V mládí Karel Havlíček Borovský miloval vše slovanské a ruské. Spolu s ostatními českými studenty deklamoval znělky z Kollárovy Slávy dcery a do úmoru dřel jazyky. „Chopili jsme se abeced a mluvnic všelijakých slovanských nářečí, kladli si za velkou čest zpívati dvě polské, jednu ruskou a dvě ilyrské (jihoslovanské - pozn. red.) písně.“
Když v lednu 1843 odjel do Ruska, byl jeho velikostí a osobitostí uchvácen. Chodil do salonů, navštěvoval vzdělance, a když se díky svému zaměstnavateli, univerzitnímu profesorovi Stěpanu Ševyrjovovi mohl zúčastnit zkoušek z češtiny, cítil se na vrcholu blaha. Bylo to krásné a dojemné zároveň. Ruští „studenti řezali“ do českých knih, které „v Praze neznají a jenom po krámích váleti se nechávají, „jako do jitrnic“, až zkoušející pořád jen nadšeně křičel: „Prekrásno, prevoschodno!“
Jenže zima přešla a se svým svěřencem - Ševyrjovovým sedmiletým synem Borisem - odjel na letní sídlo do Vjazmy. Poprvé se tu setkal s nevolnictvím a zděsilo ho, že mužici za celé tři měsíce jen třikrát slavili neděli - jinak robotovali. Když pak Boris jednou bil sluhu, plebejec (syn kupce) Havlíček mu to vrátil, „aby viděl, jak to bolí“, a udělal si z paní domu smrtelného nepřítele.
Přečtěte si komentář: I naše armáda má černé vzpomínky. Srpen 1969 je jednou z nich
V té době už na Rusko hleděl mnohem kritičtěji než dříve. Pohrdal tupou byrokracií, všeobecnou nevzdělaností a samozřejmě samoděržavím, které ničí ruský lid - „národ veliký, dobromyslný, velmi schopný a čiperný“. Když se pak v létě 1844 blížil jeho návrat do Prahy, psal přátelům s úlevou: „Nasytil jsem se již ruských kožichů.“ Doma pak Havlíček vysvětloval, že „ruské mrazy“ uhasily v něm „poslední jiskru všeslovanské lásky“, a vrátil se proto „Čechem, pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovana, které mi, seznavšímu dostatečně Rus i Polsko, jakousi ironií zavánělo“.
Věštecky tvrdil, že se Rusové považují „za starší bratry, za poručníky naše“ a tamní panslavisté pevně věří, že nám jednou budou vládnout. Připadalo mu to nebezpečné, a tak skoro surově podotkl, že i tradiční nepřátelé Slovanů - Němci a Maďaři - jsou mu „milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí - nás vstrčiti do kapsy“.
Nahoru a dolů
Peruna nechal Havlíček (ve Křtu svatého Vladimíra) utopit v Dněpru. Co by si myslel o soše maršála Koněva, netušíme. Zjevně by záleželo, ve které své životní etapě by se jí zaobíral. Každopádně by mu nebyla lhostejná, což lze říct - jak ostatně ještě uvidíme - o většině českých politiků a spisovatelů dlouhého 19. století.
Česko-ruské vztahy se už od národního obrození - tedy od doby, kdy lze mluvit o moderních národech - pohybují po sinusoidě. Podle toho, jestli zrovna mezi politiky, elitami a lidmi převažuje obdiv k jediné slovanské velmoci, či úděs nad žalostnou úrovní tamní politiky a společnosti. Na nejvyšším bodě se vztahy obou národů ocitly v květnu 1945, na samé dno spadly v srpnu 1968.
Od té doby se zase pomalu šplhají nahoru. Dokládá to poslední - v srpnu zveřejněný - výzkum agentury STEM, podle kterého hodnotilo školní „jedničkou“ či „dvojkou“ vztah k Rusku 34 procent Čechů. V roce 1994 to přitom bylo jen 14 procent. Pozoruhodné je, jak se paralelně zhoršuje hodnocení západních států. Náš klíčový spojenec Spojené státy za tu doby klesly ze 71 na 41 procent a od Ruska je tak dělí už jen kousek.
Stůj, noho...
Když se Josef Dobrovský vrátil roku 1792 z pětiměsíčního pobytu v Rusku, nijak nadšený nebyl. Těžce ho zklamalo pravoslaví a nevzdělanost tamních kněží. Kromě Havlíčka ale nikdo z mladších koryfejů národního obrození Rusko nenavštívil, a tak počátek 19. století prožili sněním o - jediné svobodné slovanské vlasti - bájném Rusku.
Poblouzněný František Ladislav Čelakovský se vypravil s výtiskem svých Slovanských národních písní pěšky do Vídně, aby na vlastní oči spatřil vítěze nad Napoleonem - cara Alexandra I.
Josef Jungmann celý život nyvě vzpomínal na kozáky táhnoucí Čechami a padělatel „rukopisů“ Václav Hanka sám sebe překřtil na Váceslava Váceslaviče. Ještě o level výš pak stál Antonín Marek (autor filozofického názvosloví, díky němuž užíváme slova jako předmět, obsah, rozsah, druh, názor, domněnka), který odmítal číst protirusky zaměřeného Poláka Mickiewicze a stloukal verše, že „od východní strany duch Slavie věje“, kde „podnes stojí Moskva“.
Neříkají vám nic řeči o slovanské vzájemnosti a bratrství s Rusy? Není divu. Svým původem máme blíže k Němcům a Rakušanům. Čtěte více v eseji:
Česká genetická směska
Nejsilnější vliv na zjitřenou českou obraznost však měl Ján Kollár. Jeho Slávy dceru louskal kdekdo a každý věděl, že „dubisko“ z čítankového verše - „neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům“ - neznamená nic jiného než Ruskou říši. Není divu, že někdejší obdivovatel těchto veršů Havlíček vyjádřil po návratu domů lehce neuctivé přání, aby Kollár „mohl přijet do Rus místo mne“.
Zrození austroslavismu
První rozčarování přineslo obrozencům povstání v ruské části Polska, které vypuklo v listopadu 1830. Slavista a etnograf Pavel Josef Šafařík prohlásil, že si oškliví ruskou vládu, a „poutník“ Čelakovský dokonce přišel o existenci, protože přepis výhrůžek cara Mikuláše I. polským pánům doprovodil dovětkem, že podobné řeči zaznívaly „před čtyřmi sty lety od tatarských chánů“. Ruský vyslanec si stěžoval a Čelakovský přišel jak o místo v novinách, tak o profesuru češtiny na pražské univerzitě.
Ovšem skutečné vystřízlivění znamenala až Havlíčkova cesta na východ. Jeden z jeho „ruských“ článků, Slovan a Čech z roku 1846, se navíc stal manifestem austroslavismu; politického názoru, že Čechům a dalším rakouským Slovanům bude lépe ve federalizované habsburské monarchii než pod kuratelou Ruska.
Ke stejnému názoru navíc ve stejné době došel budoucí vůdce národní politiky František Palacký. Dokonale to v revolučním roce 1848 vyjádřil ve své odpovědi frankfurtskému sněmu, když varoval před neustále se rozpínajícím Ruskem, usilujícím o založení „universální monarchie“, což by podle něj bylo „nepřehledné i nevyslovitelné zlé neštěstí bez míry a hranic“, které by si nepřál ani on sám „Slovan tělem i duší“.
Strašení Rusem
Jenže přišla „bachovská“ 50. léta a ani po uvolnění poměrů to na federalizaci Rakouska zrovna nevypadalo. Bylo proto na čase vytáhnout „ruskou kartu“ a přesně to Palacký se svým zetěm Františkem Ladislavem Riegrem také udělal. Alibi mu k tomu poskytl nový car Alexandr II., který po porážce Ruska v krymské válce zrušil roku 1861 nevolnictví.
Stejně jako mnoho politiků po něm (Beneš, Kramář…) Palacký uvěřil, že by se z Ruska mohl stát normální evropský stát. Když v roce 1863 vypuklo další polské povstání a Národní listy psaly o „vraždách na bezbranných, dětech a ženách“, Palacký cara hájil jako „osvoboditele národu svého“.
Esej: Návrat středoevropských démonů
V roce 1867 přišlo rakousko-uherské vyrovnání, Češi kolosálně ostrouhali a zoufalý Palacký se rozhodl sáhnout ke „strašení Rusem“. V květnu se s Riegrem demonstrativně postavili do čela „pouti Čechů na Rus“, navštívili v Moskvě národopisnou výstavu, absolvovali audienci u cara a pronesli řadu projevů. „Rozjel“ se hlavně Rieger, který během jednoho z nich sliboval, že „zasvitne slunce vzájemnosti slovanské“, protože seznali, „že jsme jeden národ“.
Do Petrohradu poté z pověření obou pánů zamířil novinář, diplomat (a hochštapler) Jan Vaclík. Často jednal na vlastní pěst, ovšem memorandum, které v červnu 1869 předal ruskému ministru zahraničí Gorčakovovi, vzniklo jménem - a minimálně s vědomím - Palackého a Riegra. Memorandum Rusko vyzývalo, aby se připravilo na očekávanou francouzsko-pruskou válku a garantovalo, že v následné evropské krizi nepřipadnou české země Německu, ale rozhodne o nich plebiscit, což bude v reálu znamenat, že se z nich stane sekundogenitura ruských Romanovců. Gorčakova zároveň memorandum ujišťovalo, že se Čechové „zavazují mravně provždycky nevzdalovat se od vnější slovanské politiky Ruska“.
Když pak za rok válka vypukla, rozdrtilo Prusko Francii tak rychle, že k žádné vleklé celoevropské krizi stejně nedošlo.
Rusko tě provázej
Stejně jalově dopadlo i povstání balkánských Slovanů a následná rusko-turecká válka. Když Rusové dobyli na Turcích v prosinci 1877 bulharský Pleven, odpalovaly se v Praze ohňostroje, ovšem politicky se pro Čechy nic nezměnilo, a tak nám nakonec nezbylo nic jiného než trpělivá „drobečková politika“. Ve „sbírání drobtů“ ale staročeši moc úspěšní nebyli, a tak je postupně nahradila nová politická garnitura - mladočeši.
Hra „východní kartou“ se tehdy moc nepěstovala, ovšem do Ruska dál jezdili učitelé, lékaři a spisovatelé. Výsledky těchto výletů bývaly různé. Antala Staška během jeho první cesty sledovala tajná policie, a tak raději zmizel a Rusko označil za „jeden ohromný kriminál“. Naopak spisovatel a někdejší válečný dopisovatel z rusko-tureckých bojů Josef Holeček se nenechal zviklat.
Nejvíce ze všeho na něj zapůsobili spořádaně pochodující ruští vojáci a naivně psal, že „ti lidé jsou s to jen osvobozovat, jen se obětovat, jen jiným dobro činit, bezúčelní hrubosti jsou neschopni“. Poláci by mu k tomu řekli své, ovšem Holeček obdivoval cara a neochvějně věřil, že Češi místo zdegenerovaného Západu musejí hledět na Východ: „Slovane, nedej se, a Rusko bude s tebou.“
Krach novoslovanství
Zřejmě žádný náš vrcholný politik (s výjimkou Dubčeka, který v Sovětském svazu prožil mládí) neměl k Rusku tak blízko jako Karel Kramář. Poprvé jej sice navštívil až ve 30. letech, ale našel si tam životní lásku Naděždu Abrikosovou a každé léto se pak v honosné vile Barbo na Krymu převtěloval do příslušníka ruské smetánky.
Hlavou mladočechů se stal už v roce 1897, ovšem jeho přerod z loajálního rakouského Slovana na panslavistu trval celé desetiletí. Teprve když revoluce donutila cara Mikuláše II. k přijetí parlamentarismu (1906) a Kramářovi mladočeši zároveň ve volbách přišli o své dosud výsadní postavení (1907), nastal čas na ruský gambit. Tím se měl stát všeslovanský sjezd. Kramář se do jeho organizace pustil se vší vehemencí, když jednal s rakouskou vládou i ruským premiérem Stolypinem. Sjezd se měl konat, jak jinak, v Rusku.
Esej: 20 let Vladimira Putina
Kramář však dokázal prosadit, aby aspoň přípravný sjezd proběhl v červenci 1908 u nás. Byl to triumf. Praha se pro tu dobu stala hlavním městem Slovanstva, u jednoho stolu zasedli Rusové i Poláci, ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss navrhoval uspořádání všeslovanské výstavy a založení česko-ruské Slovanské banky, zpívalo se, vlály vlajky a - Kramářovy akcie stoupaly do nebes.
Jenže z toho zase nic nebylo. Žádná banka, žádná výstava, a dokonce ani ten definitivní sjezd. Kramářův novoslovanský koncept padl. Pro budoucího československého premiéra to bylo hořké zklamání, a protože se mu nedařilo ani doma, provedl - slovy historika Vratislava Doubka - „křečovitý obrat“ směrem k panslavismu. Výsledkem byla tzv. Ústava Slovanské říše, tedy hypotetického státního útvaru sdružujícího všechny slovanské národy, kterým by centralisticky vládlo Rusko. Tento „cimrmanovský“ dokument obdržel ruský ministr zahraničí 16. června 1914; přesně o 12 dní později zahájil Gavrilo Princip svými výstřely světovou válku.
Nic nového
Co následovalo potom, všichni víme - říjen 1917, květen 1945, srpen 1968 a listopad 1989. Pozoruhodné je, že se za tu dobu vlastně nic nezměnilo. Stejně tehdy jako dnes se mluví o krizi Západu (ne že by neexistovala) a různí „Holečkové“ tvrdí, že jediným lékem je spojenectví s nezkaženým, mladým a zdravým Ruskem.
Také politikové se chovají stále stejně. Když nemůžou své nápady prosadit na Západě -tehdy v Rakousku, dnes v Evropské unii - a neumějí nabídnout jiný program, obrátí se k Rusku. Navíc stejně jako zoufalý Palacký před 150 lety slibují, že se Rusko určitě už brzy stane standardní demokracií, i když se mu do toho jaksi pořád nechce.
Čtěte také:
Sedm mrtvých. Srpen 1969 má víc obětí, než se dosud vědělo
Rusko se drží dohody s Českem ohledně okupace z roku 1968, ujistil velvyslanec Zemana
Pražské jaro zosnovaly USA, vstup vojsk byl na Dubčekovu žádost, píše ruský komentátor
Kauza Koněv: Rusko obvinilo české politiky z války proti symbolům vítězství nad fašismem
