Zásadu nemluvit o provaze v domě oběšencově ctí obě vládnoucí smluvně opoziční strany v případě státního rozpočtu na příští rok. Po kabaretní poradě šéfů stran prošel rozpočet velmi rychle prvním čtením a lze očekávat, že stejně hladce projde až do definitivního posvěcení. Legrace totiž skončila. Začíná období prudkého růstu státního dluhu této země a obě strany, ČSSD i ODS, se na tom podílejí rukou nerozdílnou, i když s odlišnou odpovědností. Deklarace, že bude dvacet miliard z výnosů privatizace použito na splácení státního dluhu, je v této souvislosti pouze vytíráním očí. Státní dluh v příštím roce vzroste podle většiny odhadů minimálně o sto čtyřicet miliard a v dalších letech bude kynout podobným tempem. Je velmi pravděpodobné, že se během několika let minimálně přiblíží hranici šedesáti procent hrubého domácího produktu, která představuje důležité maastrichtské konvergenční kritérium. Přitom ještě nedávno jsme se chlubili svými úžasnými patnácti procenty.
Rovněž jednotlivé schodky veřejných rozpočtů se budou patrně dlouhodobě pohybovat nad tříprocentním limitem maastrichtských kritérií. I když jde o parametry podmiňující vstup do eurozóny, a tedy nejsou pro nás až tak aktuální, není pochyb, že k fiskální rovnováze se bude přihlížet už při vstupu do Evropské unie.
Je přitom zcela jasné, že lví podíl na vytvoření těchto dluhů mají především vlády Václava Klause, které svou hospodářskou politikou a zejména přístupem k privatizaci zatížily bankovní bilance desítkami miliard nikdy nesplatitelných úvěrů. Náprava znamená nevyhnutelně přenesení tohoto břemena na ramena daňových poplatníků, dnešních i budoucích. Výši tohoto dluhu lze poměrně snadno odvodit z bilance Konsolidační banky a nebudeme asi daleko od reality, když konstatujeme, že jde o částku kolem tří set miliard korun. Tato zátěž je nepřehlédnutelná a je celkem pochopitelné, že ODS nechce příliš v této souvislosti rozvíjet debatu o své základní programové vizi státního rozpočtu vyrovnaného na věčné časy a nikdy jinak.
Sociální demokracie přitom nemá moc šancí k tomu, aby přemýšlela, zda nejde o přemíru shovívavosti. Když totiž Miloš Zeman vstoupil do Strakovy akademie, ležel mu na stole poměrně dobře propracovaný plán na vyčíslení skrytých transformačních dluhů. Stačilo ho dokončit a dál hospodařit s čistým stolem. Jenže to nebylo prioritou vlády. Jednak zde byla křehká opoziční smlouva, jednak velkorysé záměry potřebují velkorysé financování, a to je bez šera ve státní pokladně těžko dosažitelné. Rozpočtová politika tak zůstala ve svých kolejích. K osvědčeným metodám mimorozpočtového financování přes Fond národního majetku, Konsolidační banku a další instituce přičarovala nová vláda ještě fondy dopravy a bydlení. Nutno přiznat, že pod tlakem obou dosavadních ministrů financí, tedy Iva Svobody i Pavla Mertlíka, se žádné velké rozhazování nekonalo. Nekonala se však ani tolik potřebná reforma veřejných financí, spočívající v přípravě stabilizace penzijního a zdravotnického systému, ani zásadní úsporná opatření ve státní správě. Není tedy divu, že setrvačnost dotlačila veřejné finance až tam, kde jsou dnes, tedy na počátek vleklých problémů s dalekosáhlými důsledky. Bankovní rada ČNB konstatovala na počátku října, že fiskální politika je nyní velmi expanzivní a může vést ke vzniku vážné vnitřní nerovnováhy. Přitom se nežádoucím způsobem posiluje role státu v ekonomice.
To samozřejmě Václavu Klausovi ani Miloši Zemanovi příliš nevadí. Hlavně když se nyní mohou navzájem pochválit, jak odpovědně přistoupili k rozpočtu se schodkem necelých padesáti miliard korun. Odpovědi na otázku, kdo může za to, že státní dluh vzroste o trojnásobnou částku, se však nedočkáme. A proto už raději žádné velké spory o rozpočet. Řeč by se totiž mohla stočit úplně jinam, než by se oběma českým ekonomickým obeliskům zamlouvalo.
