S publikem se po padesáti letech rozloučila Cesária Évora, zpěvačka, která rodné Kapverdské ostrovy proslavila po celém světě
Uplynulé týdny byly plné prohlášení o koncích hudebních kariér. Jedno z nejdůležitějších však česká média zcela přehlédla. Po padesáti letech se s publikem rozloučila zpěvačka, která rodné Kapverdské ostrovy proslavila po celém světě. Cesária Évora zanechala v hudbě uplynulých tří desetiletí bez nadsázky otisk stejně důležitý jako mnohem slavnější R. E. M., kteří na rozloučenou mávali s daleko větší pompou.
O nečekaném konci R. E. M. bylo napsáno více než dost. Nejvěcněji shrnul přínos skupiny hudební publicista Pavel Klusák, když připomněl její zásluhy na zviditelnění nezávislé hudby. Souhlasit s ním lze i v tom, že to podstatné čtveřice řekla na albech z konce osmdesátých, respektive z kraje devadesátých let, a s tím, že ta následující, byť podložená osmdesátimilionovým kontraktem, již nikterak zářná nebyla. Konec R. E. M. byl tedy do jisté míry předvídatelný.
Podobně nepřekvapivé bylo i v posledním zářijovém týdnu oznámené ukončení kariéry Cesárie Évory. A to přesto, že se letos sedmdesátiletá zpěvačka ještě předloni zpěčovala, že album Nha Sentimento rozhodně není jejím posledním. A ještě donedávna navzdory zdravotním komplikacím, které vyvrcholily neodkladnou operací srdce, sveřepě odmítala byť jen omezit koncertní aktivity.
Smutek v závětří
V mnoha ohledech představuje Cesária Évora unikát. Nikdy se ani nepokoušela psát vlastní písničky, odjakživa dávala přednost těm tradičním z rodného souostroví, respektive okruhu spřízněných autorů. Ti mnohé dnes již zlidovělé skladby, považované za součást národního folkloru, původně psali pro bosou divu.
S přibývajícími nahrávkami pozvolna vycházelo najevo, co vše má kapverdská hudba společného s černou, arabskou, kubánskou, brazilskou a dalšími. Jádro písniček ale zůstávalo stejné, tvoří jej variace na tradiční formy ostrovní hudby. Baladické, jímavé morny střídají svižnější coladery. Ostřejší tempo však nutně neznamená veselejší píseň. Zpěvaččin repertoár je prodchnutý nekonečným smutkem přítomným v každém slově, tónu, nadechnutí, gestu. Občasný úsměv je jen pomíjivou chvilkou radosti, předznamenávající další trápení.
V písních Cesárie Évory se odráží nelehký úděl obyvatel souostroví připomínajícího několik skalisek nazdařbůh zlomyslně rozházených uprostřed Atlantiku. Kapverdské ostrovy slovy jedné ze zpěvaččiných písní „mají blíže ke hvězdám než k pevnině“. Až tři čtvrtiny Kapverďanů žijí v exilu, vynuceném vesměs neutěšenými ekonomickými poměry v domovině. Proto se jako červená nit texty odvíjí témata odloučení, shledávání, putování po moři i čekání na návraty, které už ani přijít nemusejí.
V krátkém televizním dokumentu, propagujícím vystoupení v Macau, další bývalé portugalské kolonii, Évora prohlašuje, že ji sláva nijak nepoznamenala. Změnilo se snad jen to, že únava z dlouhých turné prodloužila intervaly mezi studiovými nahrávkami a že se ze zpěvaččina nazeleno natřeného domu v přístavním Mindelu stala turistická atrakce.
Na rozdíl od řady dalších interpretů zůstala Évora věrná nejen rodnému ostrovu, ale i svým spoluhráčům a autorům. Je-li dnes ostrovní stát řazen mezi velmoci world music, je to v mnohém její zásluha. Bez kapverdských hudebníků se neobejde snad žádný hudební festival v západní Evropě a s trochou nadsázky ani žádný umělecký film z týchž zeměpisných šířek a délek. V závěru snímku Mluv s ní španělského režiséra Pedra Almodóvara zní instrumentální kompozice Rufina Almeidy, známého pod pseudonymem Bau, filmy francouzské zase často doprovází melodie Teofila Chantra. Oba kapverdské hudebníky pomohla zviditelnit spolupráce s bosou divou a pomoc jí dodnes „splácejí“ novými písněmi.
Évora nezapomíná na své počátky, kdy ještě zpívala po barech a svatbách, a kdy sama čekala na podobnou pomocnou ruku, která by ji přiblížila k profesionální kariéře. Na kořeny nezapomněla ani poté, co v pětapadesáti letech musela přivyknout vražednému tempu sta koncertů ročně a sesbírala všemožná ocenění, počínaje Grammy a jejich francouzskou obdobou Victoires de la Musique, až po francouzská státní vyznamenání.
Expres Havana-Káhira
Bylo by možné krok po kroku, skladbu po skladbě rekapitulovat veškerá zpěvaččina alba. To podstatné – neopakovatelné kouzlo hlubokého hlasu v kombinaci se vše prostupující nostalgií – by žádná slova beztak zachytit nedovedla.
Podobně jako skladby i celé desky se odvíjejí od stejné niti, odlišuje je až produkce a pokaždé jiné zabarvení. Jednoduché písničky mající v základu pár akordů tak vždy dostávají jiný tvar. Rané nahrávky byly převážně akustické, hlas se rozléhal proti stěně mnohočetných kytar a klavíru. Od poloviny devadesátých let se zvuk postupně elektrifikoval, přibylo smyčců a dechů, aniž by přitom skladby pozbyly cokoli ze své působivosti. A jako jedna z mála interpretek tradičních forem lidové hudby dokázala Évora bez újmy přestát i krok, kdy alba přestala být kompiláty toho nejlepšího z uplynulých desetiletí a začala se plnit novinkami.
Alba Café Atlántico a Sao Vicente Di Longe z přelomu tisíciletí si vřele podávají ruce s barevností latinskoamerické hudby. Druhé jmenované album obsahuje skvostný duet s Caetanem Velosem, kromě Madonny zřejmě nejznámějším zpěvaččiným obdivovatelem. Desky následující tematicky zabrouzdaly do ožehavého tématu africké sounáležitosti, třebaže hudebně směřovaly spíše do Evropy. A zřejmě definitivně poslední Nha Sentimento pak zčásti vznikalo v egyptské Káhiře, jeho zvuk dotváří tradiční arabské nástroje a i melodie mají orientální nádech. S Évorou tak odchází nejen jeden z nejvýraznějších hlasů Afriky, ale i jedna z mála zpěvaček, o nichž lze s úctou prohlásit, že jsou jedinečné.
Cesária Évora (70)
Jen málokterá národní hudba je tam úzce spjata s jediným jménem jako ta z kapverdských ostrovů. V tvorbě zpěvačky Cesárie Évory se jako proudy uprostřed Atlantiku střetávají vlivy z „černé“ i arabské části afrického kontinentu, latinské Ameriky a bývalých koloniálních velmocí Francie a Portugalska.
Hvězdnou kariéru zpěvačce s nezaměnitelným projevem znalci předpovídali již v šedesátých letech. O více než dvacet let ji však zbrzdila politická a ekonomická situace v ostrovním státě, péče o rodinu, i období alkoholové závislosti. Debutové album La Diva aux Pieds Nus (1988) nahrála v Paříži v sedmačtyřiceti letech, skutečný úspěch jí ale přineslo až to čtvrté Miss Perfumado (1992). Singl Sodade bodoval v nezávislých hitparádách a během několika let vyměnila Évora kluby za haly.
Letos v srpnu zpěvačka oslavila sedmdesáté narozeniny, aby krátce po zrušení podzimního turné oznámila konec kariéry.
