Ernst Nolte vyvolal spor, který Němce vyzkoušel z válečné minulosti
Kdo tvrdí, že měl Hitler právo pronásledovat Židy, je nejspíš regulérní neonacista.
Profesora historie Ernsta Nolteho (11. ledna 1923 – 18. srpna 2016), který zemřel minulý týden v Berlíně ve věku 93 let, ale nešlo jen tak zařadit do nějaké škatulky. Každopádně to byl muž, který rozpoutal jednu z největších debat, jakou kdy německá společnost po druhé světové válce zažila.
Nolte, narozený ve Wittenu v Severním Porýní-Vestfálsku, se na rozdíl od většiny vrstevníků vyhnul vojenské službě.
Nenarukoval, protože mu na levé ruce od narození chyběly tři prsty. Dopad války na lidi z okolí – jeho mladší bratr na frontě padl – pro něj byl jednou z motivací, proč se začal zabývat národním socialismem, svěřil se později.
Výbuch bomby
Knihou Fašismus ve své epoše (přeloženou i do češtiny) se Nolte brzy etabloval jako uznávaný znalec fašistických hnutí v řadě evropských zemí. Jeho názory se ale postupem let radikalizovaly.
A v červnu 1986 publikoval ve Frankfurter Allgemeine Zeitung článek, který se rovnal výbuchu bomby. Nazval ho Minulost, která nechce zmizet a psal například o tom, že sovětské masové vraždění v táborech gulag kauzálně připravovalo nacistickou genocidu Židů. Hitler se po dle Nolteho sovětským terorem jednak inspiroval, jednak se jím cítil ohrožen, a proto mu musel vojensky čelit.
Německý historik odmítal uznat výjimečnost holokaustu. Místo toho požadoval, aby bylo nacistické běsnění zařazeno po bok jiných příkladů masového utrpení ve 20. století; kromě sovětských zločinů jmenoval masakry prováděné Rudými Khmery v Kambodži, vraždění ve Vietnamu nebo v Afghánistánu. Byl to, jak napsal jiný německý historik Hans-Ulrich Wehler, „dobrodružný pokus o relativizování bezbřehých zločinů národního socialismu pomocí zavádějících srovnání“.
Přínosný spor
Polemika, kterou Nolteho teze vyvolaly, dostala jméno Historikerstreit, tedy spor historiků. Byla obrovská a trvala několik let.
Žilo jí doslova celé Německo: v novinách, v televizi i v rozhlase. Česko po roce 1989 něco takového stále pořádně nepoznalo: celospolečenskou debatu o zásadní otázce, vedenou tvrdě, vášnivě, ale plnou relevantních argumentů.
Nolte našel obhájce, ale celkově vzato historici jeho teze rozcupovali. Svou serióznost navíc podkopal téměř neuvěřitelným tvrzením, že Hitler měl právo Židy po začátku války sice ne vyhladit, ale internovat jako válečné zajatce. Tedy že je perzekvoval oprávněně. Přidal i další podobné „argumenty“ a, slovy českého historika Jiřího Peška, „zcela opustil pole kritické vědy a jeho antikomunismus de facto mnohdy překročil práh neonacismu“. Když Nolte v roce 2000 dostal cenu od Nadace Německo, blízké bloku CDU-CSU, Angela Merkelová při té příležitosti odmítla pronést slavnostní laudatio.
Velký revizionista
Nolte zašel příliš daleko ve své snaze poukázat, že to nebyli jen Němci, kdo se ve 20. století dopouštěl strašných zločinů.
Pouze a jedině v Německu přece bylo vraždění propracováno až k industriální dokonalosti (využívání například vlasů, zubů nebo šatů obětí), vytlačení Židů do ghett proběhlo za souhlasu celé společnosti, na jejich fyzické likvidaci se ať už v koncentračních táborech, nebo na frontě podílely stovky tisíc, ba spíše miliony Němců.
Jak ukázal třeba profesor Martin Broszat, německá společnost poslušně a precizně fungovala ve službách nacismu.
To vše se Ernst Nolte snažil zrelativizovat. Bylo dokladem vyspělosti německé veřejné debaty a demokracie vůbec, že jeho teze byly odmítnuty.
O autorovi| Autor je analytikem Českého rozhlasu
