Že je většina dospělých vůči investicím stále opatrná, už víme. Jak je ale vnímá současná dospívající generace?
Jako běžnou součást života, uvědomuje si, že je to jediný způsob, jak své peníze dlouhodobě ochránit před inflací a zároveň se zabezpečit na důchod. Mluvíme o generaci dětí, která už moc dobře ví, že se do budoucna nemůže spoléhat na stát, ale jen sama na sebe. Zároveň je hladová po informacích. Koneckonců z našeho průzkumu vyplynulo, že o investování se svými rodiči doma mluví jen šest procent teenagerů. Aby se o tomto tématu s nimi někdo bavil, si přitom přeje přes 60 procent dotazovaných. Rodiče jim to však neumožňují.
Je to tím, že jim samotným potřebné vzdělání chybí?
Přesně tady je podle mě zakopaný pes. Točíme se v takovém bludném kruhu, kdy rodiče o investování nic moc neví, a proto se o něm s dítětem raději nebaví. Na druhou stranu si myslím, že v dnešní době existuje opravdu velká spousta zdrojů, ze kterých lze čerpat, jenže problém je, že lidé se do žádného velkého vzdělávání často pouštět nechtějí. Aktuálně tak v Čechách investuje zhruba třetina mužů a čtvrtina žen, což je relativně nízké číslo na to, že by tak měl minimálně s ohledem na zajištěný důchod učinit každý.
Když rodičům potřebné vzdělání chybí, neměla by je v tomto ohledu zastoupit škola?
Určitě by to bylo fajn. Na stejné téma jsem teď četla průzkum České bankovní asociace, ve kterém se rodičů ptali, kde by podle nich měly děti potřebné finanční znalosti získat. Většina z nich odpověděla, že ze strany státu, respektive státní instituce – školství. Lidé mají tendenci dávat od věcí ruce pryč a nechat stát, aby je za ně vyřešil, ale to zrovna dvakrát efektivní není.
Takže důležité je momentálně nejen vzdělávání dětí, ale i dospělých…
Určitě. Jde to ruku v ruce. Koneckonců, podle studie OECD, která hovoří o nutnosti vzdělávání dětí i dospělých, nemá dostatečné znalosti finanční gramotnosti zhruba polovina dospělé evropské populace. My jako Češi patříme k evropskému průměru, přičemž naše sousední státy jsou na tom výrazně lépe.
Mentalita našich prarodičů
Čím to, že ani rodiče kolikrát nedisponují dostatečnou finanční gramotností?
Částečně historií, kdy generace našich rodičů a prarodičů byly vychovávány tak, že si musí spořit a část výplaty odkládat někam na knížku, což se ale vyplatí jen v případě nějakých krátkodobých cílů. Od té doby se tato mentalita příliš neposunula.
My jsme si ve Fondee v rámci spouštění dětských účtů nechávali zjišťovat, jakým způsobem Češi zajišťují své děti, a přišli jsme na to, že 77 procent rodičů peníze nějakým způsobem odkládá, což je skvělé, ale v naprosté většině případů k tomu využívají různé spořicí produkty, jako jsou běžné či spořicí účty, stavební spoření a podobně. Do akcií, podílových fondů, kryptoměn nebo dluhopisů naopak investuje opravdu malá část lidí. Často jako důvod uvádí právě to, že investicím nerozumí, anebo se jich bojí.
Rizika se ale dají snížit…
Přesně tak. Základem je něco, čemu se říká investiční horizont: čím více času na investování mám, tím spíš si mohu dovolit jít do většího rizika. Ještě předtím se ale musím zamyslet nad tím, kolik vydělávám, utrácím, kolik mi zbývá peněz a jestli mám finanční rezervu. Další, co je třeba si ujasnit, jsou cíle – na co chci peníze použít.
Spoříte svým dětem na budoucnost?
Pokud budu chtít například zabezpečit své pětileté dítě, aby mělo na studium, mám řekněme zhruba 15 let čas. V případě zajištění do důchodu ještě déle. Chci tím říct, že obecně vzato investování rizikové zkrátka je. Trhy jdou nahoru, někdy zase dolů, ale když mám dostatečně dlouhý čas, počkám, až investice na ceně opět doroste.
Nesázet na jediného koně
Jako druhý důležitý faktor jste zmínila diverzifikaci, co přesně to znamená?
Že nikdy nesázím jen na jediného koně. Když koupím jen pár akcií, může se stát, že firma zkrachuje a já o všechny peníze přijdu. Ideálně bych měla mít ,od všeho trošku‘ – dobrým příkladem je investování do ETF, což jsou burzovně obchodované fondy, jejichž cílem je kopírovat vývoj nějakého konkrétního indexu. Samozřejmě, že pokud nastane silná ekonomická recese, která postihne celý svět, tak ji pocítím i já, ale tady se opět vracím zpátky k tomu času – vím, že v minulosti se globální trhy z takových situací nakonec vždycky oklepaly.
Když už se rodiče k investování přeci jen odhodlají, jakých chyb se nejčastěji dopouštějí?
Za mě je největší chyba to, když se do investování vůbec nepouštějí. Co do spořicích účtů, vidím nedostatky v tom, kolik peněz odkládají – v průzkumu nám vyšlo, že v řádech stovek korun měsíčně. Současně si ale představují, že svým potomkům v dospělosti budou schopní darovat stovky tisíc korun, nebo dokonce milion. Jenže problém je, že když započítáme úrokovou sazbu na spořicích účtech, tak zjistíme, že toho ti rodiče v životě nemohou dosáhnout. Z pár stovek milion neuděláte.
A pak je tu inflace…
To je další věc, která lidem úplně nedochází: za těžce vydělané peníze, které si odloží, si jejich dítě časem koupí mnohem méně. Když budeme počítat s tříprocentní inflací, dojde za 18 let ke ztrátě nějakých 40 procent jejich hodnoty. Což je strašně hodně.
Kolik peněz tedy ideálně odkládat?
To samozřejmě záleží na možnostech každé rodiny, neexistuje pravidlo, které říká, „dávejte do tohoto produktu dva tisíce měsíčně po dobu 18 let a budete v pohodě“. Obecně ale funguje princip 50, 30, 20. Jinými slovy, 50 procent příjmů by mělo jít na pokrytí základních výdajů – třeba za bydlení, jídlo a oblečení –, 30 procent bychom měli utrácet za nějaké tužby, tedy například za cestování, a zbylých 20 bychom měli vynaložit na tvorbu finančních rezerv.
Není to s ohledem na zdražování a současné ceny za bydlení pro část rodin nereálné?
Určitě to nelze aplikovat na všechny, každý si musí najít svoji vlastní cestu. Během života se můžeme dostat do fáze, kdy to možné nebude, jindy naopak budeme v situaci, kdy můžeme odložit ještě víc, a toho by měl každý využít. Navíc, počítá se jakákoli částka, takže když dám do akciového trhu, který se zhodnocuje kolem 10 procent ročně, tisícovku, na konci roku už mám 1100 korun, zatímco o rok později budu mít zase o 10 procent z této částky víc. Zkrátka se to nabaluje jako sněhová koule, kdy se každá troška vyplatí.
Vztah k penězům je dobré budovat postupně
Kdy je správný čas přenechat starost o peníze samotným dětem?
V rodině by k tomu kroku měli vést dítě postupně, aby nedocházelo k momentu překvapení, kdy potomek v osmnácti dostane všechny své peníze s poučením: hlavně to neutrať. Začíná to už tím, že dítě dostává kapesné, šetří si na nějakou hračku, dále ho rodiče mohou zapojovat do rozpočtu, a to třeba v momentě, kdy se jede na společný výlet. Řeknou mu: máme na to tisícovku, pomoz nám vybrat, kam pojedeme, aby nám zbylo ještě na vstupenky a případně na svačinu.
A ocení uvedený přístup i samotné děti?
Rozhodně. Stejně jako to, že je rodiče budou do financí rodiny zasvěcovat – mluvit s nimi o tom, kolik vydělávají, kolik za co utratí, kolik jim zbyde, kam ty peníze vkládají nebo jestli například splácí hypotéku. Jakmile je člověk takto otevřený, děti to nasávají a rodiče nemusejí mít takový strach, že by jednou všechny své peníze rozfofrovaly.