„Tak teď je to úplně jasné,“ rozesmáli se Kubánci. To když v kostce vyslechli, jakou povahou bůh obdařil jistého českého spisovatele. Ze 150 navštívených států patřila Kuba k nejoblíbenějším zemím Miloslava Stingla. Na karibském ostrově strávil vědeckou prací - včetně objevu liliputích horských indiánů Yateras - víc než dva roky života.
Když jsem tam před časem vyrazil putovat po stopách tátova někdejšího pobytu, Kubánci se divili, proč někdo z bohaté Evropy zabloudí do těch chudých končin. Pokaždé jsem odvětil, že zvědavost probudil táta, který o Kubě mluvil jako o ráji na zemi a miloval Kubánce i jejich náturu.
„A jaký je?“ ptali se místní a už tušili, jaká přijde odpověď. „No, dostal do vínku mimořádně šťastnou povahu. Pořád je v dobrém rozmaru, s každým vyjde přátelsky, i nejtěžší situaci odlehčí vtipem, dokáže hodiny v kuse bavit všechny okolo. A je bezstarostný bohém, miluje dobré jídlo, problémy zásadně odkládá na zítra.“ Místní spokojeně přikývli: „Tak teď je to úplně jasné, proč se mu tu líbilo - vždyť to je typický Kubánec!“
Když mě kolegové v redakci oslovili, abych nabídl pár drobných vzpomínek na „typického Kubánce“ původem ze severočeské Bíliny, vybral jsem několik střípků, které snad dokreslují právě to vlídné charisma, jímž si táta dokázal získat lidi bez rozdílu národa a přesvědčení. Protože ho už nemůžeme poprosit o přímé svolení, zmíním jen pár nevinných, leč ilustrativních epizod, které by nám nepochybně dovolil připomenout.
Předávkovat se minerálkou
Hlavní rys, v jehož duchu se každé setkání s tátou neslo? Jeho laskavý a originální humor. Tím dokázal pohotově rozsvítit i tu nejbanálnější situaci.
Byl třeba celoživotní abstinent a nejradši pil minerálku ze svého oblíbeného Karlovarska. Vždycky nás v rodině mírně káral, ať se vyhýbáme alkoholu, že škodí zdraví. Jako mnoho věcí v jeho životě se to nakonec obrátilo v půvabnou anekdotu. V pokročilém věku mu lékaři našli ledvinové kameny a doporučili minerálku radikálně omezit. Tak jsme zase my mohli naoko kontrovat, ať to nepije, že přece minerální voda škodí zdraví. A on pak smlouval jako pijan s abstinenčními příznaky: „Aspoň jednu, aspoň jednu lahvinku.“
zrození tašky stinglovky
Mezi přáteli jsou dnes už pověstná jeho bizarní cestovní zavazadla. Kuriózně vznikla taška Stinglovka. Táta měl vždy po ruce příruční tašku s bužírkou a v ní jakousi sadu poslední záchrany: léky, spodní prádlo, toaletní papír a samozřejmě minerálku. Když byl v maléru, vzal tuhle Stinglovku a měl vše potřebné pro přežití. Tak to aspoň říkal.
A teď: často byl na různých snímcích v novinách nafocen mimoděk právě s tou neforemnou taškou. Pak jí pár známých začalo říkat Stinglovka a následně prý to označení převzali i někteří lidé, kteří vůbec netušili, že nějaký spisovatel Stingl existuje. Nakonec zajistili přátelé výrobu malé edice oficiálních tašek Stinglovek, na nichž je tátův portrét v indiánské čelence.
Mimochodem tu čelenku mu darovali severoameričtí indiáni Kikapové, jimž všemožně pomáhal. Jmenovali ho za to dokonce čestným náčelníkem, což vzbudilo pochopitelně v někdejším socialistickém Československu velkou pozornost.
Táta vzpomínal, jak ho pak občas někdo oslovil komickým oslovením „soudruhu náčelníku“ - a kvůli tomu si ho lidé pletli s policajtem.
Dobrodruh v kravatě
Kdo si cestovatele Miloslava Stingla představuje jako dobrodruha ve stylu Indiana Jonese, který si prosekává cestu džunglí s malým tlumokem na zádech, prohádal by. Nezřídka cestoval v obleku a v pozdějším období navíc s takovým množstvím kufrů, že by mohl směle soutěžit s brunejským sultánem. Jak to mohlo fungovat? V osmdesátých a devadesátých letech si početnou bagáž mohl dovolit, protože se většinou plavil kolem světa na německých zaoceánských parnících, což byly v podstatě plovoucí hotely.
Bylo to ideální. Kufry měl uloženy na lodi a v přístavech pohodlně vyrážel jen nalehko do terénu.
Jedno silné slovo na měsíc
Legraci si většinou dělal sám ze sebe, k druhým se choval vždy s respektem a pokorou. V Česku možná neobvyklým detailem bylo, že ani v soukromí prakticky nikdy nepromluvil hrubým slovem. Podobně jako jeho oblíbené Divadlo Járy Cimrmana (jehož chytrý český humor byl přesně tátovo gusto) dávkuje onen jeden vulgární výraz na hru, táta si dopřál nějaké peprnější slovo možná jednou měsíčně. I tak bylo ale jeho nejsilnější kritikou, že někdo „je slon“. Šel třeba něco vyřídit na úřad a narazil na kromobyčejně nadutého a suchopárného ouřadu. Když se pak vrátil, spíš si jen soucitně povzdechl, že „tam vám byl teda slon“.
Zdvořilým špičkováním rád bavil ženy. Svůj obdiv k něžnému pohlaví shrnoval svou typicky šibalskou průpovídkou: „Proti ženám já nemám žádné rasové předsudky.“ S přesnou mírou taktu dokázal odměřit hranici, kdy lze ještě vkusně použít odvážnější žert. Třeba když v osmdesátých letech přijel do Prahy jeho spolupracovník Frank z východoněmecké televize a s pýchou ukazoval svůj zbrusu nový trabant, na který čekal v pořadníku drahnou dobu. Najednou si s tátou cosi ukázali na poznávací značce vozu, otec pronesl německy nějakou poznámku a začali se chechtat. Táta to přeložil pro ostatní přihlížející (podotýkám, že si dávnou situaci pamatuji jen přibližně): „Koukněte, to je krásná Frankova vizitka. Značka RFE-1949-6, neboli Redaktor Frank Erier, narozen 1949,“ vysvětlil táta. „No jo, aie co ta šestka?“ zněl logicky doplňující dotaz. „No to je jeho nejobiíbenější hobby. Šest, německy sechs.“
Tajemství dalajlámova vzkazu
Z podobného soudku byla replika po návštěvě dalajlámy v Praze před několika lety. Táta v sedmdesátých letech tibetského vůdce navštívil v Indii, ještě když dalajláma nebyl zdaleka tak známou figurou. No a při setkání po letech v Praze měl dalajláma velkou radost a napsal na jejich starou společnou černobílou fotografii věnování v tibetštině.
Když později táta dumal nad tím nápisem, povídá s typickým nadhledem: „Tibetštinu neumím, aie jak znám dalajlámu, žádné sprosťárny to asi nebudou.“
Lze vzpomenout i jednu historku doslova z natáčení. Zmínili ji filmaři, kteří točili pro jistý televizní dokument rozhovor mezi tátou a jeho kamarádem z mládí. Otec si v jeden moment potřeboval odskočit, tak mu prý kamarád začal otevírat bránu od svého pozemku a domu, před nímž se filmovalo. Než vstoupil do brány, zastavil se prý táta a uznale prohlásil: „Teda objel jsem čtrnáctkrát svět, aie tak veliký dveře od záchodu jsem jaktěživ neviděl.“
Takových momentů a pohotových hlášek vykouzlil za svůj život nespočet.
Kubánec z Bíliny, Indiánský náčelník Okima, Ten, který vede. Teď vyrazil na svou poslední cestu. Při velkém stesku po něm máme jednu útěchu. Že svůj dlouhý a bohatý život naplnil nanejvýš smysluplně a měrou vrchovatou. #
Svůj obdiv k něžnému pohlaví shrnoval svou typicky šibalskou průpovídkou: „Proti ženám já nemám žádné rasové předsudky“
O autorovi| Tomáš Stingl, stingl@mf.cz
