Básnička „Polévko z masa! Kdo dnes tebe vaří? To dělat mohou jenom keťasi. Však kdo to řek, že špatně se nám daří? Už máme jen den jeden bezmasý“, kterou v květnu 1920 uveřejnily Humoristické listy, sice není nic moc, ale dobu svého vzniku vystihuje dokonale.
Od vzniku Československa uplynul rok a půl, proud nekonečných oslav (jen v Praze jich policie roku 1919 povolila na 36 tisíc) dávno vyschla věci pořád nefungovaly jako před válkou. Všude vládla bída, jídla bylo málo a navíc na lístky, bujel černý obchod, na všechno se stály nekonečné fronty, maso se stále nesmělo v pátek jíst a lidé z měst dál táhli na venkov, aby vyměnili poslední cennosti za trochu brambor. Černá ruka na Žižkově zabírala boháčům byty, neustále se konaly nejrůznější hladové pochody, stávky a demonstrace, rozzuření dělníci brali věci do vlastních rukou a sem tam ztloukli nějakého toho zazobaného sedláka, starostu či okresního hejtmana.
Nikdy později - hospodářskou krizi, druhou světovou válku a 50. léta nevyjímaje - nebyla chudoba tak tíživá jako v prvních dvou letech Československa. „Všecko obyvatelstvo republiky s jistotou očekávalo, že prvá její vláda, jakmile se ujme řízení státu, se postará především o zlepšení zásobování. V tom jsme se žalostně sklamali,“ stěžoval si ve vzpomínkách spisovatel Josef Holeček.
42 dkg na měsíc
Nově založenému ministerstvu výživy lidu se sice podařilo jakžtakž obnovit - na konci války zhroucený - systém distribuce potravin, jenže nebylo z čeho brát a ceny letěly nahoru tak strmě, že kupní síla dělnické mzdy dosahovala v roce 1919 jen 35 procent předválečné úrovně. „Dostávali jsme mouku správně podle úřadního přídělu, čehož za rakouské vlády nebylo, ale což to platno, když dávka mouky (1/2 kg týdně na osobu) byla tak malá, že nikterak nestačila (…) a přes celé léto ji naskrze nebylo,“ zapsal si Holeček s tím, že aspoň chleba se objevilo o trochu víc.
Lepší to tenkrát ani být nemohlo. Výnosy všech plodin za války dramaticky poklesly, v roce 1918 byla sklizeň pšenice ani ne poloviční oproti předválečné úrovni a ještě v roce 1920 sotva tříčtvrteční (viz graf). Stavy skotu se za války zmenšily o 32 procent, ostatní hospodářská zvířata na tom byla podobně, a tak lidé ve městech maso prakticky nejedli. „Hovězího masa jsme od Nového roku 1919 ani neviděli. V lednu a únoru jsme se živili masem koňským, ale v březnu už nebylo ani toho. Nejspíše se dostalo maso vepřové, ale ono bylo příliš drahé. V letních měsících byl hlavní naší potravinou hlávkový salát,“ lamentoval žlučovitě Holeček a jeho slova potvrzuje Věstník obecní hlavního města Prahy, dle kterého masa „za měsíc duben (1919) připadlo průměrně na osobu asi 42 dkg“.
Chudá - vesměs „bylinná strava“ - mohla být dle Holečka „zesílena“ aspoň předraženými vejci, „jenže už v červenci nebylo možno koupiti vajíčka a stav ten trvá“. Zle bylo také s bramborami, které - jak stojí ve Věstníku - „docházely v naprosto nedostatečné míře“. Spojené státy začaly naštěstí v únoru 1919 dodávat (velmi drahou) mouku a zachránily střední Evropu před hladomorem. „Bez dovozů z ciziny byli bychom úplně bez mouky, tudíž ještě v daleko horší situaci než loňského roku,“ přiznával Věstník.
Báječní muži bez košile
V novinách již nevycházely stokrát recyklované válečné rady, jak prát bez mýdla, jak zbavit maso zápachu povařením s dřevěným uhlím, jak získat mouku ze sena a plev, proč jsou vraní vejce lahůdkou a ondatra ideálním zdrojem bílkovin. Jejich místo zaujala v Národních listech rubrika Otázky zásobování a výživy. V ní denně vycházely zprávy typu „jedlý tuk prodává se v pátek na bílé legitimace nákupní a příslušné tučenky“, „poukázky na svíčky budou vydávati všechny chlebové komise ve středu“ či oznámení Odkolkových pekáren, že dorazila sůl a „chléb jest tedy opět solen“. Nezbývalo než se postavit do fronty, což snadno mohlo zabrat celý den - jako se to stalo jakési ženě z Kalendáře paní a dívek českých, která aby mohla dát do polévky „skutečnou jíšku“ z másla, stála „ve čtyřstupu půl třetí hodiny“.
Překážky českého rozvoje. Dohánění Západu je obtížnější než dřív
Válečné hospodářství neskončilo a distribuci potravin dál řídil stát. Lidé museli pořizovat soupis zásob, nadbytečné odevzdávat, přičemž za zatajování hrozil trest. Kontroly měly přístup do továren i obchodů a úřad pro potírání lichvy prošetřil roku 1919 jen v Čechách 6218 udání, provedl 16 tisíc prohlídek a zabavil věci za 470 milionů korun - mouku, cukr, cikorku, chemikálie, uhlí, ale také 312 tisíc párů bot či 122 tisíc kožišin. Zásobování mělo na starost přes dvacet ad hoc zřízených (a dle dobového mínění korupcí skrznaskrz prolezlých) úřadů: například Zemská úřadovna pro zeleninu a ovoce, Kožní ústředna, Obilní ústav či Zemská oděvna, na kterou měl obzvláště spadeno Holeček. „Všecko se na nás po válce rozpadává a ničeho nového si nelze opatřit,“ stěžoval si a dodával, že už v létě roku 1919 „bylo vídati muže bez košile“, a v srpnu na ulici prý potkal dočista „nahého chlapce venkovana“.
Holeček mínil, že na vině je všeobecná zlodějina a dokládal to příkladem, kdy v Zemské oděvně kradl zaměstnanec, „jenž byl před tím 27krát trestán“. Stejný názor na centrální zásobování měl zjevně i autor vtipu, který v lednu 1919 uveřejnily Humoristické listy: „Šli dva pánové. Ten jeden byl vlivný státní úředník a ten druhý byl taky keťas.“
Týden zloby
Slovo keťas pochází z německého výrazu Kettenhandler, což znamená „řetězový obchodník“ neboli překupník. Skuteční, jak se tenkrát psalo, „králové keťasů“ byli dva - koštický mlynář Josef K. Ort a zběhlý vinohradský učitel Václav Netušil. Oba šmelili s obilím po vagonech, pro oba si policie přišla na začátku roku 1919 a oba později shodně „vyfasovali“ patnáct měsíců vězení. Právě jejich figurky visely na oprátkách stovek improvizovaných šibenic, se kterými - a s voláním „Smrt keťasům!“ - chodily mezi 21. a 23. květnem po pražských ulicích tisícihlavé zástupy dělníků. Místo Netušila a Orta, které se jim nepodařilo vyreklamovat z vězení, to odnesli (jak dokládají souhrnná hlášení zasílaná každý týden ministerstvu vnitra okresními hejtmany a policií) desítky obchodníků, kteří byli na ulicích „voděni k šibenicím, v průvodu neseným, a byli nuceni vkládati hlavu do smyčky“ a slibovat, že nebudou předražovat zboží.
Došlo přitom k několika excesům - krádežím, rozbíjení výloh, rvačkám, vyhánění hostů z luxusních restaurací a kaváren či návštěvě několika pražských bordelů, ve kterých dělníci dle Národní politiky tamější osazenstvo přesvědčovali, „aby se věnovalo řádnému životu“. Ve skutečnosti ale mnohem hrozivěji působila organizovanost davu, který krotili a usměrňovali dělničtí důvěrníci. Právě oni řídili „věšení“ obchodníků, rozprodávání zboží za „mírové ceny“ a poté spořádaně odevzdávali klíče od jejich krámů přihlížející - a často zjevně sympatizující - policii. Keťas byl tehdy zkrátka objektem všeobecné nenávisti a ani na běžné obchodníky se nehledělo o mnoho přívětivěji. Noviny, a to včetně těch pravicových konzervativních, psaly o těchto událostech s pochopením a tehdejší sociálnědemokratický ministr spravedlnosti František Soukup dokonce dav před parlamentem vyzval, aby vzal spravedlnost do vlastních rukou.
Nepokoje během tohoto „týdne zloby“ přeskočily na venkov a hladové pochody a demonstrace proběhly ve zhruba čtyřicítce měst a obcí. Obzvláště se ujaly šibenice (k pětatřicetitisícovému „oprátkovému“ táboru lidu na Kladně řečnil pozdější prezident Antonín Zápotocký), provozovalo se nakupování „za mírové ceny“ (Roudnice), ovšem docházelo rovněž ke starému dobrému brachiálnímu násilí. Například v Lounech „vnikl lid do hotelu Union a ztýral několik hostů“, seřezal statkáře Gunthera a odzbrojil četnického inspektora. V Rakovníku byla „ztýrána manželka mlynáře Šmída“, v Berouně vytloukli okna třem židovským firmám, v Brandýse četníkům, v Mladé Boleslavi to odnesli dva úředníci, a „přednosta stanice železniční byl insultován“.
Nikdy předtím ani potom už tolik hladových pochodů nebylo. Nicméně minimálně do podzimu 1920 snad neuplynul týden, aby k nějakému nedošlo. Excesů bylo také dost. V říjnu 1919 „vybílili“ demonstranti radnici v Kutné Hoře, přičemž na místodržitelském tajemníkovi Zelenkovi bylo „vynuceno hrozbou svržením s radničního balkonu písemné prohlášení, že se vzdává úřadu“, v prosinci toho roku dav v Pardubicích málem zlynčoval okresního hejtmana Troldu, v lednu 1920 hnali vesničané ve Vrbici rekviziční komisi svinským krokem, v květnu se demonstranti ve Vrchlabí vrhli „na četnického inspektora Malého a ztloukli jej“ a v červnu se dav v Chebu „zmocnil a ztýral“ správce rozdělovny mouky Aloise Zappa. Vztek hladových dělníků odnášeli i venkované. Když v červenci 1920 zdražili zemědělci v podkrkonošských Havlovicích mléko, dělníci z nedaleké Úpice se na ně vypravili a dle souhrnných hlášení „ztýrali rolníky v jejich obydlí a nařídili jim, že nesmějí prodávati mléko dráže než za 80 hal. za litr“.
Černá ruka
Poválečné strádání se otisklo i ve statistikách. Španělská chřipka u nás sice řádila mnohem méně než v jiných zemích, přesto vyhládlí lidé umírali mnohem častěji. V roce 1919 zemřelo 234 tisíc lidí, o rok později skoro 238 tisíc, přičemž v „normálním“ roce 1923 bylo mrtvých 196,5 tisíce. O celou šestinu se zvedla kojenecká úmrtnost, jen sebevrahů bylo jaksi méně - oproti konci 20. let zhruba třetina. Po návratu mužů z fronty navíc rapidně vzrostla kriminalita a prostituce, a tak není divu, že žižkovská „přistřihovačka Stejskalová“ v Olbrachtově Anně Proletářce odpověděla na otázku - co dělají její dcery - docela klidně a bez uzardění: „Mařenka pracuje v Maršnerce, ta malá se učí šít a Emilka dělá kurvu.“
Ke všemu ještě přišla bytová krize. Za volné pokoje se platily horentní sumy, nejchudší přespávali, kde se dalo, a tak vzala ulice věci opět do rukou. Známá je hlavně žižkovská Černá ruka, ovšem vůbec prvním násilně „nakvartýrovaným“ byl dle souhrnných hlášení v srpnu 1920 smíchovský strážník František Hartmann. Podobné případy se šířily jako laviny, přičemž scénář byl vždy stejný. Před domem, ve kterém byl volný byt či pokoj, se shromáždil dav dělníků a jejich vyslanci poté dali domácímu nabídku, která se neodmítá. V Anně Proletářce se přesvědčování ujal bohém a spisovatel Franta Sauer, který bezmocnému domácímu s úsměvem líčil, jak je to „nehezké pronajímat byt keťasům, když v Praze tolik lidí nemá kde bydlit“, přičemž další člen deputace shromážděné dělníky - naprosto bez úsměvu - hecoval slovy: „Ta krysa zakeťasovala byt za skladiště. Sama má pět pokojů a je tlustá jako prase.“
Policie proti této praxi většinou nezasahovala. Jak už víme, sama z ní občas profitovala, a ze souhrnných hlášení navíc plyne, že minimálně jednu „kvartýrovací“ akci vedl osobně národněsocialistický poslanec Jan Hrizbyl. Podle Holečka bylo svémocně obsazeno na 500 bytů a řada z nich prý nebyla určena pro chudáky, nýbrž „pro keťasy, kteří za to bohatě zaplatili“.
Do lepších časů
Poměry se přesto lepšily a jednou z prvních známek obratu bylo omezení bezmasých dnů. Už od roku 1916 šlo o pondělí, středu a pátek, během kterých si každý, kdo by nešetřil a jedl či prodával maso, koledoval o soud, mastnou pokutu, či dokonce vězení. Bezmasé dny se staly běžnou součástí válečné každodennosti -včetně přirovnání „dlouhý jako bezmasý den“ - a beze změny je převzala také nová republika. Z počátku bylo jejich dodržování striktně vyžadováno, byť hned v únoru 1919 Národní listy trapně vysvětlovaly, že pro parlamentní jídelnu neplatí, protože páni poslanci jsou často nuceni „setrvati ve sněmovní budově od rána do noci“. O rok později se už změkčení týkalo všech. Nejdřív, v únoru 1920, vypadlo pondělí a o dva měsíce později také středa. Odkdy se mohlo maso jíst i v pátek, autor tohoto článku nezjistil, ještě v listopadu 1920 nicméně Nová doba informovala, že plzeňští řezníci Karel Čermák a Vojtěch Pihlík „byli udáni pro nedovolený prodej masa v bezmasý den“.
Definitivním bodem obratu se stal rok 1921. Ulice už neměla sílu brát spravedlnost do svých rukou a zaměstnavatelé znovu drželi dělníky pevně pod krkem (jestliže si roku 1920 dovolilo reagovat na stávku výlukou pouhých 47 majitelů továren, o rok později bylo takových případů 453). Výkon ekonomiky sice předstihl předválečnou úroveň až o tři roky později, ovšem jídla byl najednou relativní dostatek a v září 1921 proto ministerstvo výživy zrušilo „chlebenky“ a „moučenky“.
Stěžovat si (samozřejmě ne úplně) přestal i věčný kverulant Holeček a první republika se konečně začala podobat představám, jaké o ní máme.
Zapomenutá epidemie. Španělské chřipce padali za oběť vojáci, umělci i státníci
Dále čtěte:
Dlouhý příběh krátkých dálnic. Dnešní D1 slíbil stát dostavět v roce 1940
Historie české koruny aneb Jak se dožít stovky
