Nassim Nicholas Taleb ve své druhé knize rozšiřuje úlohu náhod do veškeré lidské činnosti
Black swan čili černá labuť je pojem, který se rychle zabydluje v terminologii filozofické, ekonomické, psychologické, politické a prognostické. Znamená nepředvídanou a neočekávanou událost, která ostatní události zamíchá a změní natolik, že věci nepokračují tak, jak bývalo, jak se očekávalo či předpovídalo. A má na další vývoj mnohem silnější dopad než události obvyklé.
Od Davida Huma jej převzal a filozoficky rozvedl ve Spojených státech amerických usazený libanonský křesťan Nassim Nicholas Taleb, erudovaný filozof a úspěšný burzovní makléř. Jeho první kniha Fooled by Randomness (Ošálení náhodnostmi) mu vysloužila pověst ikonoklasta čili bořitele zavedených uctívaných model a modelů myšlení a „hlavního disidenta Wall Streetu“. Převážně se týkala role náhod a štěstí v ekonomickém a finančním úspěchu. Druhá, The Black Swan (z roku 2008) rozšiřuje úlohu náhod do všech oborů lidské činnosti a historie.
Tři hlavní vlastnosti
Událost klasifikovaná jako černá labuť se vyznačuje třemi hlavními vlastnostmi. Za prvé je neočekávaná a nepředvídatelná, neboť její možnost nevyplývá z žádných dosavadních zkušeností. Za druhé má obrovský účinek. A za třetí navzdory své nepředvídatelnosti se díky lidské potřebě vysvětlovat a kategorizovat dodatečně a zpětně stává vysvětlitelnou a téměř logickou.
To však způsobuje, že se do budoucna připravujeme na nějakou konkrétní černou labuť, která se nám už jednou stala. Místo ní se nám pak však stane jiná, na kterou opět připraveni nejsme. Řečeno populární frází, bojujeme minulé bitvy, a proto prohráváme budoucí. Nevnímáme širší nadčasový kontext, protože naše většinové vzdělávací metody nás přiměly učit se konkrétní fakta, nikoli pravidla, principy a souvislosti.
V celkovém nadhledu na lidské dějiny zjišťujeme, že všechen jejich dramatický průběh je řízen a směrován malým počtem obrovsky vlivných černých labutí. Naše životy, v nichž neustále usilujeme o určitou plánovanou, až téměř rituální pravidelnost a jistotu jsou ovládány nepravidelnými a jistotu narušujícími šoky. „Historie neplyne, nýbrž skáče od zlomeniny ke zlomenině, s nepatrnými vibracemi mezi nimi.“
Přílišná důvěra
Černé labutě jsou příčinou mimořádných úspěchů i mimořádných krachů. V byznysu je většina úspěchů a předstihů způsobena schopností vnímat přilétající černou labuť dřív než ostatní (a tudíž předehnat konkurenci). Stejně i krize a krachy jsou způsobeny nepřipraveností na přílet černé labutě. Černým labutím vděčíme za většinu vynálezů a technologií. Díky tomu, že vynálezci a badatelé tráví čas méně řízeným plánováním a více různým fušováním a příštipkařením, z něhož něco vyjde, něco nevyjde (metoda pokusů a omylů).
Mnohé černé labutě jsou jinak běžné události, které se černými labutěmi staly jen kvůli lidské nepřipravenosti. Jinými slovy, nejsou to události, které by samy o sobě byly nepřirozené, nýbrž takové, jež byly z přirozenosti vytlačeny naším omezujícím způsobem myšlení. Třebaže pohled na historii nám potvrzuje nadměrný účinek černých labutí, stále se chováme, jako by se dějiny daly předvídat, vytvářet, nasměrovat nebo měnit dle naší vůle, zkušenosti nebo plánování. Děláme to z přílišné důvěry ve své vědomosti a z přeceňování toho mála, co víme, přičemž zapomínáme zkoumat to mnohé, co nevíme. Studujeme stále věci známé, obvyklé a vyhýbáme se neznámým a neobvyklým. Ty nás pak pokaždé zaskočí.
Nereálný obraz
Místo skutečného terénu studujeme mapy, na nichž není všechno zaznamenáno. Budujeme své životy a plánování na tom, co se v minulosti osvědčilo. Jenže to osvědčené se neopakuje a osvědčenost nezvládá události neosvědčené. Takovou událostí je každá další černá labuť. A my si vytrvale pěstujeme neschopnost černé labutě chápat právě proto, že své osvědčené poznatky z minula bereme jako definitivní a všeobecně a vždy platné.
Zaostřujeme se na věci konkrétní a dobře definované, z nichž si vytváříme obraz nereálný, utopický, platonicky idealistický, ideálně uspořádaný. Tomuto myšlenkovému stavu Taleb říká „platonicita“ a postupu „platonifikace“. Tento platonifikovaný obraz světa pak naráží na „nepořádnou“ realitu a nevnímá nepořádnosti v ní, které se do ideálního uspořádání nevejdou. Takto se mezi tím, co víme, a tím, co si myslíme, že víme, rozevírá nebezpečná propast. A to je prostor, kde černé labutě vznikají. Paradoxně tedy čím větší je suma našich vědomostí, tím větší je prostor pro černé labutě a tím je jejich výskyt častější a účinek silnější. A my si jej ještě víc zesilujeme tím, že se chováme, jako by černé labutě neexistovaly.
Příčiny
Historie je mlhavá. Vidíme z ní jen to, co z mlhy vystupuje, a neznáme skript, dle něhož se to děje. Proto významné události nevidíme v celém kontextu. Nevidíme mechanismus, který uvádí věci do chodu. Mlhavost historie má tři příčiny. První příčinou je iluze, že chápeme, co se děje, a tudíž můžeme předvídat. Druhou zpětné zkreslení skutečných událostí a vytváření sebeklamu vědění. A třetí přeceňování faktických informací a jejich kategorizace a klasifikace, čili redukce jejich komplexnosti a tím vyloučení důležitých aspektů, které pak zůstávají mocným zdrojem nejistoty a tvůrcem černých labutí.
Kořenem těchto příčin je lidská potřeba „zprůměrňovat“ realitu a informace o ní, aby se vešly do snadněji vnímatelných statistik. Tím se průměrnost stává kritériem všeho a výjimky z ní se berou jako úchylky či vady – třebaže právě výjimečnost hýbe světem. Dle stupně zprůměrňování Taleb dělí realitu na dva pomyslné světy.
Dva pomyslné světy
Prvním světem je „Mediokristán“, v němž vládne utopie prostřednosti, průměrnosti, přiměřenosti, umírněnosti a rovnostářství (včetně „sociální spravedlnosti“) a ve kterém se i extrémní výjimka započítává do celkového průměru (v „sociálně spravedlivé“ ekonomice tvrdě zdaňuje), a proto se zdá bezvýznamná nebo se jí nedovolí nabýt významu. V tomto světě je víc každodenních jistot a méně rizik, ale také se v něm neděje nic mimořádně tvůrčího.
Druhým světem je „Extrémistán“, v němž vedle sebe žijí natolik obrovské odlišnosti (včetně sociálních „nespravedlností“), že každý jejich čin je individuální, nápadně viditelný a schopný silně ovlivnit celek. Tento svět má větší stupeň nejistot a rizik, ale také z něj přichází většina tvůrčích činů. V Mediokristánu žijeme pod „tyranií kolektivního, rutinního, zřejmého a předvídatelného“. V Extrémistánu je to „tyranie jedinečného, náhodného, neviděného a nepředvídaného“. Černé labutě vznikají v Extrémistánu, kde se berou jako samozřejmost, a občas přilétají do Mediokristánu, kde rozmetáním průměrností a jistot působí zmatek.
Řešení
Taleb několikrát ve své 300stránkové knize naznačuje, že řešení problému černých labutí zná. A že se je někde na konci dozvíme. Že se k nim však jeho často namáhavými úvahami prokousat ve vlastním zájmu musíme, protože „moderní svět je Extrémistán ovládaný velmi výjimečnými událostmi. Může doručit jednu černou labuť po mnoha tisících bílých, a proto musíme pozdržovat úsudek déle, než jsme zvyklí. Navíc, zdroje černých labutí se dnes nezměřitelně znásobily“.
Jeho řešení nakonec stručně zní: Předpokladem úspěchu – a možná i přežití v dnešním komplexním a globálně propojeném světě – je připravenost na nepředvídanosti. To neznamená snažit se předvídat, co se stane (to nedokážeme), nýbrž být ve střehu na cokoli nečekaného. Znamená to přestat myslet v rámci průměrnosti a naučit se cenit si extrémů jako východiska, na němž budujeme svou životní filozofii. Netopit se v drobných detailech a nenechat se vyrušovat malichernostmi, nýbrž vnímat věci v co nejširším kontextu a často neviděných souvislostech. Brát nejistotou a nedořešenost jako samozřejmý přirozený stav. Vnímat krize nikoli jako tragédie, nýbrž jako příležitosti. Ovládnout je, aby ony neovládaly nás. A připomínat si, že „už jen to, že jsme naživu, je mimořádné štěstí, nepravděpodobnost monstrózních proporcí. Pamatovat si, že i vy jste černá labuť“.
Příčiny
Mlhavost historie má tři příčiny.
První je iluze, že chápeme, co se děje, a tudíž můžeme předvídat.
Druhou zpětné zkreslení skutečných událostí a vytváření sebeklamu vědění.
Třetí přeceňování faktických informací a jejich kategorizace a klasifikace.
Tedy redukce komplexnosti informací a tím vyloučení důležitých aspektů.
Ty pak zůstávají mocným zdrojem nejistoty a tvůrcem černých labutí.
