Krach na newyorské burze ve čtvrtek 24. října 1929 byl největším burzovním pádem v dějinách. Došlo k němu po mnohaletém růstu, při kterém byla nadhodnocena většina akcií. V Evropě se následky projevily až druhý den, který se do historie zapsal jako černý pátek.
Foto: Profimedia.cz
Dvacátá léta minulého století znamenala pro USA období velkého ekonomického růstu. Jejich koncem ale situace směřovala k jeho zpomalení až zastavení. To bylo zřejmé například z toho, že podniky měly roku 1929 na skladech trojnásobek zboží oproti roku předchozímu. Ekonomický růst byl podporován politikou levných úvěrů. Banky fungovaly jako shromažďovatelé vkladů, které pak investovaly ve velké míře do akciového trhu. Přitom neexistovala jasná a závazná pravidla pro hospodaření. Banky dosahovaly snadných zisků a příliš se nestaraly o platební schopnost dlužníků. Ve velkém půjčovaly například farmářům za zástavu jejich pozemků a nijak se nestrachovaly, že by ceny nemovitostí mohly spadnout. Probuzení z tohoto snu bylo proto velmi tvrdé a mělo nedozírné následky.
Panika v paláci
První známky recese se začaly projevovat už na jaře roku 1929, většina investorů je ale nebrala v potaz. Neklid se začal zvyšovat až na přelomu září a října, kdy došlo ke krátkodobému propadu akcií. Ještě 15. října sice banky situaci zlehčovaly, o pět dní později ale už noviny informovaly o tom, že ceny mnoha akcií klesly na kritickou úroveň a velcí obchodníci stojí před jejich nuceným prodejem. Další varovné signály přišly 21. října, kdy se začali investoři cenných papírů skutečně zbavovat. Vše pak vyvrcholilo 24. října, kdy newyorská burza padla.
Onen památný den začalo obchodování s akciemi klidně, ovšem ve velkém množství. Akcií firmy Kennecott se objevilo na trhu hned 20 tisíc kusů, akcií General Motors zhruba stejně. Náhle ale přišla změna. Nápor prodejních příkazů byl znepokojivě silný. Než uplynula první hodina obchodování, bylo zřejmé, že kurzy jdou dolů nebývalou rychlostí. Zaměstnanci i klienti makléřských firem v celých Spojených státech sledovali nejnovější vývoj s obavami a zděšením. Systém se začal hroutit vlastní vahou a hluk v burzovním paláci přerostl v paniku hraničící s hysterií.
V průběhu pouhých 30 minut bylo prodáno zhruba 1,6 milionu akcií. Následovala nová vlna prodejů, v té chvíli už za jakoukoli cenu. Několikrát dokonce došlo k uzavření burzy a přerušení obchodování. Celková finanční ztráta nakonec za jediný den dosáhla 11,25 miliardy dolarů.
Churchillova rezerva
Následky krachu zasáhly postupně celý demokratický svět. Ekonomové a politici tehdejší doby byli přitom naprosto zaskočeni a dezorientováni. Irving Fisher, který byl jedním z nich, se například proslavil svou „nesmrtelnou předpovědí“, když jen pár týdnů před burzovním krachem tvrdil, že akciový trh do několika měsíců znatelně poroste. Ani John Maynard Keynes nedokázal rozpoznat blížící se pád. A Winston Churchill, u kterého by se dal předpokládat velký ekonomický a politický rozhled, psal tři týdny před propuknutím krachu z Ameriky své manželce Clementine: „Musím ti sdělit, že jsem měl v poslední době mimořádně velké štěstí, co se týče peněz. Než jsem odjel, sir Harry McGowan se mě úplně vážně zeptal, zda může bez předchozí domluvy nakoupit na můj účet akcie, naskytne-li se vhodná příležitost. Řekl jsem, že mohu dát kdykoli k dispozici dva nebo tři tisíce liber. Mínil jsem to jako horní hranici pro nákup akcií vůbec. On tomu ale rozuměl tak, že je to limit, kam až jsem ochoten při jednotlivé burzovní spekulaci jít, a tak použil asi desetkrát větší částku. Tím jsme získali během několika týdnů malé jmění. Je to dobrý pocit mít něco v rezervě.“
Černý pátek (1929)
Koncem 20. let minulého století dosáhly ceny akcií svého maxima. Roku 1929 se jich proto začali akcionáři masově zbavovat, což zrychlovalo jejich propad. Tento vývoj vyvolal mezi lidmi paniku a především drobní vlastníci se snažili prodávat za každou cenu. Ve čtvrtek 24. října 1929 bylo k prodeji nabídnuto přes 12 milionů akcií, o které nebyl zájem, protože cena byla stále nadhodnocená. Z tohoto důvodu byla newyorská burza nucena oznámit krach, jehož důsledky se o den později projevily i v Evropě.
New Deal a Hitler
Pád cen akcií, který začal v říjnu 1929, pokračoval až do července roku 1932. Ceny přitom poklesly zhruba na šestinu původní hodnoty a pád akciových indexů byl doprovázen hospodářskou krizí. Hrubý domácí produkt americké ekonomiky poklesl mezi lety 1929 a 1933 o celou třetinu. Nezaměstnanost byla obrovská a ještě roku 1939 postihovala přes 17 procent práceschopného amerického obyvatelstva.
Většině světových ekonomik se dlouhou dobu nedařilo situaci stabilizovat. Ve Spojených státech trvalo čtyři roky, než byl vypracován hospodářský program New Deal. V Německu pak ve stejné době vznikl Hitlerův program, který vycházel z podobných principů. Oba projekty byly postaveny na státních zakázkách a vybudování centrální banky, přičemž ten Hitlerův jednoznačně směřoval k vojenským cílům. Německý model měl prakticky okamžité výsledky, zároveň ale posiloval zbrojení a nakonec vedl k rozpoutání druhé světové války. New Deal měl pomalejší efekt, jeho výhodou ovšem byla lépe propracovaná strategie s cílem omezit liberální ekonomiku bez ohrožení demokracie.
K úplnému oživení hospodářství nakonec došlo až koncem 30. let 20. století, kdy se i ostatní státy začaly připravovat na možnou válku a vznikla řada armádních zakázek. Na předkrizovou hodnotu se akcie ve Spojených státech dostaly teprve roku 1954.
