Poprvé od roku 1987 se má změnit památkový zákon. Postihne i novodobé lovce pokladů
David Kincl zapíná svůj detektor kovů. Na poli u brněnských Řečkovic mu stačí jen pár kroků. Za chvíli mu zvuk detektoru hlásí nález. Je to pětihaléř z roku 1923. Pro „detektoráře“, jak si nadšenci říkají, to není nic zas tak neobvyklého. Právě ale vzniká novela zákona o památkové péči a podle ní už by věc zajímavá byla. Norma poprvé stanovuje, kdy se začíná psát historie – před sedmdesáti lety. David Kincl by tak měl jít téměř bezcenný nález nahlásit nejbližšímu muzeu, které by o něm sepsalo protokol a převzalo ho.
Hledám, tedy jsem Hledači pokladů jsou novodobým společenským fenoménem. Nikdo přesně neví, kolik jich v Česku je; oni sami odhadují něco mezi pěti a čtyřiceti tisíci. Prohledávají pole a lesy a kromě zátek od piva nebo kusů starého harampádí občas najdou stříbrné mince, nevybuchlou munici, vojenské knoflíky nebo i prastaré meče.
Potíž je ovšem v tom, že někteří z nich občas úplně rozbijí práci archeologů a vyrabují jim naleziště nebo si nalezené věci prostě nechávají a prodávají je do zahraničí.
Několik příkladů za všechny: V okolí Němčic nad Hanou je staré keltské osídlení. Jde o místo, kde ani pro archeology není jednoduché sehnat povolení zkoumat pozůstatky historie. Divocí hledači pokladů tam ale často vyrážejí, policie tři zadržela letos v dubnu. Měli u sebe vzácný střep nádoby pocházející z prvního či druhého století před Kristem, jeho historická hodnota se ani nedala penězi vyčíslit. Předmět skončil nakonec v prostějovském muzeu.
V roce 2010 zase našel hledač s detektorem na Boskovicku džbán s mincemi ze 14. až 17. století. Šlo o několikakilový poklad nevídané hodnoty. Mince si nechal a většinu pak prodal jeho známý. Muži nakonec vyvázli bez trestu, omluvili se, zaplatili finanční kompenzace a přispěli na oběti trestných činů.
Poklad jako varování před drancováním památek před pár dny začalo vystavovat Moravské zemské muzeum.
V Písku mají zase vzácný meč z období křížových výprav. I ten si odnesl domů jeden z hledačů. Informaci o nálezu ale pověsil na hledačský web, kde si ho všiml archeolog z Teplic, který nálezce rychle kontaktoval a předmět od něj nakonec zadarmo získal. K předání došlo podle regionálního tisku v Táboře na nádraží, nálezce přinesl vzácný meč zabalený v ponožkách. V teplickém muzeu ho nechali zrestaurovat a předali do Písku.
Zlatokop s glejtem Současný památkový zákon pochází z roku 1987. Ač byl už dvaadvacetkrát novelizován a ze sedmačtyřiceti paragrafů zůstalo v původní podobě jen šest, nic jako detektoráře nebo hledače pokladů nezná. Kromě řady jiných změn se má nyní práce hledačů pokladů do zákona dostat, respektive má poprvé hledačům stanovit pravidla hry.
Regule jejich činnosti jim uloží, aby se registrovali u takzvaných pověřených organizací.
Zpravidla jde o regionální muzea. „Pro získání oprávnění by nemuseli udělat nic složitého. Už teď je obvyklé, že celá řada těchto lidí spolupracuje s muzei,“ říká šéf památkové inspekce Martin Zídek, který se podílí na tvorbě zákona. Tvůrcům jde podle něj zejména o to, detektoráře podchytit a využít jejich služeb pro profesionální archeology. Ti by je měli, coby registrované, také vzdělávat a určovat plochy vhodné k průzkumu.
Druhou stranou mince bude pak to, že registrovaní hledači budou moci o registraci přijít, pokud budou hledat tam, kde nesmějí, nebo si předměty nechávat. Pomyslná černá zóna divokých hledačů rabujících naleziště pak zůstane mimo zákon, jako je tomu nyní. Hříšníkům budou hrozit pokuty, nebo až zabavení detektoru. Jejich ceny začínají na pěti a stoupají až k padesáti tisícům korun. Dají se ale koupit i velmi citlivé přístroje za sto tisíc korun.
Česko se tak vydává spíše liberální cestou. Sousední Slovensko nedovoluje hledačům dělat amatérský archeologický průzkum vůbec, podobně je tomu v Rakousku. Ze Slovenska ale přesto přicházejí zprávy o rostoucím počtu prodaných detektorů a hledači tam dál amatérsky pracují. Jen se dvěma podstatnými změnami. Více se schovávají a předměty nikdy neodnášejí do muzeí, protože by se tím de facto udali. V muzeích nekončí ani předměty, které cizinci nasbírají při svých hledačských výletech v Česku. Rekrutují se právě nejčastěji z řad Slováků a Rakušanů, kteří brázdí s detektory jižní Moravu.
Hodní a zlí Hledač David Kincl společně s kolegou Tomášem Mertou založili asociaci, která má pomoci sblížení detektorářů a odborných archeologů. Její oficiální název je Český detektoring – Asociace hledačů historie. Oba pánové také provozují web Českýdetektoring.cz, který má začínajícím hledačům pomoci. „Nejvíce škod totiž nechtěně napáchají právě oni. Nevědí, jak se chovat po nálezu, zda ho vyzvednout, či nikoliv, koho kontaktovat a podobně,“ říká Tomáš Merta.
Asociace je první fungující celostátní platformou. Spolupracuje s muzei, má i svá vnitřní pravidla, která musejí členové dodržovat. „Chceme, aby u nás členové absolvovali základní školení legislativy a archeologie. I archeologové, co s námi spolupracují, se nás snaží do problematiky dostat,“ popisuje Merta.
Kde můžou nepoučení hledači udělat chybu, ukazují třeba zkušenosti profesionálů, které si archeologové přizvali před časem na průzkum zříceniny hradu. „Říká se tomu odborným termínem,nálezové okolnosti‘. Amatér třeba najde pár kovových hrotů z šípu, ale jejich vyzvednutím udělá velkou škodu. Důležité totiž třeba je, kam směřovaly jejich hroty. Podle toho se dá poznat, odkud byl hrad obléhán, kde stála vojska a podobně,“ popisuje Tomáš Merta.
Poučený hledač pokladů musí proto vědět, které předměty vyzvedávat a které ne, kde hledat a kam nechodit nebo komu zavolat a kde nález oznámit. Místa, kde se předměty obvykle vyzvedávají, jsou například pole v blízkosti osídlených oblastí. Lidé tam kdysi vyváželi popel nebo hnůj, kam čas od času upadla nějaká ta mince nebo drobnost, která dnes hledačům udělá radost. Zemědělci někdy nevidí hledače rádi. Ti nepoučení totiž ničí i čerstvě osetá pole, jiní za sebou nechávají nezahrabané díry. „Pro archeologa je nemožné ta pole projít. Právě tady se otevírá možnost tu skupinu detektorářů nějak využít,“ míní Martin Zídek. Z polí se většinou artefakty odnášejí. Oráním jsou stejně už mnohokrát přemístěny. Detektoráři tak pro archeology zaznamenají GPS polohu a nález uloží do pytlíku. Mají už dokonce i své mobilní aplikace. Předmět lze vyfotit, v chytrém telefonu zapsat GPS polohu a přidat krátký komentář.
Poklady by se naopak neměly hledat na zříceninách, na hřbitovech, na archeologických nalezištích nebo u kostelů – ta místa patří odborníkům. Mezi oblíbené plochy hledačů mají patřit spíše místa historických bitev, starých formanských cest nebo vojenských ležení.
A hledačům nejde zpravidla ani o to, aby dostali svou desetinu peněz z hodnoty znaleckého posudku unikátního nálezu. „Pro mě není důležité, jestli najdu něco vyloženě cenného. Velkou hodnotu může mít informace o nálezu. Archeologové z něj například poznají, s kým lidé z dávného sídliště obchodovali nebo že bylo založeno daleko dříve, než si mysleli,“ říká Tomáš Merta.
Jeho cesta k detektoringu byla krátká a rychlá. „Přivedl mě k tomu kamarád, který za čas tenhle koníček opustil. Našel jsem hned první den minci, a ač nebyla nijak cenná, ten adrenalin mě chytil,“ popisuje.
Detektoráři se pak shodují na tom, že je na jejich koníčku baví i to, že se neustále vzdělávají. Pročítají historické prameny, dívají se do kronik, kde by našli tip na zajímavé místo k hledání pokladů. Aby pak dokázali na první pohled určit alespoň přibližný význam nálezu, musejí se alespoň rámcově vyznat hned v několika oborech. „Párkrát najdete mince, hledáte, co jsou zač, a nakonec zjistíte, že je z vás poloviční numizmatik,“ usmívá se David Kincl.
Památkový zákon, který nažene hledače do náručí muzeí, se nyní teprve rodí. Jeho aktuální podobu zveřejňuje na svém webu ministerstvo kultury a ještě doznává změn. V březnu příštího roku ho má dostat na stůl vláda. Nově například bude možné, že pokud soukromník bude památku zanedbávat až k hrozícímu zániku, bude mu moci být vyvlastněna. Památkový ústav ale usiluje o to, aby to nebyl on, kdo bude muset nemovitosti přebírat. Obává se, že mu tím ubudou peníze na opravu stávajícího fondu. Vlastníci nemovitostí v památkové zóně zase díky zákonu dostanou nárok na státní dotace.
A detektoráři se díky registraci alespoň dozvědí, kolik jich vlastně je.
Současný památkový zákon pochází z roku 1987 a nic jako detektoráře nebo hledače pokladů nezná. Hledači pokladů jsou novodobým společenským fenoménem. Nikdo přesně neví, kolik jich v Česku je; oni sami odhadují něco mezi pěti a čtyřiceti tisíci.
O autorovi| Petr Weikert, weikert@mf.cz
