Výstava nejlepších děl ze sbírky čokoládového magnáta potrvá ve vídeňském Muzeu moderního umění až do ledna příštího roku
Muzeum přání. Tak zvláštně a snad i provokativně nazvala kurátorka Karola Krausová novou expozici nadace Ludwig ve vídeňském Muzeu moderního umění. Jedno z nejvýznamnějších evropských míst pro prezentaci současného umění tak po úpravách zahajuje druhé desetiletí své vídeňské existence. Výstava, která byla otevřena v polovině září a potrvá do 8. ledna příštího roku, je pochopitelně v mnohém výjimečná.
Peter Ludwig (1925–1996) byl známý německý čokoládový král z Kolína nad Rýnem a jeho sbírka jen ve Vídni čítá více než devět tisíc děl. Karola Krausová, jež je zároveň novou ředitelkou muzea, nicméně pro expozici vybrala pouze klíčová díla nejznámějších světových tvůrců.
Středobodem pozornosti
Prvním šokem je práce s prostorem. Podobné výstavy „na přání“ už v Evropě proběhly – připomeňme si Museum of Our Wishes v Moderna Museet ve Stockholmu v roce 1963 nebo stejně pojmenovanou výstavu v Ludwigově muzeu v Kolíně v roce 2001. Nikde však nebylo k dispozici osm výstavních pater s tolika velkými sály.
Kurátorka díky tomu mohla každému dílu věnovat extrémně mnoho místa. Až by se chvílemi mohlo zdát, že neměla k dispozici dost hodnotných děl. Jenže opak je pravdou. Krausová vybrala ta nejreprezentativnější díla a dala jim možnost oslovit diváka tak, že nedochází ke zbytečnému rozptýlení pozornosti. Obrazy, fotografie, sochy i instalace mohou zaznít naplno.
Maně si návštěvník z Čech vzpomene na několik posledních hodnotných výstav v prostorách galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně, trpících přehuštěním. Ve Vídni je vidět rozhodnost, cílevědomost i odvaha vybírat a redukovat na nejnižší možnou míru. Krausová v podstatě došla na hranici výstavního experimentu – jedna stěna, jedno dílo. A dílům tato svoboda jednoznačně svědčí. Lépe řečeno, kvalitním dílům, která z řady důvodů v tuzemsku nemáme a už nikdy mít nebudeme.
Druhou konstantou kvality je excelentní práce se světlem. Silné, agresivní osvětlení a dlouhé bílé plochy prázdných stěn soustřeďují návštěvníkovu pozornost na vystavená díla. Jejich čitelnost se tak povyšuje na nejvyšší možný bod.
Dokonalý průřez
Samozřejmě tou hlavní atrakcí je nabízený výběr prací. Ve Vídni najdeme průřez od klasické moderny po aktuální tvorbu. Volba obrazů klade důraz na figurativní a abstraktní tendence v dílech takových mistrů, jako jsou Pablo Picasso, Henri Matisse, František Kupka, René Magritte či Alberto Giacometti. Vedle těchto klasiků se skví známé hvězdy současnosti, například Herbert Brandl, Gerhard Richter nebo Polák Henryk Stažewski. V sálech věnovaných převážně dílům šedesátých a sedmdesátých let si proplujeme orgií minimalismu, op-artu i pop-artu. Od slavných světel Dana Flavina přes dnes velmi vyhledávané tvůrce, jako je Heimo Zobering či Imi Knoebel, až po Freda Sandbacka, Roberta Barryho, Getu Bratescuovou nebo Marzenu Nowakovou.
Pro diváky jsou některá vystavená díla podnětem ke korekci ustálených názorů na středoevropskou a východoevropskou výtvarnou scénu uplynulých pěti desítek let. Dnešek je reprezentován díly Phila Collinse, Sharon Lockhartové, Cindy Shermanové, Richarda Prince nebo Alberta Oehlena. Českého návštěvníka potěší i dvě díla Karla Malicha nebo dobře do souboru zapadající Zdeněk Sýkora.
Ze souvislostí vyplývá čtvrtý díl přitažlivosti této velké vystavené kolekce – obrovské volné prostory jako by logicky přitahovaly převážně velké až obří formáty. A to nejen obrazů, ale také plastik a instalací. Můžeme jich v muzeu spatřit značné množství, které je v ostatních velkých evropských galeriích takto fakticky nevystavitelné. Účinek celé prezentace je díky nim výrazně emotivnější.
Poslední poznámka se týká českého návštěvníka. Klady významné i provokující výstavy Muzeum přání jsou jednoznačným doporučením k návštěvě. I poučený divák, jehož soustředěné vnímání bude potěšeno známými autory, rád zařadí do svého zorného pole díla u nás neznámých, ve světě však uznávaných tvůrců. Tím spíše, že nad nákupní politikou a orientací odpovídajících českých institucí i soukromých sbírek, si lze jen povzdechnout.
