Závod o miliardový trh rozvojových zemích odstartoval. Čí nízkonákladový model zvítězí?
V Silicon Valley je označení „další miliarda“ zkratkou pro obrovský potenciální trh rozvojového světa, kde má k osobním počítačům přístup stále ještě málo lidí. Mark J. Beckford už je tím doslova posedlý. Devětatřicetiletý generální ředitel společnosti Intel strávil většinu uplynulého desetiletí snahou o vyvinutí počítače pro zmíněnou další miliardu. Ze své šanghajské kanceláře dohlíží na tým zhruba dvaceti inženýrů v Číně, Brazílii, Egyptě a Indii, pracujících na návrhu osobního počítače, jenž by vyhověl potřebám i peněženkám zákazníků na rozvíjejících se trzích. „Další miliardu uživatelů nezískáme, budeme-li prosazovat staré známé věci,“ říká, „je třeba nabídnout jim počítač, který si budou moci dovolit, vypracovat nové metody přístupu a zjednodušit zacházení.“
V současné době se o takovýto počítač pro rozvojový svět pokouší řada společností. Největším konkurentem Intelu je firma Advanced Micro Devices, která pracuje na řadě alternativních možností včetně velmi levného osobního počítače. Ten se v Indii prodává za cenu pohybující se kolem 200 dolarů. Tchajwanská společnost VIA Technologies, jednička třetího světa v oblasti mikroprocesorů, sestavila obchodní skupinu zaměřenou na vývoj nízkonákladových počítačů v rozvojových trzích. Microsoft koncem května rovněž představil své nízkonákladové řešení. A Nicholas Negroponte, profesor Massachusetts Institute of Technology, vede skupinu nazvanou One Laptop Per Child (Laptop pro každé dítě), jejímž cílem je vyrobit do konce letošního roku počítač v ceně zhruba 140 dolarů. Do roku 2010 by cena měla klesnout na pouhých padesát dolarů. „Právo přístupu k digitálním informacím pro tyto děti vnímám jako jejich lidské právo,“ uvedl Negroponte v e-mailovém interview.
Tyto globální mocnosti v oblasti informačních technologií ovšem míří na trhy vznikající, a ocitají se tak v sevření celé řady nesmírně složitých problémů. Jak sestavit počítač, který by si mohl dovolit takřka každý? Které z tradičních vlastností bude třeba k dosažení tohoto cíle obětovat? Otázkou je, nakolik budou uživatelé v rozvojových zemích s těmito počítači spokojeni. Neodmítnou myšlenku, že by se měli spokojit se zjednodušenými počítači? Budou si přát přístroje světových značek, nebo se spokojí s neznačkovými výrobky?
Štíhlejší a zelenější
Každý bude jistě souhlasit, že prodávat počítače v rozvojovém světě je mnohem složitější. Nestačí do současných počítačů doplnit software v mandarínštině, hindštině nebo arabštině. Na mnoha místech budou počítače muset fungovat v pouštním horku, v písku a budou muset zvládat časté výpadky elektrického proudu. To bude vyžadovat mnohem odolnější provedení, které zvládne větší zatížení a zároveň bude energeticky úspornější. „Jsme svědky rostoucí poptávkyy po osobních počítačích v rozvojových zemích,“ potvrzuje viceprezident společnosti VIA Richard Brown, který vede nový obchodní útvar PC-1 založený na počátku letošního roku. Je zaměřený na prodej počítačů v rozvojových zemích. „Musejí ale být menší, tišší a šetrnější k životnímu prostředí.“
Microsoft mezitím přišel nikoliv s počítači, ale s novým způsobem jejich financování. Softwarový gigant oznámil 22. května ukončení vývoje produktu FlexGo, což je software, který neumožní začít pracovat na PC, dokud uživatel neuvede číslo z předplacené karty. Spotřebitelé v rozvojových zemích, kteří možná nebudou schopni jednorázově vydat pět set nebo i více dolarů, předem zaplatí třeba polovinu částky na pořízení osobního počítače a pak budou pomocí karty platit za hodiny užívání přístroje. Po dosažení určitého počtu hodin, jinými slovy po provedení určitého počtu plateb, přejde počítač do vlastnictví uživatele. V rozvojovém světě jsou počítače zkrátka „mimo možnosti lidí, kteří by počítače doma chtěli mít“, říká Will Poole, viceprezident Market Expansion Group společnosti Microsoft. „Jak tuto rovnici změnit?“
Většina společností hodlá tento problém vyřešit pomocí inovačního designu. Například Intel v březnu uvedl na trh svůj produkt Community PC, zaměřený na indický venkov. Ti, kdo si nemohou dovolit počítač vlastní, se budou dělit o jeden společný. To je příklad produktu Community PC v ceně zhruba 550 dolarů. Obsahuje filtr, který brání průniku prachu, a pokud dojde k výpadku elektrické energie, může být napájen z autobaterie. Navíc pokud počítač takzvaně klekne, lze jeho funkci obnovit stisknutím jednoho tlačítka. I Intel v březnu uvedl na trh miniaturizovaný stolní počítač v hodnotě od 250 do 350 dolarů (pod úderným názvem Low Cost Full Featured PC, tedy Plnohodnotný nízkonákladový počítač). Mexičtí státní úředníci si jich na listopad objednali 400 tisíc. A v květnu společnost ukázala prototyp nového notebooku nazvaný ClassMate PC neboli Spolužák. Cena nedosahuje ani čtyř set dolarů.
Vývoj počítačů pro rozvojové země bude zřejmě velmi náročný, protože tvůrci jsou zvyklí počítače stavět z typizovaných součástek. „Bývalo to tak, že se podle návodu počítač složil z příslušných dílů,“ vysvětluje Kent Geeng, prezident společnosti iDot Computers, která pro VIA navrhuje nízkonákladové osobní počítače. Mají-li ale dodržet cílovou cenu 230 dolarů, musejí inženýři začít takřka z ničeho. „Sestavit levný počítač je mnohem těžší než vyrobit drahý,“ tvrdí Kent Geeng, „je to jako stavět Nissan, který dokáže jezdit stejně rychle jako Porsche.“
Právě to si berou na mušku někteří kritici. Nejsou ani v nejmenším přesvědčeni o tom, že obyvatelé chudých zemí potřebují závratně rychlé počítače. Stephen Dukker roku 1998 založil eMachines, průkopnickou firmu zabývající se nízkonákladovými počítači. V současné době řídí v Soulu společnost Ncomputing. V plánu má prodávat nikoliv osobní počítače, ale „štíhlé klienty“, bezdiskové přístroje, které budou fungovat pouze po připojení na server. Na jednom osobním počítači může „běžet“ deset takových přístrojů a školy, a knihovny v chudobou postižených oblastech by tak mohly umožnit přístup k počítačům zástupům lidí za mnohem nižší náklady, než jaké představuje zakoupení počítače pro každého z nich. Dukkerův přístroj, jen o něco málo víc než čip zasazený do plastu, vyjde na pouhých sedmdesát dolarů. „Proč nutit lidi, aby používali výpočetní techniku, která neodpovídá jejich potřebám?“ ptá se Stephen Dukker.
Alternativy osobních počítačů se ovšem nemohou pochlubit žádnou dlouhou historií. Oracle a Sun Microsystems se pokoušely „štíhlé klienty“ bez velkého úspěchu prosadit už koncem devadesátých let. Nicholas Negroponte upoutal velkou pozornost, ale skeptici tvrdí, že děti ani jejich rodiče možná nebudou chtít tak laciné přístroje. „Kupní cena je skutečně nízká, ale ruku v ruce s ní kráčí také velmi omezené možnosti,“ dodává k tomu Beckfordův kolega a viceprezident Intelu Bill M. Siu. Will Poole z Microsoftu tvrdí, že ve skutečnosti je největší poptávka po „solidních středně výkonných počítačích“. Velkému počtu společností, které se zaměřují na rozvojové trhy, zkrátka odpovídá i množství cest, kterými se vydávají k cíli.
Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
