C e n y a E v r o p s k á u n i e
Cenová konvergence nebo lépe řečeno přibližování cenových hladin v České republice úrovni Evropské unie bylo donedávna ukázkovým akademickým tématem. Ke škodě věci, protože i když nejde o problém fatální, problém to je a vláda udělala dobře, když ho aspoň v hrubých rysech nadhodila ve své Hospodářské strategii vstupu do Evropské unie.
Hlavní ekonom Komerční banky Kamil Janáček připomíná, že nikdo z vrcholných představitelů Evropské unie dosud ani z dálky nenazval vyrovnávání cenových hladin meritorní podmínkou vstupu do Evropské unie. Ostatně bylo by to v rozporu s dnešní reálnou situací uvnitř patnáctky. Na druhé straně je ale jasné, že nynější markantní rozdíl v cenových úrovních není nejen z ryze ekonomických, ale i sociálních a demografických příčin s členstvím v Evropské unii dlouhodobě slučitelný.
S vědomím potřeby konvergence by vláda měla přistupovat také k problému deregulací a to je problém vysoce praktický a aktuální.
Daleko na chvostu
Podle zatím nejreprezentativnější analýzy, srovnávacího programu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), představovala u nás v roce 1996 úhrnná cenová hladina měřená celkovými výdaji na hrubý domácí produkt pouze devětatřicet procent průměru OECD a sedmatřicet procent průměrné úrovně Evropské unie. Z 32 srovnávaných zemí byla po Slovensku druhá nejnižší. V Portugalsku, kde je v rámci patnáctky relativně nejlevněji, to bylo 72 a v Řecku - alespoň podle statistiky - 81 procent. Naopak ve Švédsku, které stojí na opačném konci žebříčku to bylo 131, v nám geograficky i ekonomicky nejbližším Německu 122, v Rakousku 116 procent průměrné úrovně OECD.
Nejblíž Evropské unii máme v cenách investic, které celkově dosáhly v uvedeném roce čtyřiapadesáti procent průměru patnáctky. Cenová hladina u soukromé spotřeby domácností však byla pouze devětatřicetiprocentní a u vládní spotřeby dokonce jen devatenáctiprocentní. Je přitom zajímavé, jak výrazně se naše země vymyká obecnému poznatku o přímé úměře mezi úrovní cenové hladiny a ekonomickou vyspělostí. Podle odhadů národní banky byla loni ekonomická úroveň České republiky těsně nad šedesáti procenty průměru EU a souhrnná relativní hladina cen představovala zhruba třiačtyřicet procent. Výjimek z pravidla je na světě víc - například na svou ekonomickou vyspělost relativně levné USA a na-opak drahé Švýcarsko či Švédsko - nicméně český rozdíl je mimořádný. Ekonomicky dnes zhruba stejně vyspělé Slovinsko má cenovou úroveň ve vztahu k EU asi sedmdesátiprocentní a vyšší cenová hladina je i v Maďarsku a Polsku, ačkoliv v úrovni HDP na hlavu ještě nedosahují naší úrovně.
Inflace, nebo kurs
Ke sblížení cenových hladin lze teoreticky dospět dvěma způsoby: buď inflací, respektive za pomoci inflačního diferenciálu při stabilním směnném kursu, nebo reálným a v určité variantě i nominálním posilováním kursu při stabilně nízké inflaci. Prakticky nejlépe proveditelná je, jak už to bývá, střední cesta spočívající ve vzájemné kombinaci obou faktorů. Může se stát, že v jednom období převáží jeden, jindy druhý. Nicméně hospodářský růst objektivně působící na zpevňování měny plní strategicky vzato zejména cíle ekonomické a sociální, přičemž cenová konvergence bude dál probíhat hlavně ve sféře inflace, a to jak spotřebitelské, tak i produkční. Přitom kurs může jednou působit ve směru konvergence (posilování), podruhé ve směru rozevírání nůžek (oslabování).
Z toho vychází i hospodářská strategie vstupu do Evropské unie, která hovoří o postupném snižování ekonomického odstupu od vyspělých zemí, založeném na předstihu dynamiky souhrnné produktivity práce. „Základním cílem je hospodářský růst, inflace se stává vedlejším ukazatelem, prohlásil v této souvislosti ve sněmovně náměstek místopředsedy vlády Mertlíka Jan Mládek, přičemž pro EURO upřesnil, že snesitelná by byla jakákoli jednociferná inflace, která neohrožuje cenovou složku konkurenceschopnosti.
V současném období ekonomické krize jsou jakékoliv kvantifikace této strategie nemožné. Jisté je jen to, upozorňuje makroekonomický analytik Ivan Šujan, že ještě nedávno uvažovaný cíl dosáhnout do roku 2005 zhruba dvoutřetinové úrovně výkonnosti Německa, je iluzorní, protože by vyžadoval v letech 2001 až 2005 průměrné roční tempo hospodářského růstu kolem šesti procent. Podle Šujanových orientačních propočtů by snad mohla ČR v roce 2005 dosáhnout třiašedesáti procent průměru Evropské unie (což by bylo ovšem stále méně než podíl v roce 1996), přičemž v Maďarsku by to podle hrubé predikce bylo asi 58 a v Polsku 46 procent.
Proti úvahám o rychlejším ekonomickém růstu totiž masivně stojí relace produktivity práce. Pokud by totiž měla růst v letech 2001 a 2005 dvojnásobným tempem vzhledem k reálným mzdám (a to by pro dohánění vyspělých zemí bylo nutné), znamenalo by to šest až osm procent ročně, tedy fantastické zrychlení oproti současné době, upozorňuje Šujan. V letech 1993 až 1997 rostla produktivita v průměru o 2,5 procenta ročně, loni o víc než procento klesla. Při realistickém ekonomickém růstu o necelá čtyři procenta ročně by zvýšení produktivity práce v letech 2001 až 2005 o sedm procent znamenalo pokles zaměstnanosti za pět let o víc než patnáct procent, takže v roce 2005 pětadvacetiprocentní nezaměstnanost.
Ekonomické souvislosti činí nereálnou i úvahu o současném sblížení české souhrnné cenové hladiny s německou až na zhruba sedmdesát procent, tedy víc než dvojnásobek úrovně z roku 1996. „Podle modelového propočtu, uvádí Šujan, „by to v letech 2000 až 2005 vyžadovalo průměrnou meziroční inflaci třináct až patnáct procent. Přitom podle realistických odhadů by měla průměrná míra inflace v uvedeném období činit něco přes pět procent. V takovém případě by cenová úroveň České republiky dosáhla v roce 2003 asi čtyřiačtyřiceti a o dva roky poz-ději asi 49 procent průměru Evropské unie, tedy zhruba stejné úrovně jako v Polsku či Maďarsku.
Mýty o dezinflaci
Úvahy o kontraproduktivnosti dezinflačního úsilí České národní banky (brzdění procesu dohánění světových cen, respektive dokonce časování budoucí cenové exploze) kulhají po stránce metodické i věcné. Jednak jde o to, že měnová politika nemůže cenovou konvergenci ani programovat, ani řídit. Stanislava Janáčková v této souvislosti hovoří o tom, že ze dvou dominantních faktorů sbližování cen - kursu a inflace - nemá centrální banka v otevřené ekonomice nikdy pod kontrolou oba současně. Mimoto proces přizpůsobování se administrativním a legislativním pravidlům Evropské unie spíš posiluje nákladový charakter inflace, který prakticky nelze měnovými názory účinně usměrňovat. Totéž platí i o domácích cenových deregulacích.
Především však proti domnělé krátkozrakosti monetární politiky centrální banky a nutnosti rychlejšího a cíleného vyrovnávání cenových rozdílů mluví odpovědi na dvě hlavní otázky. Kterých skupin zboží se konvergence především týká? A do jaké míry nebo zda vůbec lze sbližovací práce uskutečnit ještě před samotným vstupem do Evropské unie?
Česká republika je v cenové úrovni takzvaného obchodovatelného (tradables) zboží - podobně jako ostatní tranzitivní země - podstatně blíž průměrné úrovni vyspělých států než u nontradables. Výjimkou jsou potraviny, jejichž cenové hladiny jsou zkreslené silným státním i nadnárodním intervencionismem v Evropské unii. V samotných vyspělých státech je ovšem vzájemný poměr hlavních skupin zboží a služeb opačný - relativní ceny neobchodovatelného zboží jsou vyšší, což ekonomická teorie vysvětluje omezenými možnostmi zvyšování produktivity práce ve službách, státní správě a podobně. Rychlý růst produktivity v obchodovatelném sektoru vede ke zvyšování mezd, to se časem přelévá i do neobchodovatelné oblasti, kde se růst nákladů promítá v rostoucích cenách, které jsou ovšem lépe placení občané schopni akceptovat.
Vláda v protisměru
U nás podstatná část cenové dynamiky u neobchodovatelného zboží padá na vrub deregulací, hlavně nájemného a energií, a je v kompetenci vlády. Stojí přitom otázka, kde je - při současné ekonomické situaci - hranice nejen sociální únosnosti, ale i vnitřní ekonomické rovnovážnosti těchto cen. Ta nemusí vždy odpovídat přepočtené průměrné nominální ceně EU nebo sousedních vyspělých zemí. Například u nájemného se dnes v některých regionech již ukazuje, že tržní rovnováhy patrně bylo dosaženo.
Podle názoru zastávaného ekonomy z ČNB může pro růst cen neobchodovatelných položek vytvářet prostor především rychlý růst produktivity a od něho odvozený růst příjmů. Vládní politika je však nyní v tomto směru velmi nekonzistentní. Ačkoli u místopředsedy Mertlíka vědí, že se zdražovat musí, zbytek ekonomických ministrů prosadil pro letošek praktické zablokování deregulací, přes-tože se očekává poměrně silný růst mezd. Přírůstek příjmů, pokud neskončí v úsporách, bude tlačit na platební bilanci, a tím i na kurs koruny. Další znehodnocení pak místo sbližování cenových hladin rozevře nůžky ještě více.
Papežštější než papež
Mimoto, a to je z hlediska cenové konvergence klíčové, u neobchodovatelného, ale i obchodovatelného zboží jsou také uvnitř Evropské unie rozdíly dosud zcela zásadní a postupně budou odstraňovány teprve s upevňováním měnové unie. Při vstupu mezi vyspělé země k cenovému nárazu jistě dojde, ovšem při postupně se měnících pravidlech uvnitř unie bylo by velmi obtížné - i kdybychom připustili programovatelnost a řiditelnost inflace - tyto dopady kvantifikovat a předem se na ně připravit. Největším strašákem jsou potraviny, u nichž podle pozičních dokumentů pro vstup do EU hrozí zhruba třicetiprocentní cenový skok. Do doby našeho vstupu však může dojít k podstatným změnám v zemědělské politice unie, a tak i zde jde o věštění z koule.
Nepochybné inflační dopady bude určitě mít harmonizace daňové soustavy, přijímání sociálních standardů vyspělých zemí, zapojení do systému strukturálních fondů EU.
Na druhé straně, jak připomíná Janáčková a vyplývá to i z analýzy OECD, ani mnohaleté členství v unii nevedlo řadu států k plné konvergenci, takže cenové úrovně jednotlivých zemí oscilují hlavně kvůli neobchodovatelnému zboží kolem průměru v širokém intervalu plus minus třicet procent. Některé analýzy v poslední době mimoto dospívají k závěru, že i v rámci Evropské měnové unie budou mezi členskými státy rozdíly v tempu inflace ve výši jednoho až dvou procentních bodů. Lze tedy počítat s tím, že i po vstupu do unie, jehož termín se pravděpodobně posouvá do let 2005 až 2007, bude existovat prostor pro pokračování procesu cenového sbližování tím spíš, že by se to mělo týkat všech adeptů.
Možnost zřetelně větších temp inflace však neexistuje, neboť už v okamžiku vstupu bude třeba podstatným způsobem sblížit úroveň úrokových sazeb. Velké rozdíly by totiž vedly k silným tokům spekulačního kapitálu s vážnými dopady na stabilitu ekonomiky.
Z toho je jasné, že ještě před vstupem by bylo potřeba i učinit alespoň nějaké podstatnější sbližovací kroky. Podle údajů Janáčkové vstupovalo Portugalsko do Evropské unie s 55, Španělsko se 77, Řecko s 83 procenty průměrné cenové úrovně unie. Z tohoto hlediska by předpokládaných zhruba padesát procent bylo dost málo. Pozice České republiky je přitom o to složitější, že na rozdíl od uvedených zemí neležíme za horami, ale v bezprostředním sousedství států, jejichž cenová úroveň je vysoce nadprůměrná.
