Soužití s médii je pro zahrady balancováním na hraně. Těm tuzemským to většinou vychází dobře, ale příklady zpoza hranic znervózňují
Bez bílých tygrů by liberecká zoologická zahrada nebyla tím, čím je. Ročně přitáhnou do severočeské zoo desítky tisíc lidí, hrdost na jejich přítomnost v Liberci odráží i název místního hokejového klubu. Nejsou přitom samostatným druhem, pouhou genetickou anomálií. „Není posláním zoologických zahrad chovat bílé tygry, nesouvisí to s ochranou přírody. Několik okolností však ovlivnilo můj pohled na ně,“ vysvětluje ředitel liberecké zoo David Nejedlo.
Na jedné z konferencí Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií ve Švédsku se před lety právě liberecký chov bílých tygrů stal terčem výtek. Po konferenci David Nejedlo při rozhovoru s kolegy ustoupil. „Až se vrátím do Liberce, půjdu na město a hokejisté nehokejisté, s chovem skončíme. A oni najednou:,Tak až budeš končit, tady jsou naše e-mailové adresy a ozvi se. My bychom si je vzali,‘“ vypráví Nejedlo. „Bílí tygři jsou takoví mluvčí všech našich zvířat. Tím, že je máme a lidé se na ně chodí koukat, získáváme podporu a peníze na opravdovou ochranu přírody.
A návštěvníci se zároveň něco dozvědí o kozách šrouborohých a orlosupech bradatých,“ dodává ředitel liberecké zoo.
Kamery nevadí Spousta lidí zná díky pražské zoo jméno Moji, prvního gorilího mláděte narozeného v Česku, nebo jeho otce, stříbrošedého samce Richarda. Zasloužil se o to pořad Odhalení z roku 2005, ve kterém se propojily cíle edukativní a marketingové s ochranou přírody.
Autorem společného projektu Zoo Praha a Českého rozhlasu byl tehdejší ředitel stanice Leonardo a současný ředitel pražské zoo Miroslav Bobek. Odhalení získali nejedno uznání v zahraničí: z britského Bristolu si pořad dokonce odvezl „divokého“ Oscara za inovativní multimediální projekt. Nakukování do soukromí českých goril pro lehký sarkasmus ocenila i BBC. Odhalení totiž parodovali televizní trendy - reality show VyVolení a Big Brother. Tvůrci divákům neopomíjeli zdůraznit, že v gorilím výběhu dochází k podobným konfliktům jako „ve vile“ a že i Odhalení soupeří o dvanáct melounů -zelených a šťavnatých. Součástí Odhalených byly digitální kvízy, mobilní vyzvánění či další produkty s logem show. Výtěžek z prodeje knih a merchandisingových předmětů šel na ochranu goril nížinných v Africe.
Pro sociology je aplikování modelů ze současného showbyznysu na zvířata jen dalším dokladem toho, jak zvířecí svět podmiňujeme svým sebestředným viděním. Přes veškerý přínos k ochraně goril Odhalené kritizoval například český mediální teoretik Jan Jirák z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Reality show čelila opakované kritice Rady Českého rozhlasu, která požadovala jeho zastavení. Dnes jsou již webkamery téměř v každé zoo, diváci mohou přímo od počítače sledovat koupající se tučňáky nebo březí medvědici. Zveřejněním obrázků původně pouze bezpečnostních kamer získaly zahrady zejména mladé návštěvníky.
Skutečností však je, že nenápadné kamery většině zvířat ani trochu nevadí. Ostatně stejně se okolo jejich výběhů každý den promenují návštěvníci, což je mnohem rušivější zásah do jejich životů. Pokroucený pohled vzniká, až když o jednotlivých zvířatech v zoo informují média. Ať už za tím stojí senzacechtivost anebo pouze neschopnost přijmout, jak funguje svět zvířat.
Psychopříběhy táhnou Příkladem nešťastné události, kterou média přetvořila v příběh, byla cesta jihoafrického lachtana Gastona z pražské zoo do Německa. Během povodní v roce 2002 se z pražské zoo dostal do Vltavy a v následujících týdnech urazil po proudu 300 kilometrů. Poté byl odchycen, ale vzápětí uhynul vyčerpáním. Gastonova „hrdinská pouť“ a „tragická smrt“ zaujaly nejen česká a německá média, ale také BBC či CNN.
Následně se však příběh zcela vymkl realitě. O životním osudu lachtana vyšla kniha Irene Pietschové Schwimm! Gaston schwimm!, drama kolem jeho „útěku ze zoo“ dokonce ztvárnila malá scéna Saské státní opery v Drážďanech v podobě operní stínohry. Zoo Praha nechala v roce 2005 vybudovat bronzový pomník a pojmenovala po něm restauraci. Od roku 2009 se na trase Ústí nad Labem - Děčín pravidelně koná plavecký maraton s názvem Gastonův memoriál.
Vačice by jen stěží v popularitě porazila slůně, pokud ale šilhá, je to něco jiného. I tak by se dalo nazírat na příběh Heidi ze zoo Lipsko, která má ještě nyní na Facebooku trojnásobně více fanoušků než německá kancléřka Angela Merkelová. Ke své vadě přišla stejně mimoděk jako ke své hvězdné kariéře - předvídala vítěze Oscarů, psaly se o ní knihy a naživo se dokonce objevila v americké televizní show Jimmy Kimmel Live! Lipská zahrada však z její popularity těžit odmítla.
Jiný příběh se začal odvíjet v Zoo Berlín v roce 2006, když samice ledního medvěda odvrhla dvě čerstvě narozená mláďata. Jedno před smrtí zachránili ošetřovatelé, kteří se navzdory všem etickým zásadám současných zoo medvíděte ujali a uměle je odchovali.
Dodnes na Knuta berlínská zahrada vzpomíná, nejen kvůli jeho roztomilosti, ale také s ohledem na účetnictví. Už v roce 2007 se zoo díky tomuto lednímu medvíděti dočkala nejvyšší návštěvnosti ve své 166leté historii a jeho příběh přinesl do kasy pět milionů eur. A to probudilo ze zimního spánku marketingové pracovníky v celém Německu. Kromě plyšových hraček firmy Steiff, triček a hrnečků se obrázek Knuta objevil napřílight klad na zlatých kartách Dresdner Bank nebo na známkách německé pošty. Z Knuta se stala spolková mediální hvězda. Světoznámá německá fotografka Annie Leibovitzová jej dokonce prosadila na titulní stranu německého vydání časopisu Vanity Fair a v kuloárech se šeptalo o natočení hollywoodského filmu.
Aktivisté bojující za práva zvířat a někteří odborníci zoo obviňovali, že zasahuje „do přírody“, a požadovali, aby byl Knut ušetřen trápení a utracen. Většina zoologů však složitost situace chápala. Sice by bylo nejpřirozenější a nejracionálnější mláďata na umělý odchov neodebírat a nechat umřít, avšak Knut byl pro třiceti letech prvním narozeným medvědem v Zoo Berlín, který přežil.
Nekonec se před Zoo Berlín začaly scházet davy lidí s nápisy „Nechte Knuta žít“. Příběh medvíděte tak plynule přerostl v to, co němečtí sociologové nazvali „medvědí hysterií“, v níž Knuta označili za „psychomedvídě“ a fanoušky za psychopaty.
Jak poukázal deník Daily Telegraph, v Německu nebyl Knut zdaleka jediným případem zvířecí celebrity. Snaha o zviditelnění v médiích přitom občas vede k absurditám, které jsou ve většině zoologických zahrad nepřípustné. Zazářit se pokusila například malá Zoo Limbach-Oberfrohna ve východním Německu, kde se narodil zajíček Til bez uší. Vedení zoo svolalo tiskovou konferenci, na níž mělo být 17denní mládě oficiálně představeno veřejnosti. Na žádost režiséra jednoho televizního štábu byl Til pro ilustrační záběry položen na zem. Nevšiml si ho však kameraman a vycházející hvězdu zašlápl. „Chtěli jsme ho dostat do médií, protože králíci bez uší jsou velmi vzácní. Ostatních pět mláďat je naprosto v pořádku. Škoda že právě toho vzácného zašlápli,“ uvedl pro Der Spiegel ředitel zoo Uwe Dempewolf.
Hyeny sobě S nedostatkem soudnosti novinářů mají zkušenosti i zaměstnanci tuzemských zahrad.
Mediální kampaň kolem narození gorilího mláděte v Zoo Praha z roku 2007 se obrátila v bulvární hyenismus, když Kamba porodila mrtvé mládě a sama málem přišla o život. Událost, kterou média přemrštěně zdramatizovala, se objevila jako hlavní zpráva na titulních stranách deníku Blesk a Aha! Fotografie mrtvého mláděte doprovázel palcový titulek: Odnášeli jejího mrtvého syna! V tu dobu několik tisíc kilometrů daleko v Národním parku Virunga zabili povstalci šest horských goril, o nichž se česká média nezmínila vůbec. Je to klasický učebnicový mediální paradox, jak ho popisuje Stephan Russ-Mohl - média a jejich čtenáře zajímá víc mrtvé mládě z nedaleké zoo než reálná hrozba vyhubení gorilího druhu na východě Konga.
Zoologické zahrady se nicméně s médii musejí naučit žít. „Myslím, že pro získání důvěry je potřebná naprostá otevřenost. Média a jejich prostřednictvím i veřejnost vám odpustí i nějaké klopýtnutí, ale nikdy ne mlžení a vytáčení,“ tvrdí nový ředitel Zoo Dvůr Králové Přemysl Rabas. A platí to i o sociálních sítích, které otevřely zoologickým zahradám cestu k mladším návštěvníkům. Právě Zoo Dvůr Králové za Dany Holečkové přestala Facebook zcela používat kvůli anonymním a mnohdy vulgárním útokům vůči bývalému vedení. Úplné vyhýbání se Facebooku však Rabas jako šťastné rozhodnutí nevidí.
„Je to jedna z věcí, kterou budu řešit v příštích dnech. Můžeme si na anonymitu sociálních sítí a z toho vyplývající problémy stěžovat, ale ignorovat je zcela bych nepokládal za moudré,“ řekl ředitel královédvorské zoo. Každá česká zoo komunikuje prostřednictvím sociálních sítí sama, snaží se však i o společné akce v rámci Unie českých a slovenských zoologických zahrad (UCSZOO).
„Na Facebooku jsme předloni poprvé udělali akci Baby ZOOm zaměřenou na to, že se rodí mláďata, o kterých dáváme vědět. Vtip je v tom, že se vybírá ta nejhezčí fotografie, takže vyhrát může i kamerunský kozlík. Předloni se zúčastnily asi tři tisíce lidí, což bylo bráno jako propadák, ale do budoucna s tím hodláme pracovat lépe,“ uvádí současný prezident UCSZOO David Nejedlo.
Picasso s chobotem Na zvířata v zoo lze upozorňovat různými způsoby. Hranice etického přístupu je však tenká. Marthi Gallery na pražském Smíchově loni v srpnu představila na první pohled jen další průměrnou výstavu abstraktních obrazů. Nevytvořila je však ruka člověka, nýbrž chobot slonice Shanti. Zoo Praha vyšel další z marketingových tahů, protože svérázná slonice na rozdíl od mnoha současných umělců „vydělala“ více než 120 tisíc korun. Kromě reprodukcí si našel majitele i její „nejslavnější obraz“ Pohled z pralesa.
V rámci mediální kampaně Zoo Praha ověnčila Shanti titulem „jediný malující slon“ ve střední Evropě. Při pohledu do zahraničí je ale vidět, že tvorů s obdobnými „vlohami“ se najde spousta. V Kansasu mají v zoo malujícího mývala, v New Orleans lachtana, v Thajsku existuje výtvarná akademie pro talentované slony. Některé zoo lákají návštěvníky dokonce i na malující žáby a varany, přestože v jejich případě jde spíše o válení se v barvách - pochopitelně netoxických a omyvatelných. Jde však skutečně o „umění“ srovnatelné s tím, jak je chápe naše civilizace?
Shodou okolností se v minulém roce v Londýně uskutečnila výstava Art by Animals, která českými médii proplula nepovšimnuta.
Kurátoři výstavy fenomén zasadili nejen do širšího sociologického kontextu, ale neopomenuli připomenout, že přirovnávání zvířecích výtvorů k umění mnohem více než o zvířatech vypovídá o lidech samotných. K tomuto „výtvarnému umění“ se většina lidí pohybujících se v zoo staví kriticky.
„Jestli to lze považovat za umění, je otázka.
Zejména sloni jsou na malování cíleně trénováni a většinou kreslí pořád totéž v drobné obměně,“ řekl Jack Ashby, manažer Grantova zoologického muzea. Platí to i o české Shanti, které museli zpočátku štětec u chobotu přidržovat, namáčet v barvě, a dokonce jí i vést tahy. „Shanti jsme pro výuku malování vybrali proto, že je šikovná a za kousek žvance udělá cokoli,“ uvedla v rozhovoru pro server iDnes.cz ošetřovatelka Veronika Štrumplová. Pozornost slonici vydrží maximálně patnáct minut. „Pak začne být nervózní, chce rychle sníst všechnu odměnu a mít konečně od malování pokoj,“ dodala Štrumplová. V takovou chvíli má prý slonice tendenci obraz ze stojanu shodit. Teprve až ji nechají, bude možné dílo považovat za svobodný autorský počin.
Daň za V. I. P.
David Nejedlo v říjnu roku 2011 řešil stejné dilema jako chovatelé v Zoo Berlín. Bílá tygřice rodila poprvé a o koťata se nepostarala, jak to v přírodě u prvního vrhu většinou bývá.
Umělý odchov však divokým zvířatům víc ubližuje, než pomáhá. „Bylo to strašné rozhodování,“ říká Nejedlo. Loni v červenci se však už téže tygřici narodila tři zdravá koťata.
Masová média vytvářejí obraz o zoologických zahradách, přičemž devadesát procent chovaných zvířat je nezajímá. Zajímají je pouze V. I. P. „Když ale člověk zvíře prezentuje jako V. I. P., nesmí dopustit, aby se mu něco stalo. A pokud selže, následuje trest. To si zažil Petr Fejk, když v přímém přenosu potrácela gorila. My jsme si také od médií užili, když lvi zabili bílou tygřici. To byla informace, která obletěla snad celý svět,“ říká David Nejedlo o kauze z roku 2009, kdy se nešťastnou náhodou pár lvů dostal k tygřici. „Ještě když se loni narodila mláďata, média připomněla, že jsou to vnuci zabité tygřice. To je daň za to, že ze zvířat vytváříme V. I. P.,“ dodává Nejedlo.
Pořad Odhalení, který byl společným projektem Zoo Praha a Českého rozhlasu, propojil marketing a ochranu přírody Příkladem nešťastné události, kterou média přetvořila v příběh, byla cesta jihoafrického lachtana z pražské zoo do Německa Zoo Liberec
Do nové sezony s novým vstupem
Nejstarší česká zoo se otevřela již v roce 1919 díky Erichu Sluwovi. V následujících letech v zahradě Sluwa postupně vybudoval medvědinec, bazén pro lachtany, pavilon velkých šelem a zimní halu. Expoziční část liberecké zoo v současnosti zahrnuje pět hektarů, celkem její pozemky leží na třinácti hektarech. K zoo patří středisko ekologické výchovy Divizna, Centrum pro zvířata v nouzi Archa se stanicí pro handicapované tuzemské živočichy a rovněž restaurace s vyhlídkovou věží Lidové sady. Nyní žije v Liberci kolem sedmnácti set zvířat ve zhruba 180 druzích. Ke chloubám zahrady patří úsek dravých ptáků, kde se loni v létě narodil orel křiklavý. Mládě se stalo teprve druhým zástupcem svého druhu uměle odchovaným v lidské péči. Liberecká zoo je rovněž známá díky chovu kriticky ohrožených oslů somálských, které má od roku 1991, a dosud se tam narodilo sedmnáct mláďat. V minulém roce Zoo Liberec navštívilo 362 tisíc lidí, o dvaadvacet tisíc víc než v roce 2011. Zvětšování areálu nicméně ředitel neplánuje. „Směrem dál na Jizerské hory je městský les, kam by se mohly expozice rozšiřovat, ale nechceme zahradu výrazně zvětšovat. Už při současném rozpočtu máme trochu problém s udržitelností a stavět nákladné pavilony, zvyšovat náklady na provoz je podle mě špatné,“ říká ředitel liberecké zahrady David Nejedlo. „Na druhou stranu není možné rezignovat na úpravy areálu. Když to jde, snažíme se z několika menších výběhů vytvářet větší, částečně i při snížení počtu druhů zvířat,“ popisuje Nejedlo. „Pokoušíme se budovat vícedruhové expozice. Měli jsme třeba takiny zlaté, což je jeden z našich zoologických špeků, a vedle nich jeleny a muntžaky. Využili jsme tedy toho, že tato zvířata se v přírodě mohou potkat, zbourali jsme příčku a dnes jsou pohromadě na dvojnásobné ploše. Stejně jsme propojili žirafy a zebry bezhřívé,“ uvádí ředitel liberecké zoo. Na rozdíl od ostatních českých a moravských zahrad se poslední dobou v Liberci příliš nestaví.
Pro příští sezonu by se pouze administrativní centrum zahrady mělo přesunout do Lidových sadů. Nedaleko nich má vzniknout nový vstup do zahrady. Místo staré administrativní budovy by především za evropské peníze mělo vzniknout chovatelské a vzdělávací zázemí. „Bude tam zázemí odchovny, kuchyně pro zvířata a sklady krmiv. Zároveň by návštěvníci přes sklo anebo díky kamerám měli mít možnost nahlédnout do zákulisí odchovny,“ popisuje David Nejedlo. l Na zvířata v zoo lze upozorňovat různými způsoby. Hranice etického přístupu je však tenká
O autorovi| Jan Svatoš * spolupracovník redakce Tomáš Pohanka * pohanka@mf.cz
