany svobod občanů, slova a uprchlíků před perzekucí – podlehlo strachu z džihádistů a vrazilo své nejstatečnější obránkyni nůž do zad, téměř doslova.
Odchod z parlamentu i ze země.
Na stížnost sousedů, že se cítí v jejím sousedství ohroženi, jí soud nařídil, že se musí do čtyř měsíců vystěhovat. Veřejnost proti ní poštvala televize „novým odhalením“, že Hirsi Ali lhala ve své žádosti o azyl v roce 1992. Neuvedla totiž, že před příchodem do Nizozemska už pobývala v několika jiných svobodných zemích, takže podle evropských azylových zákonů měla azyl dostat v první zemi. Skutečností je, že Hirsi Ali se k tomu veřejně přiznala, když kandidovala do parlamentu a parlament to vzal na vědomí jako irelevantní. „Nové odhalení“ ale vyvolalo mediální hysterii, žádající, aby Hirsi Ali byla zbavena občanství a z Nizozemska vykázána. Její právo na občanství a pobyt teď „přešetřuje“ sám ministr imigrace. Nic na tom nemění ani vědomí, že podobných a horších zamlčení faktů se dopouštějí desetitisíce imigrantů bez sebemenšího postihu.
Hirsi Ali, zbavená půdy pod nohama, oznámila, že odstupuje z parlamentu a ze země odchází. Tak si Nizozemsko ze své poslední hrdinky statečně bránící jeho svobodu udělalo prašivku a vyhnalo ji do dalšího politického exilu. Novému fašismu naservírovalo další vítězství na stříbrném tácu.
Toto je Evropa, po jejíž svobodě, zásadovosti a odvaze Češi tolik prahli.
