Je Brusel hlavním městem Evropské unie? Nebo dokonce „Evropy“?
Není. A pravděpodobně nikdy ani nebude.
Otázkou totiž je, zda Evropská unie, tak jak ji dnes známe, může hlavní město vůbec mít. Hlavní město jako přirozené politické a kulturní centrum, k němuž vzhlíží periferie. Hlavní město jako symbol státnosti. Hlavní město jako metaforu historického formování společenského celku. Hlavní město jako kulturní cíl. Hlavní město jako živoucí organismus, spjatý se životem komunity, kterou reprezentuje.
Odstavec o tom, co všechno obsahuje pojem „hlavní město“, by mohl pokračovat až k tečce na závěr textu; nevyčerpává se totiž pouze tím, že v onom městě sídlí jakási vláda, jakési úřady nebo demokraticky zvolený parlament. „Hlavní město“ je pojem především psychologický. Na hlavní město jsme pyšní, i když nemáme rádi životní styl jeho obyvatel. Do hlavního města jezdíme do divadla, na výstavy nebo se v jeho ulicích jen tak projít. A to i tehdy, když nerozumíme umění. Do hlavního města se totiž musí; kvůli pocitu občanské sounáležitosti, kvůli vlastním dětem, kvůli vnoučatům.
Dovede si někdo představit, že veze vnoučata do Bruselu?
Vnoučata by z „evropského Bruselu“ mnoho neměla. Kráčela by především hlavním městem Belgie, jež má s „Evropou“ společné především to, že zde v nájmu pracují její úředníci. Neboli: Brusel evropský je podnájemník Bruselu belgického. To nemůže fungovat - a není divu, že Brusel považuje za skutečné hlavní město Evropy opravdu málokdo.
Neschopnost Bruselu stát se hlavním městem Evropy ovšem vypovídá cosi zásadního nikoli o městě samotném, nýbrž o celku, který by ho rád prosadil za město „hlavní“, o Evropské unii.
Evropská unie je zatím celkem umělým. Jeho obyvatelé nemají ani společný jazyk, ani společnou historii, ani společnou měnu, ani společný režim na vnitřních hranicích. Život občanů EU se stále odehrává v prostoru, který je celkem „před-evropským“, tedy národním, regionálním či krajovým. Evropské občanství je silnou abstrakcí. A může mít abstraktní myšlenka centrum?
V jistém smyslu ano. Brusel přece je centrem byrokratů, úředníků či eurokratů. Tak se to alespoň píše a říká. Jenže Brusel rozhodně není „naším“ hlavním městem, „naším“ centrem. Co - Brusel. Vlastně se zde celou dobu mluví o jeho Euročtvrti. Brusel už funkci jednoho hlavního města plní. A ona pronajatá „evropská zóna“? Dokonce ani ona nereprezentuje pojem „my“, nýbrž reprezentuje pojem „oni“!
Čas od času se objevují názory, že hlavním problémem Bruselu je jeho architektura, jeho ponurost, šedivost, svého druhu zanedbanost. Ale to je omyl! Hlavním problémem Bruselu je jeho obsah. V současné době by se skutečným hlavním městem Evropy nestala ani ta architektonicky nejskvostnější evropská metropole (kdybychom se vůbec dokázali shodnout, která to je). Ona architektura, ať je jakákoli, totiž nepatří Evropě, nereprezentuje dějiny Evropské unie, neztělesňuje její život. Každý, kdo Brusel navštívil, by pravděpodobně řekl, že jeho náměstí se starou radnicí a měšťanskými domy je opravdu pěkné. Ale i kdyby byl Brusel celý takhle skvostný, nic by to nezměnilo na přirozeném pocitu: toto je Brusel starého Vlámska, a nikoli EU.
Zarytí zastánci Evropské unie možná namítnou, že jak EU, tak i Brusel měly příliš málo času na to stát se entitami neabstraktními. Budiž, v tom bychom se shodli: počkejme si tisíc let, a pak se teprve ptejme. Je Brusel hlavním městem „Evropy“?
Nakonec, k nalezení správné odpovědi možná postačí i méně času. Dohodněme se: padesát let?
