O tom, jak Češi přišli o 170 miliard korun
Nebýt neslavného pádu v roce 2000 a následných miliardových tahanic, slavila by v loňském roce Investiční a Poštovní banka (IPB) „plnoletost“. Tedy osmnáct let, kdy by fungovala jako finanční ústav bez rozhodující účasti státu.
V roce 1992 totiž vláda Mariána Čalfy, v níž byl ministrem financí Václav Klaus, schválila privatizační projekt Investiční banky (IB). Stát si prostřednictvím Fondu národního majetku (FNM) měl ponechat více než 47procentní balík akcií, 42procentní balík měl připadnout privatizačním fondům a přes sedm procent směřovalo k drobným upisovatelům. To byl první velký rozdíl oproti ostatním velkým bankám, v nichž si stát až do prodeje strategickému investorovi udržel majoritu. Odlišností nakonec v celém příběhu byla celá řada.
Fond ztrácí sílu
O rok později se přidalo do jména banky písmeno P jako poštovní. V roce 1993 Česká národní banka (ČNB) nařídila České poště jako majoritnímu vlastníkovi Poštovní banky navýšit její základní kapitál. Zde poprvé nastupuje nevysvětlený státní zásah, když ministerstvo hospodářství neudělilo poště na úpis nových akcií výjimku na pozdější splacení. Akcie tak získala IB a stala se 70procentním akcionářem „poštovky“. Následně ČNB schválila spojení v jeden celek – IPB. Zároveň v tomtéž roce FNM rezignoval na své přednostní právo při úpisu nových akcií v IB a jeho podíl klesl na 36 procent. Mimochodem podle parlamentní vyšetřovací komise, jež se zabývala pádem IPB a vedl ji Miroslav Kalousek, neexistuje o „nevůli“ fondu upsat nové akcie jakýkoliv záznam.
Nástup Nomury
Zlomovým rokem pro další vývoj se stal rok 1996. Klaus navštívil Japonsko a setkal se s vrcholným vedením investiční skupiny Nomura. Následně vláda schválila prodej zbytkového podílu v IPB a vyhlásila tendr. Zájemci v roce 1997 byli dva – ING a právě Nomura, která navíc prohlásila, že jedná ve shodě s dalšími akcionáři, čímž by spolu se státními akciemi ovládala přes 49 procent banky. Vláda pak vzdor hlasům ministrů z KDU-ČSL přiklepla podíl Nomuře za 5,8 miliardy korun. Sarajevský atentát na Václava Klause v roce 1997, který torpédoval vládu, však všechno zhatil.
Privatizaci nakonec dotahovala úřednická vláda Josefa Tošovského. Jednalo se o dvou variantách prodeje: více závazků pro Nomuru jako strategického investora a nižší výnos pro stát, nebo vyšší výnos a méně závazků. Vždy však měla Nomura navýšit základní jmění o šest miliard korun. Vláda doufala, že v jakékoliv variantě se IPB dočká restrukturalizace a prodeje strategickému investorovi. Nakonec vyšla varianta třetí: méně závazků a nižší cena. Za 36procentní podíl tak Nomura v roce 1998 zaplatila tři miliardy korun. Základní jmění pak navyšovala půjčkou od IPB. Ve výsledku ovládala banku ze 46 procent.
A pak se odehrála slavná akce s krycím názvem „České pivo“. V zásadě šlo o pojistku, že Nomura nikdy při své investici do IPB neprodělá. Klenotem v portfoliu banky byly akcie pivovarů Prazdroj a Radegast. Ty získala Nomura za 8,4 miliardy korun. Zaplatit je mohla i akciemi IPB, což později (v té době již zcela bezcennými) také udělala. Pivovary pak obratem prodala pivovarnické skupině SABMiller za 24 miliard korun.
Cesta k pádu
IPB se na konci 90. let kvůli svým špatným úvěrům a neustálému navyšování opravných položek dostala do hledáčku ČNB. Vklady sice rostly, a to velmi rapidně, ale prohlubovaly se také problémy se špatnými úvěry. Banka je dočasně řešila například převody cenných papírů.
Kontrola centrální banky zjistila potřebu vytvořit další opravné položky v řádu desítek miliard korun. Proti tomu se IPB ohradila a vyhnula se rychlé akci ČNB. „Bylo by nezodpovědné hned vyhlásit nucenou správu. Pokud by se ukázalo, že byla neopodstatněná, těžko by se vracelo poškození banky,“ uvádí důvodová zpráva ČNB.
K té nakonec ale došlo. V roce 2000 se začaly potíže IPB ventilovat a v jarních měsících proběhly dva velké runy na banku. Od února do počátku června roku 2000 si lidé odnesli okolo 34 miliard korun. IPB pak sama oznámila centrální bance, že hrozí problém s likviditou a požádala o půjčku až do výše deseti miliard korun. V návaznosti na to se ČNB rozhodla jednat.
O kritickém stavu IPB byli členové vedení ČNB i ministři informováni přinejmenším od září 1999, ale žádná vážná jednání neprobíhala. Nomura se od počátku a opakovaně dožadovala obdobné pomoci, jaké se dostalo státním bankám v procesu jejich privatizace, kdy byly sanovány v rozsahu desítek miliard korun. Byla odmítnuta s tím, že pomoc dostala již tím, že vláda prodala své akcie za velmi nízkou cenu, a tudíž že de facto má nyní bance pomoci nový investor. Do vyjednávání v tom okamžiku vstoupila ČSOB, která zaostávala za vedoucí trojicí českých bank, protože nebyla schopna rozvinout vlastní retailové bankovnictví a její výnosy stagnovaly.
ČSOB začala vyjednávat nejprve s Nomurou, k dohodě však nedošlo. Potom přišel na řadu stát a uskutečnila se utajovaná schůzka v Paříži, na níž generální ředitel ČSOB Pavel Kavánek prezentoval ministru financí Pavlu Mertlíkovi a guvernéru ČNB Josefu Tošovskému plán založený na uvalení nucené správy IPB a následném prodeji do rukou ČSOB.
Tošovský plán tehdy posoudil jako hodně riskantní a prosazoval ve vládě kooperativní postup s Nomurou. Ta mezitím přivedla italskou banku Unicredito, která měla zájem IPB převzít. Navrhovala, že veškerá aktiva budou převedena na stát, konkrétně do Konsolidační banky. Unicredito si následně vybere hodnotná aktiva a převezme závazky vůči klientům. O výnos z prodeje zbylých aktiv by se dělil stát s Nomurou. Vláda však tento postup z dosud ne zcela jasně vysvětlených důvodů odmítla a v pátek 16. června 2000 se do centrály IPB dostavil nucený správce Petr Staněk v doprovodu policejních ozbrojenců.
A obratem ruky, tedy konkrétně v časných ranních hodinách 19. června, byla IPB prodána tak zvaně za korunu konkurenční Československé obchodní bance. „Hrozila rozsáhlá finanční a makroekonomická krize v české ekonomice. Podle odhadů ČNB by krach IPB bez udržení této banky v chodu znamenal ztrátu dvou až čtyř procent hrubého domácího produktu,“ hodnotil po letech neobvyklou situaci tehdejší ministr financí Pavel Mertlík. Proč tedy otálel s řešením tři čtvrtě roku ale nikdy nevysvětlil.
Diktát ČSOB
Uvalení nucené správy a vyjednávání o smlouvě se konalo pod nepředstavitelným tlakem. Tehdejší šéf bankovního dohledu a člen bankovní rady Pavel Racocha prohlásil, že pokud nedojde k dohodě, je podle zákona nutné hned 19. června odebrat IPB licenci a pobočky banky by zůstaly zavřené. Zastavily by se platby směřující z IPB do ostatních bank, které by se tak mohly dostat rovněž do potíží a mohl by nastat útok klientů i na ně.
Tomuto tlaku odpovídala i podoba smlouvy, kdy stát reprezentovaný ministrem financí Pavlem Mertlíkem kapituloval a přijal všechny požadavky ČSOB.
Podstatou smluv bylo to, že ČSOB převezme celou bilanci IPB, tedy jak vklady klientů, tak všechna aktiva. Ta roztřídí a rozdělí na tzv. bílá, která si ponechá, a černá, která nechce a převede na Konsolidační banku a inkasuje za to jejich plnou nominální, či účetní hodnotu. Podle toho, jaký způsob ocenění si vybere.
Toto třídění aktiv trvalo tři roky a bylo předmětem ostrých sporů mezi ČSOB a Konsolidační bankou, později přeměněnou na Českou konsolidační agenturu. A tímto krokem se rozehrála nekonečná arbitrážní story, v níž se navzájem napadaly stát, Nomura a ČSOB v libovolné kombinaci.
Výsledky dnes již známe. Stát prohrál arbitráž s Nomurou podle smlouvy o ochraně investic. Nomuře se totiž před londýnskými rozhodčími podařilo dokázat, že Česko diskriminovalo IPB při veřejné pomoci bankovnímu sektoru. Než došlo na vyčíslení skutečné škody, uzavřelo ministerstvo financí s Nomurou dohodu o narovnání. Stát pak spolu s úroky zaplatil 3,65 miliardy korun. Hodnota IPB se podle dokumentů uvolněných ministerstvem vyšplhala na 34,2 miliardy korun.
Právě o tuto sumu se pak pustil stát do boje s ČSOB, protože měl za to, že o ni přeplatil státní pomoc finančnímu ústavu. Pařížská arbitráž, která posuzovala nárok ČSOB na proplacení pohledávky s právní vadou známou jako J.Ring, mu ale za pravdu nedala. Stát musí zaplatit bance bezmála dvě miliardy a sám nedostane nic.
Daňového poplatníka to vše vyšlo na 170 miliard korun.
