Mladí lidé na Západě už příliš nevěří ve schopnost politických stran prosadit radikálnější změny
Nechceme už dál tolerovat kombinaci vysoké nezaměstnanosti, propastných společenských rozdílů a závratných zisků ve finančním sektoru. To je ve stručnosti poselství protestního hnutí, které už několikátý měsíc „okupuje“ Wall Street. Přestože protestující nenabízejí přijatelnou alternativu, je nutné brát je vážně. Reprezentují totiž naštvanost části západní veřejnosti na finanční elity i nedůvěru ve změnu k lepšímu prostřednictvím klasických demokratických institucí. Ekonomická čísla dávají dočasným obyvatelům Zuccottiho parku v New Yorku za pravdu. Spojené státy nezažily od dob velké deprese ve 30. letech minulého století devítiprocentní nezaměstnanost (s výjimkou krátké krize v roce 1980). Při započtení lidí, kteří nedobrovolně pracují jen na částečný úvazek anebo na hledání práce rezignovali, se míra nezaměstnanosti podle amerického ministerstva práce pohybuje dokonce kolem 17 procent. Podobně depresivní obrázek se rýsuje při pohledu na platy a rozdělení bohatství. Průměrné mzdy za poslední půlstoletí v USA stagnovaly na zhruba 18,5 dolaru za hodinu (očištěné o inflaci, v cenách z roku 2008). Zatímco dělnickým profesím od roku 1990 vzrostla mzda jen o 4,3 procenta, zisky firem (po zdanění) se zdvojnásobily a platy vrcholných manažerů stouply takřka čtyřikrát. Podle renomovaného Institutu pro mezinárodní finance dnes banky opět rozdávají bonusy stejné či větší než před pádem Lehman Brothers. Dost na tom, že práce je v důsledku nezadržitelné globalizace a překotného technologického vývoje velmi těkavá a nejistá. V jazyce politické ekonomie, kterou po letech pravicových doktrín celé hnutí rehabilituje, dnes práce především na celé čáře prohrává s kapitálem.
Hlubší příčiny
Okupace Wall Street se snaží udržet při životě veřejnou debatu o tom, co vlastně vedlo k velké krizi. Ekonomové nabízeli různé výklady: od zahlcení USA „levnými“ dolary z Číny a dalších exportních ekonomik přes špatnou či nedostatečnou regulaci finančních trhů až po selhání kapitalismu jako takového. Hypotéza o příliš velkém vlivu finančního sektoru, který se úspěšně brání zdanění a regulaci, ale odčerpává zdroje i zisky z reálné ekonomiky do virtuálního kasina finančních trhů, zpočátku neměla mezi ekonomy mnoho příznivců. Vývoj i podrobnější výzkum však jí mezitím dal v mnohém za pravdu. Nejde jen o to, že záchrana finančních trhů z peněz daňových poplatníků omezila veřejné zdroje, zvláště důležité pro chudší skupiny, a stáhla řadu zemí či celých regionů zpět do ekonomické krize, na čemž mnozí finančníci vydělali.
Renomované instituce typu MMF, ale i samotní zástupci nefinančního byznysu kupříkladu poukazují na vztah mezi ekonomickou nerovností a nedostatečnou agregátní poptávkou. Jinými slovy, pokud významné části populace aspoň minimálně nerostou příjmy, nemá kdo kupovat vyrobené zboží a služby a ekonomický stroj se zadrhává. Ukazuje se, že ani export není všespásným řešením – všichni nemohou být čistými vývozci.
Většina ekonomů se shoduje na tom, že z krize nás vyvede pouze ekonomický růst. Neříkají však, jak při celosvětových závodech o nižší míru regulace a minimalizaci veřejných výdajů zajistit koupěschopnou poptávku. Ani jak roztočit kola ekonomiky bez riskantního zadlužování a nafukování realitních, komoditních či jiných spekulativních bublin.
Z krize se nemůžeme dostat tak, jak jsme se do ní dostali. Potřebujeme ucelenější pravidla pro finanční instituce, která by eliminovala nezodpovědné riskování a kulturu zaměřenou jen na krátkodobý zisk. Aktuálně je nutné zvýšit kvalitu a množství kapitálu bank a zabránit opakování situace, kdy by se znovu musely spoléhat na peníze daňových poplatníků. Za chybné investiční strategie musejí nést odpovědnost v první řadě akcionáři. V době rozpočtových škrtů, které ohrožují kvalitu a dostupnost veřejných služeb, však lze těžko tolerovat situaci, kdy je finanční sektor dlouhodobě daňově zvýhodněn. Aktuálně je na stole návrh na zdanění mezinárodních finančních transakcí, jehož přijetí by znamenalo značný fiskální, regulatorní i symbolický význam. Jeho praktický dopad na běžné klienty by však byl minimální, protože tato daň se na běžné finanční činnosti nemá vůbec vztahovat.
Mezi další klíčová opatření v oblasti finanční regulace patří registrace hedgeových fondů a jejich informační povinnost o stupních rizika, které podstupují, a větší transparentnost trhů s deriváty, což by mělo omezit nadměrné spekulace. Všechny mimoburzovní transakce (OTC) by měly být hlášeny a zpřístupněny orgánům dohledu. Efektivní zakročení proti daňovým rájům si však vyžaduje koordinovaný postup celého mezinárodního společenství. Potřebné jsou rovněž změny v systému odměňování vedoucích pracovníků, aby byli motivováni ke správnému řízení rizik a odrazováni od nadměrného riskování.
V dlouhodobějším horizontu by se mělo uvažovat i o rozdělení bank, které jsou příliš velké a systémově důležité, na menší, které nebudou s to vydírat vlády, ale budou stát na zodpovědnějších základech. Tímto by se měla přesunout minimálně část peněz z virtuální do reálné ekonomiky a sloužit tak podnikům i občanům, což by v konečném důsledku mohlo vést k růstu pracovních příležitostí.
Státy se musejí také postupně vyvázat ze své závislosti na finančních trzích, což vyžaduje, aby byly schopny financovat svůj provoz, veřejné služby a investice do infrastruktury především z daní. V mnoha ohledech již dnes národní státy nestačí na globalizované finanční trhy, je tedy zcela namístě posilovat globální spolupráci, jinými slovy globální vládnutí.
Uvězněni v systému
Mladí lidé na Západě dnes už příliš nevěří ve schopnost politických stran prosadit radikálnější změny, ale spíše se angažují v malých místních kauzách, které se nezřídka odehrávají mimo pravolevou dichotomii. Vedle toho se však mnozí z nich cítí uvězněni v systému, v němž je jejich existence poměřována především penězi a k němuž, podle všeobecně sdíleného přesvědčení, neexistuje žádná alternativa. Mnozí z těch, co okupují Wall Street, proto chtějí svrhnout kapitalismus jako takový a dílčí reformy považují spíše za zdržování a ztrátu času.
Takový scénář by byl pro demokracii ještě nebezpečnější. Demokracie obstojí, pokud budou protestující v ulicích hledat řešení v rámci zákonů a když politici co nejdříve přijdou s iniciativami, které odpoví na vzrůstající, oprávněnou kritiku zleva i zprava. Většina odborníků, kteří hodnotí současný stav bez ideologických brýlí, se shoduje, že je třeba zachovat a podporovat podnikavost a svobodnou iniciativu lidí, ale zároveň udržet nerovnosti na snesitelné úrovni. Současné demokracie to bezesporu umožňují, ale bez zásadnějších změn nejen ekonomického, ale i politického myšlení se to neobejde.