Snaha vlády o změnu opět narazí
Diskuse nad tím, co bude se systémem českých penzí, oživil minulý týden ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas. Vláda totiž schválila jeho verzi první etapy důchodové reformy. Ministři neskrývali radost a při každém rozhovoru, byť na jiné téma, nezapomněli zdůraznit, jaký je úspěch vládní shoda na reformě. Do důchodu až v pětašedesáti letech a odpracovat alespoň pětatřicet let. Tak by se daly shrnout hlavní body. Po letech nekonečného „debatování“ a „hledání kompromisů“, konečně někdo pohnul s reformou, chtělo by se říct. Jenže, vzhledem k tomu, že si Nečas nevyjednal dostatečnou podporu opozičních politiků, cíl je ještě hodně daleko. Vlastně, kdo by si vsadil, že reforma půjde opět na chvíli k ledu, měl by vysokou pravděpodobnost výhry.
Vláda totiž potřebuje souhlas Poslanecké sněmovny. A opozice se netají tím, že pro Nečasovu reformu rozhodně ruku nezvedne. A i kdyby se změny náhodou podařilo protlačit, při první příležitosti je prý okamžitě zruší. Místo toho, aby se snažili dohodnout, šmahem odsoudí vládní verzi jako asociální. Co na tom, že sociální demokraté za svého osmiletého vládnutí nehnuly kvůli reformě penzí prstem. Je proto jasné, že současná vláda se radovala zbytečně. Nečas ale moc dobře ví, že prosazení reformy nebude jednoduché, a tuší, že jde možná tak trochu hlavou proti zdi. Prostě jen nemá jinou šanci. Jeho tažení naslepo už ale nikoho nepřekvapí. Reforma důchodů je přeci plná paradoxů. Všichni politici bez výjimky tvrdí, že reforma je potřeba, ale když dojde na věc, tak skutek se jaksi někam schoval.
Změny jsou sice nepříjemné, ale nutné, a čím později přijdou, tím bolestivější budou. Výdaje na důchody rostou raketovým tempem. Každoročně přibude několik desítek tisíc důchodců. Lidí, kteří by na ně vydělávali, nikoliv. Jednou někdo napsal, že podle ekonoma Keynese jsme sice dlouhodobě všichni mrtví, ale že ještě předtím budeme všichni dlouhodobě bez důchodů. Možná, že měl pravdu.