Zítřek bez včerejška. Do této věty Wolframa Weinera by se dala shrnout debata, která se vede o postkomunistických zemích ve staré Evropě. Přestože se tvrdí, že vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nemůžeme být vyhnáni, střední Evropa a ještě východnější země se dle těchto kritiků snaží na minulost zcela zapomenout, nebo ji jen banalizují. A také místo její analýzy pořádají jen hon na bývalé funkcionáře, aby si mohli noví lidé sednout na jejich místa, i když jejich morální kvality nejsou o nic vyšší. I ti noví jsou produkty staré doby. Jak píší klasici: řetěz vzpomínek je v každé době nejlepší kotvou možné naděje. Papež Benedikt, připomínají italské noviny La Stampa, proto hovoří o „paměti srdce“.
Nový a velice úspěšný německý magazín pro politickou kulturu Cicero se ptá, zda totéž, co platí pro každého občana, platí i pro celou společnost? Odpověď zní: „Střední Evropa, Rusko a Čína se propadly do zapomnění. Při rychlém dobývání moderny platí pravidlo, že vzpomínky na tragédii komunistické diktatury jsou jen zátěží a rušivým faktorem v novém úspěšném příběhu. Jako kdyby lidé mezi Varšavou a Pekingem, Prahou a Vladivostokem zažili velký silvestr, vzhledem k opici všechno zapomněli a dnes se snaží nalézt zítřek bez včerejška.“
Komentátoři připomínají, že lidé z Východu propadli přesvědčení, že zapomenou-li na minulost, získá jejich vývoj na obzvláštní dynamice. Hlavně se nikdo nesmí obracet na hněvivý včerejšek. Historické analýzy začínají v těchto zemích třeba dle pana Weimara platit jako brzdové destičky při urputné jízdě z tmavého tunelu minulosti.
Jako důkaz komentátoři Die Zeit používají následující fakta. Putin nechává ničit poslední zbytky gulagů, Češi nechtějí analyzovat příčiny a způsob vyhnání sudetských Němců, Čína slaví masového vraha „velkého“ Maa jako Otce vlasti. Vládne přesvědčení, že se lehčeji dosáhne lepší budoucnosti bez těžkého zavazadla minulosti. Němci ale připomínají, že se dopustili obdobného omylu a snažili se v šedesátých letech překrýt krvavou minulost hospodářským zázrakem, ale pak se jim to nevyplatilo. Vzpomínka na vinu se vždycky vrátí a jednoho dne se mladá generace zeptá: Co se za komunistické diktatury skutečně stalo? Proč jste to dopustili? Co jste proti tomu dělali? My můžeme připomenout, že právě z tohoto zamlčování se kromě jiného zrodil německý terorismus. Cicero zase připomíná, že společné, byť špatné vzpomínky jsou nejlepším tmelem budoucího mírového spolužití.
