Menu Zavřít

Hlad po energii ohrožuje naši svobodu

21. 11. 2006
Autor: Euro.cz

Evropská unie by měla mít společnou energetickou politiku

Pokud dnes z nějakého důvodu - technického či bezpečnostního - dlouhodobě vypadnou dodávky vody, plynu nebo elektřiny, je na tom většina domácností hůře než v době předmoderní. Nemá totiž žádnou jinou alternativu. Nemáte-li doma přenosný vařič a zásoby pitné vody, nemůžete si ani uvařit čaj… Lidé, domácnosti a komunity jsou tím zranitelnější, čím více spoléhají na centralizované infrastrukturní sítě. Jsou tak ohroženy nejen jejich základní potřeby, ale i bezpečnost a svoboda volby. Energetická bezpečnost má globální rozměr, protože se týká dostupnosti zdrojů i důsledků rostoucí spotřeby energie a negativních vlivů na prostředí. Má také svůj lokální rozměr, který se projevuje stále větší zranitelností rozsáhlých energetických sítí, jejichž ohrožením se ještě zvyšuje dopad na jednotlivé domácnosti a komunity.

Spotřeba energie.

Průměrná česká domácnost spotřebuje za rok energii, jež je o něco větší než 2000 m3 zemního plynu či pět tun hnědého uhlí. Na celkové spotřebě energie se domácnosti podílejí v podstatě stejnou měrou jako sektor průmyslu, obchodu a dopravy. Bezprostřední zájem spotřebitelů popohání poptávku po surovinách a energii. Industrializace a urbanizace přinesly exponenciální růst poptávky po energii. Podle údajů z roku 2004 třicet nejrozvinutějších zemí (OECD) spotřebuje 60 procent primární světové energetické produkce. Evropa přestala být středem světa. Podíl Evropské unie na světové spotřebě energie je menší než patnáct procent a bude se stále snižovat. Končí doba, kdy hnacím motorem spotřeby energie byla Evropa a Severní Amerika. V příštích desetiletích to budou rozvojové země, především v Asii. Nejrychleji roste poptávka v Číně - od roku 1990 se téměř zdvojnásobila - a v dalších asijských ekonomikách. Vliv zvyšující se čínské spotřeby na ceny ropy v posledních letech je více než zřejmý. Bude-li se i nadále růst poptávka v Asii, nebude Rusko závislé na prodeji ropy a plynu výhradně do Evropy. Ovšem za předpokladu, že je dokáže do Asie dopravit. Důsledky asijského hladu po energii jsou mnohem větší, než je na první pohled patrné. Například dodržování Kjótského protokolu nemá valný význam, nejsou-li v něm zahrnuti největší producenti oxidu uhličitého v rozvojovém světě, zejména ti asijští.

Rizikové faktory.

Rozvíjející se společnosti postupně proměňují svůj „hlad po spotřebě“ v „hlad po energii“. Vzhledem k ekonomické síle a nezřídka monopolnímu postavení energetických firem bývají vlády pod silným tlakem, aby dlouhodobá bezpečnostní hlediska podřizovaly sociálně-ekonomickým a politickým hlediskům. Přístup ke zdrojům energie je tak povýšen na životní zájem. Paradoxní je, že právě demokratické vlády, povzbuzovány ekonomickou poptávkou spotřebitelů, přistupují na kompromisy s dodavateli energetických zdrojů, které jsou v rozporu nejen s jejich hodnotami, ale především s jejich dlouhodobými bezpečnostními zájmy. Riziko přerušení dodávek energie lze snížit co největší diverzifikací zdrojů a zemí, které je poskytují. To však vyžaduje obrovské investice. Většině voličů je bližší košile nízkých cen než kabát zajištění bezpečných dodávek energie. Politici pak podporují krátkodobě ekonomicky výhodné řešení, aniž by brali ohled na dlouhodobou bezpečnostní hypotéku ve formě jednostranné závislosti.

Situace České republiky.

Problematika energetické bezpečnosti je součástí ekonomické dimenze Bezpečnostní strategie České republiky. V devadesátých letech byla česká energetická infrastruktura propojena se západní Evropou: byl vybudován ropovod do bavorského Ingolstadtu, tranzitní plynovod byl přizpůsoben obousměrnému provozu a byly sjednány dodávky plynu z Norska. Manévrovací prostor ČR, jež je jednou z tranzitních zemí mezi Ruskem a západem Evropy, je ovšem zúžený. Převážnou část primárních zdrojů energie dovážíme. Z Ruska pochází 70 procent ropy a 75 procent zemního plynu. Ekonomové často argumentují tím, že závislost je vzájemná. Rusko získává exportem surovin přes polovinu celkových devizových příjmů. Existuje však výrazná asymetrie mezi dodavateli zdrojů energie, kteří si v prostředí rostoucí poptávky mohou vybírat, komu a za jakých podmínek prodají, a spotřebiteli bez možnosti tohoto pružného výběru. Je možné říci, že producenti energetických surovin kupce vždycky najdou.

Problémy EU.

Nemohla by nám pomoci Evropská unie? Zaráží, že uskupení, u jehož kolébky stálo Evropské společenství uhlí a oceli, nemá dosud fungující společnou energetickou politiku. Důvodů je několik: 1. Členské země mají velmi odlišné energetické profily a z nich plynoucí požadavky na energetické suroviny. Nelze předpokládat, že se lze při takové diverzitě snadno dohodnout. Z hlediska své celkové spotřeby energie má Francie nejvyšší podíl té jaderné (40 procent), Polsko uhlí (60 procent), Nizozemsko plynu (45 procent) a Irsko, Řecko, Itálie a Španělsko pak potřebují více než z 50 procent ropu. 2. Energetická infrastruktura rozšířené EU není dostatečně propojena. V Evropě existuje několik regionálních energetických celků, například baltské státy jsou dodnes nafázovány na elektrickou přenosovou síť Ruska. 3. Způsob výroby energie je politicky citlivé téma. Země, dlouhodobě určující evropskou integraci, Francie a Německo, se neshodnou v názoru na jadernou energetiku. Německy mluvící země mají k jaderné energetice hlubokou nedůvěru, v některých dalších zemích (například ve Finsku a Itálii) se však uvažuje o výstavbě jaderných elektráren, které by snížily závislost na fosilních palivech. Na příkladu Francie se však ukazuje, že i po desetiletích investic do jaderné energetiky (vyrábí tak 78 procent elektřiny) se jí pokrývá jenom 40 procent celkové spotřeby energie. Nelze tedy očekávat, že se jaderná energetika stane zázračným řešením, jež odstraní neuspokojivou energetickou bilanci Evropy. 4. Ropa zůstane v nejbližší době nenahraditelná především v dopravě, neboť sériové výroby alternativních pohonů automobilů se patrně dočkáme až za několik desetiletí. Není dobrou zprávou, že 40 procent světových zásob ropy se nachází ve třech rizikových zemích: Saúdské Arábii, Íránu a Iráku. Evropa dováží ropu především z Ruska, Norska, Saúdské Arábie, Libye a Íránu a největším lákadlem pro ni se stává zemní plyn, který se zdá být ekologicky čistým palivem budoucnosti. Odhaduje se, že v příštích desetiletích se podíl plynu ve spotřebě Evropy zvýší až téměř k 50 procentům. Má však růst podíl plynu z Ruska ve srovnání s dovozy z Alžírska a z Norska.

bitcoin_skoleni

Strategie.

V zájmu středoevropských zemí je proto společný evropský postup, který bude zajišťovat dodávky energie. To ovšem předpokládá podstatný pokrok ve vytváření společného trhu. Dosud existuje vysoká míra státní ingerence na úrovni členských států, od státního vlastnictví energetických společností až po regulaci cen. Na druhé straně privatizace strategických odvětví (energetiky a petrochemie) znamená ztrátu státní kontroly nad základními parametry energetické bezpečnosti. Situace, za níž vlády nesou politickou odpovědnost za důsledky rozhodnutí soukromých subjektů, je neudržitelná. Kdyby stát neměl elementární kontrolu nad strategickými rozhodnutími (například nad dlouhodobými kontrakty), museli bychom opustit tradiční koncept národní bezpečnosti. Pokud soukromá společnost hodlá uzavřít smlouvu, která mění parametry bezpečnostní politiky - například změnou směru využití produktovodu -, měla by s tím souhlasit vláda, případně i parlament.

Nutnost sladit trh.

EU jako čistý dovozce energie by měla mít jednotnou a silnou energetickou politiku. Evropu čeká zvyšující se provázanost s Ruskem, pro něž je energie jednou z hlavních převodních pák zahraniční politiky, především k sousedním zemím, a pokračující závislost na dodávkách z Blízkého východu. Tamější konflikty a rostoucí globální spotřeba jsou zárukou trvale nestabilních cen. Evropská energetická politika bude důležitým testem toho, dokáže-li rozšířená EU sladit imperativy společného trhu a společné bezpečnostní politiky. Již dnes můžeme říct, že když v této zkoušce neobstojíme, omezíme svou svobodu i bezpečnost.

  • Našli jste v článku chybu?