Druhý pilíř v Německu příliš neuspěl. Většina lidí chce raději peníze dávat zase státu
Průměrný německý třicátník by si měl na své 82. narozeniny naplánovat pořádnou oslavu. Zhruba za půl století bude sice již patnáctým rokem v penzi a zdraví mu zřejmě perfektně fungovat nebude, pádný důvod k veselí se ale najde. Na základě výpočtů renomované spotřebitelské organizace Stiftung Warentest totiž dosáhne věku, kdy mu penzijní pojištění se státním příspěvkem konečně začne vynášet. Jinými slovy, kdy na měsíčních rentách dostane zpět alespoň to, co do spoření vložil sám a co mu stát připlatil. „Pro mnoho střadatelů není zisk větší, než kdyby si peníze ukládali do slamníku,“ konstatuje loňská zpráva Německého ústavu pro hospodářský výzkum (DIW).
Narozeniny letos slavila i německá penzijní reforma, kterou prosadil sociální demokrat Walter Riester. Zatímco její autor, díky němuž druhému pilíři v Německu nikdo neřekne jinak než Riester-Rente, si za svůj počin vysloužil metál v podobě Spolkového kříže za zásluhy a odešel do důchodu, letošní kulaté desáté narozeniny jeho dítěte stát přešel mlčením. Není se čemu divit. Zatímco sám Riester sliboval postupné a přehledné ukládání peněz na podzim života, penzijní systém je dnes tak komplikovaný a zaplevelený výjimkami, že mu nerozumějí ani odborníci na ministerstvu práce. Natožpak klienti.
Román místo smlouvy Časopis Ökotest letos v září prozkoumal celkem 168 uzavřených penzijních smluv. Jako spotřebitelsky přijatelnou neoznačil ani jednu.
Nejúsporněji napsaná smlouva měla dvacet stran, nejtlustší fascikl čítal šedesát stránek.
„Údaje jsou často nedostatečné, protiřečí si a klienty mohou uvádět v omyl,“ napsal Ökotest. Jediná ze zkoumaných smluv nevyčíslila částku, kterou klient bance za třicet let spoření zaplatí na poplatcích. Původní představa, kterak se finanční ústavy chopí státem podporovaného spoření a občané si zvyknou ukládat peníze bokem na svůj účet, vzala rychle zasvé. Zejména finanční krize z německého penzijního spoření učinila produkt, který se banky a pojišťovny za každou cenu snaží prodat, zatímco klienti o něj ztrácejí zájem.
Do druhého pilíře vstoupilo za deset let jen 40 procent výdělečně činných Němců, v nízkopříjmových skupinách pak jejich počet nedosáhl ani třetiny. V posledních dvou letech navíc celkový počet platných smluv stagnuje. Původní cíl dosažení dvaceti milionů Němců, kteří se spolehnou nejen na státem vyplácenou penzi, ale svěří část výdělku finančním ústavům, zůstává v nedohlednu. Popularita „Riesterovy renty“ klesá i v průzkumech. Jen necelá čtvrtina Němců ji považuje za ideální formu spoření na stáří, v roce 2005 to bylo 31 procent dotázaných. A úměrně klesají i příspěvky. Zatímco před sedmi lety si průměr-ný
Němec v druhém pilíři měsíčně spořil 204 eur, dnes je to jen 185 eur. Souběžně s tím roste i počet vypovězených smluv. Na rozdíl od chystaného českého modelu lze totiž z druhého pilíře v Německu vystoupit. Zatímco v roce 2002, kdy se Riesterova reforma rozběhla, si spoření na stáří rozmyslelo sto tisíc Němců, před třemi lety jich bylo již půl milionu. Čerstvější data k dispozici nejsou.
Co spadne do klína Místo na vládou podporované spoření slyší Němci na úplně jiné věci, které jim mají zajistit relativně klidné stáří. Šetření Postbank došlo k tomu, že v kurzu je zejména nákup nemovitostí – za naspořené peníze i na úvěr.
A v případě lidí, kteří nechtějí spekulovat na pohyby na nemovitostním trhu, pak vede komerční penzijní připojištění, které zase nabízí zajímavé možnosti výnosů. Plná čtvrtina Němců se spoléhá na to, co žádné bankovní průzkumy odhalit nemohou, protože nejde o žádný nabízený produkt – na dědictví po příbuzných.
Pro stát, který chtěl před deseti lety naučit Němce hromadně „riesterovat“, je to hořká bilance. Ukazuje se totiž, že o liberální model, v němž výměnou za nižší odvody do průběžného systému získají svobodu rozhodnout se, kde a jak rychle zhodnotit zbytek, Němci nestojí. Současný penzijní odvod do eráru, který v příštím roce klesne na rekordních 18,9 procenta z platu, je nejnižší od roku 1995. Plných 65 procent našich západních sousedů by ho ale klidně zvedlo nad 20 pro-cent
výměnou za to, že stát nebude krátit rentu vyplácenou z průběžného systému. Do něj přitom jen loni erár dosypal 59 miliard eur. Mimochodem jde o peníze, které se vyberou z daně za elektřinu.
Kancléřce Angele Merkelové, která dumá, jak druhý pilíř učinit atraktivnějším, se navíc postavila na odpor její pravá ruka ve vedení CDU, ministryně práce Ursula von der Leyenová. Angažovaná matka sedmi dětí nedávno prohlásila, že třicátníkům, kteří dnes vydělávají 2500 eur hrubého měsíčně, hrozí po odchodu do penze pád do chudoby. Pokud se totiž spolehnou jen na první pilíř, skončí nejspíš na úřadě s žádostí o další sociální dávku. Podle výpočtů jejího ministerstva klesnou pod 688 eur měsíčního příjmu, což je dnešní životní minimum. Plat 2500 eur přitom nepatří v Německu mezi nejnižší. Podle statistických průměrů ho pobírají třeba číšníci, kuchaři, zdravotní sestry, pokrývači nebo prodavači.
Stát to dorovná Ministryně práce vymyslela úplně jiný koncept než reformu „Riesterovy renty“, tedy způsob, jak Němce přimět, aby si na stáří spořili více. Navrhuje zavést jakousi dorovnávací penzi, která by minimum zvýšila na 850 eur. Netřeba dodávat, že takový návrh v zásadě odpovídá představám opozičních sociálních demokratů. S tím ostatně von der Leyenová tiše počítá. Apeluje totiž na to, že každá další úprava penzijního systému musí mít podporu všech politických stran.
Kritizovaný druhý pilíř se v Německu nicméně nikdo zrušit nechystá. Ovšem zpřehlednění nijak neregulovaného a nepřehledného trhu s pojistkami chce rychle prosadit i kancléřka Merkelová. Má k tomu ostatně pádný důvod – přestože druhý pilíř má v Německu mizernou pověst zejména mezi mladými lidmi, byl od počátku na rozdíl od Česka koncipován tak, aby mladé rodiny podporoval. Kromě základního příspěvku ve výši 154 eur ročně erár na penzi přispívá rodičům dalších 300 eur za každé dítě – a to až do plnoletosti potomka. Z něj se totiž později stane plátce sociálních odvodů, který bude v nekonečném kolotoči platit základní rentu generaci svých rodičů a prarodičů.
A právě první pilíř musí i v Německu zůstat nejdůležitějším a nejspolehlivějším. Což se o komerčně nabízeném penzijním spoření říct nedá. Cesta k nápravě přitom nemusí být složitá. Třeba Gert Wagner, předseda představenstva zmiňovaného institutu DIW, který Riesterův důchod exemplárně rozcupoval, se domnívá, že by po vzoru Švédska stačilo zavést státní kontrolu nad penzijními programy a známkování nabízených finančních produktů podle vstřícnosti ke klientům. „Až bude problém kvality vyřešen, mohli by zákonodárci pomýšlet i na to, že by kapitálové spoření bylo dokonce povinné. Nebo by mohl platit modelu opt-outů: kdo nebude proti, ten bude muset spořit automaticky,“ uzavírá Wagner. Pak možná nastane doba, kdy si průměrný Němec začne na penzi užívat výnosů ze svých penzijních úspor déle než devět měsíců.
Přesně o tolik totiž podle loňské statistické ročenky němečtí muži přežijí v úvodu zmíněnou magickou hranici 82. roku.
Můj dům, moje penze
Preference investic
do zajištění lepších příjmů
v důchodu (v % odpovědí)
Vlastní dům nebo byt 15
Penzijní připojištění 9
Stavební spoření 8
Životní pojištění 7
Jiná spoření 7
Investiční zlato 6
Riesterova penze 5
Hotovost 5
Akcie, akciové fondy 3
Žádná preference 35
pramen: Postbank
Renta, která už neláká Celkový počet uzavřených smluv v rámci produktů tzv. druhého pilíře německých penzí (v mil.)
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
