Historie kolapsu

Rámec řízení a správy společností, jak je anglický výraz Corporate Governance do češtiny obvykle překládán, by měl na vrcholové úrovni firem vytvořit systémové vztahy, které povedou k naplnění základního smyslu podnikání. Tedy k dlouhodobému rozvoji podniku prostřednictvím vytváření přiměřeného zisku. Pokud podnik toto své základní poslání nenaplňuje, musí to být především vrcholové orgány společnosti - valná hromada, představenstvo a dozorčí rada - které již v předstihu začnou bít na poplach a přijímat nezbytná opatření k nápravě nežádoucího vývoje. K tomu, aby členové statutárních a kontrolních orgánů tomuto svému poslání dostáli, musí mít nezbytné znalosti o smyslu Corporate Governance a potřebné vědomosti o základních ekonomicko-finančních souvislostech podnikání.
Dále uváděné poznatky jsou součástí mezinárodního výzkumu v rámci programu AKTION, spolupráce ve vědě a vzdělávání České republiky a Rakouska.

Zdání klame.

Proč zástupci státních orgánů, bank a nejrůznějších fondů ve statutárních orgánech českých podniků, zejména takzvaných „vlajkových lodí“, nečiní dopředu nezbytná opatření při prvních známkách nepříznivého vývoje ekonomiky těchto podniků? Jak je možné, že ve výročních zprávách společností se do poslední chvíle před konečným krachem objevují víceméně optimistická hodnocení, přičemž při sledování dlouhodobých trendů s využitím znalosti vhodných ukazatelů lze již z předstihem několika let indikovat nepříznivý vývoj a přijmout vhodná opatření? Tyto skutečnosti vypovídají o špatném rámci řízení a správy společností.
V médiích se prezentují přesvědčivá stanoviska generálních ředitelů a předsedů představenstev o nastolení pozitivních vývojových trendů, ale optimistické výroky vůbec nekorespondují s rentabilitou obchodních případů, se skutečným vytížením výrobních ploch, respektive nevytížeností kapacit výrobního zařízení. Rok za rokem narůstal rozpor mezi publikovanými ekonomickými výsledky konsolidovaných závěrek ve výročních zprávách „úspěšných“ podniků a neustálým poklesem jejich výkonnosti vůči trhu. Zákonitě se nabízejí tyto otázky:
- Na základě jakých kritérií posuzují a hodnotí valné hromady a dozorčí rady údaje předkládané ve výročních či jiných zprávách a analýzách?
- Na podkladě jakých analytických metod a relevantních kritérií poskytovala vedení bank našim podnikům obrovské úvěry? Rozhodovala objektivní, či subjektivní hlediska?
- Jakou kvalitu měly a mají rozhodovací procesy představenstev a dozorčích rad, když nebyly rozpoznány nekvalitní podklady a nereálnost předkládaných strategických záměrů?
Tyto otázky vzbuzují odůvodněnou obavu, že v rámci řízení a správy společností působí stále lidé, kteří se velmi obtížně orientují ve finančním managementu, nerozumí majetkové a kapitálové výstavbě podniku, neumí pracovat s likviditou, s rozvahou a nerozumí vzájemné provázanosti jednotlivých položek aktiv a pasiv. Navíc stále přetrvává zlozvyk z minulého období centrálního plánování, které si libovalo pokud možno v objemných zprávách s nepřehledným množstvím těžko interpretovatelných čísel. Dobře řízeným podnikům přitom pro základní orientaci stačí pár přehledných tabulek, ve kterých je zachycena dynamika základních ukazatelů.
Následující příklad zachycuje konkrétní situaci jednoho velkého českého podniku. Zjištěné závěry jsou víceméně typické pro řadu podobných organizací i se všemi jejími negativními důsledky.

Lepší základ.

Jako jeden z příkladů vybraných ukazatelů, které by dynamikou svého vývoje měly členům představenstev, dozorčích rad, i všem akcionářům signalizovat nejen očekávaný vývoj podniku, ale i blížící se katastrofu, jsou uvedeny ukazatele vlastního i základního kapitálu a kumulovaných výdělků. Vlastní kapitál (VK), uvedený v rozvaze, je chápán jako základ podnikání. Jeho výše, respektive podíl vlastního kapitálu na celkovém kapitálu, je dodnes pokládán za ukazatel finanční síly a nezávislosti společnosti. Je dán součtem základního kapitálu (ZK), kapitálových fondů (KF), fondů ze zisku, například rezervního fondu (FZ), nerozděleného zisku (NZ), který je tvořen sumou hospodářského výsledku minulých let (HV-t) a hospodářského výsledku běžného účetního období (HV t).
Tyto závislosti vyjadřuje takzvaná „rovnice vlastního kapitálu“:
[Kč].
Sledování ukazatele vlastního kapitálu však v sobě skrývá nebezpečí, že položka základní kapitál, je-li relativně vysoká, zkreslí výsledek a zakryje negativní vývoj. Abychom vliv základního kapitálu eliminovali, odečteme od hodnoty VK hodnotu ZK, a tím dostaneme skutečnou výkonnost firmy:
[Kč].
Hodnota VK minus ZK je relativně novým ukazatelem v české ekonomice a nazývá se kumulované výdělky (KUV). Právě sledování tohoto ukazatele má pro řízení a správu společností i manažery mnohem větší vypovídací schopnost než vlastní kapitál. Avšak i banky při poskytování úvěrů vycházejí obvykle z výše vlastního kapitálu, který berou jako základ pro poskytnutí úvěru. Relativně vysoký základní kapitál, jak je u velkých českých podniků obvyklé, zakrývá po neúměrně dlouhou dobu neschopnost podniku generovat kladný hospodářský výsledek. Kdyby dozorčí rada i banky sledovaly místo výše vlastního kapitálu právě kumulované výdělky, bylo by možno činit opatření mnohem dříve a banky by se podstatně opatrněji rozhodovaly, zda poskytnout další úvěry.

Od deseti do minus pěti.

Větší vypovídací schopnost ukazatele kumulovaných výdělků ve srovnání s vlastním kapitálem je názorně ilustrována ve vývoji ukazatelů VK, ZK a KUV v průběhu let 1993 až 2000 v připojeném grafu. Příklad je založen na skutečných číslech vývoje zmíněného českého podniku. Jednotlivá léta jsou charakterizována následovně:
1993 (to): Stav podniku lze charakterizovat jako uspokojivý i přes snižující se hospodářský výsledek. (VK > 0, KUV > 0).
1994 (to): Vzniká výrazný úbytek vlastního kapitálu, nejsou substitučně nezajištěny splátky dlouhodobého bankovního úvěru. Nastává úbytek dlouhodobých zdrojů a k tomu nejsou adekvátně sníženy dlouhodobé potřeby. Vzniká zdrojová nerovnováha dlouhodobých potřeb a zdrojů. Úvěrová past i přes kladný hospodářský výsledek trvala. Vlastní kapitál i kumulované výdělky jsou sice stále větší než nula, ale hodnoty klesají! Budoucí problémy jsou nastartovány.
1995 (t1): Nadále trvá zdrojový deficit. Společnost přesto masivně zvyšuje úvěrové zatížení a prodeje obligací dramaticky prohloubily úvěrovou a závazkovou past! Hodnota vlastního kapitálu se rovná základnímu kapitálu (VK1 = ZK1). Z toho vyplývá KUV1 = 0, což je varující signál. Toto období je přechodem z „ústupu vlastního kapitálu“ do mezifáze jeho úpadku. Problémy již buší na dveře.
1996: Zdrojová nerovnováha vzrostla vůči předchozímu roku téměř třikrát! Současně se výrazně snižuje vlastní kapitál - a tudíž i kumulované výdělky - který klesl pod nulu! Za této situace je nárůst dlouhodobých potřeb strategickou chybou, stejně jako prohloubení závazkové a úvěrové pasti včetně použití odpisů.
1997-1999: Zdrojová nerovnováha se v porovnání s předchozím rokem opět výrazně zvýšila. Neustále stoupá objem financí nezbytný k financování provozních potřeb. I přes dosažení kladného hospodářského výsledku vzrostla podstatně úvěrová i závazková past! V této situaci je strategickou chybou růst prakticky všech složek majetku – kromě finančního, kde naopak došlo k jeho logickému poklesu. Za těchto okolností je zvýšení finančních investic, stejně jako rozšířená reprodukce značným hazardem. Přímé existenční ohrožení podniku přerůstá ve stav nulové podnikatelské akceschopnosti.
2000 (t2): Pokračuje negativní trend ve vývoji vlastního kapitálu, přičemž k 31. prosinci 2000 (t2) přešel tento vývoj z fáze kladného vlastního kapitálu do fáze záporného VK. Už k 31. říjnu 2000 je hodnota vlastního kapitálu nulová, což je velmi špatné pro hodnocení ekonomické situace podniku. Současně kumulované výdělky dosahují záporné hodnoty. Platí, že KUV+ZK=0. Z toho vyplývá, že vnitřní výkonnost podniku je nedostačující, protože není generován kladný hospodářský výsledek. K 31. prosinci 2000 platí, že hodnota VK2+ZK2