Evropská dluhová krize vzbudila znovu zájem o Argentinu, která se stala „populární“ svým bankrotem v roce 2001. Bývalý argentinský ministr hospodářství Roberto Lavagna je dnes obklopen zvláště evropskými novináři. A rady, které uděluje starému kontinentu, asi nejsou knížecí.
Foto: Profimedia.cz
Teď už takřka 70letý Robert Lavagna byl před necelou dekádou hlavním architektem hospodářské resuscitace Argentiny, která se tehdy propadla do obrovské ekonomické krize. Když se v dubnu 2002 ujal svého rezortu, devalvace pesa dosahovala 70 procent, země byla v platební neschopnosti, státní dluh překročil v přepočtu 72 miliard eur, meziroční inflace flirtovala s laťkou 125 procent, nezaměstnanost explodovala a sociální nepokoje za sebou zanechaly už 30 mrtvých.
První krok, který Lavagna – bývalý velvyslanec Argentiny při Evropské unii – tehdy učinil, bylo pevné rozhodnutí: obejít se bez pomoci Mezinárodního měnového fondu a bez kibicování finančních trhů. A totéž radí i současné Evropě.
Stejná krize, jiná cesta
Vykládá Evropanům na potkání, že z ekonomického hlediska jsou si nynější evropské soužení a argentinská krize podobné. Argentina měla tehdy pevně stanovenou paritu s americkým dolarem, a tak – stejně jako Řecko s eurem – ztratila nad měnou jakoukoli kontrolu. Pevný kurz nebo jednotná měna nahání pod hospodářskou „střechu“ jak země s vysokou produktivitou, tak i ty, jejichž konkurenceschopnost je mnohem nižší. „Což musí vést jedině ke krizi,“ říká Lavagna. Argentina se Spojenými státy bylo spojení stejně krizové, jakým je nyní „tandem“ Řecko – Spolková republika.
Není proto divu, že Řecko má za sebou – stejně jako tehdy Argentina – čtyři roky recese. A že obě země byly rovněž postiženy fiskálním deficitem, deficitem běžného účtu, strmým poklesem HDP, obrovským dluhem a rostoucí nezaměstnaností. Rozdíl spočívá leda v tom, že sociální situace byla v těžce zkoušené jihoamerické zemi horší než v současném Řecku, které je navíc součástí nejsilnější ekonomiky světa. Argentina se ocitla nahá v trní, v hospodářské a institucionální izolaci.
Přesto – nebo právě proto – se Roberto Lavagna ihned po svém nástupu do funkce (duben 2002) rozhodl „radikálně změnit naše představy o překonání krize“.
Umění říci „ne“
Hned následující měsíc odletěl do Washingtonu na setkání s vedením MMF a suše tam sdělil, že se vztahy fondu s Argentinou zhorší. Neboť od roku 1998 – začátku tehdejší hospodářské krize, která byla pokračováním „asijské chřipky“ 1997 – Argentina už prošla dvěma neúspěšnými úspornými „balíčky“ v celkové výši 51 miliard eur a byla tlačena ke třetí vlně škrtů a privatizací (dalších 17 miliard). Roberto Lavagna řekl MMF: „Ne.“ „Musel jsem vysvětlit svůj postoj třikrát, než konečně porozuměli,“ vzpomíná dnes pyšně. Je skutečně hrdý, že zastavil „veškerou finanční podporu bankám“, odmítl platit „všechno a hned“ a nechal MMF i finanční trhy „mimo hru“.
Zdá se mu, že poučení je zřejmé: „Exit z krize vede mimo cesty, které vyměřuje MMF. Tato instituce nabízí vždycky stejný typ fiskálních úprav, které zbavují obyvatelstvo peněz – snižováním mezd a platů, dávek, důchodů i veřejných investic včetně upuštění od rozsáhlých stavebních prací, které vytvářejí pracovní místa –, a to, co je ušetřeno, se převádí na konta věřitelů. To je absurdní!“
Roberto Lavagna si je jist, že po čtyřech letech recese nemohou být dluhy žádné země splaceny. Striktní plnění dluhové služby je podle něho pouhou otročinou finančnímu kapitálu a zločinem proti reálné ekonomice.
Prodejci peněz
Hlavní rada muže, který vzkřísil Argentinu, tedy zní: Nevšímejte si bank, ale lidí s hypotečním chomoutem na krku. Proto první, co udělal, bylo prodloužení hypotečních splátek. „Představitelé MMF tehdy prohlásili, že jsme porušili základní pravidla kapitalismu,“ vzpomíná Lavagna a dodává: „Oni prostě zapomněli, že zruinovaní lidé nekonzumují a že stimul růstu je tak ochromen.“ A radí Řekům, aby místo placení bankám investovali do vzdělání, vědy a nových technologií, do infrastruktury – a zbavili se závislosti na sektoru služeb a turismu.
Na ironickou otázku, zda má mezi bankéři mnoho přátel, odpovídá exministr Lavagna vždycky stejně: „Oni mě nenávidí! To jim však nebránilo, aby v roce 2005 – dva dny poté, co jsme dokončili restrukturalizaci našeho dluhu – neškrábali na dveře a nenabízeli další půjčky.“
Skutečnost, že odmítl všechny tyto nabídky, pokládá Roberto Lavagna za záruku, že v roce 2014 bude mít Argentina veřejný dluh ve výši 30 procent HDP, pouhou polovinu toho, co dovolují Evropě maastrichtská kritéria. Evropským novinářům říká na rozloučenou: „Když prodávám rajčata, je to k jídlu. Oni prodávají jen peníze.“
