V odměňování manažerů chybí soudnost, říká bývalý šéf VSŽ Košice
Gabriel Eichler (53) se narodil v Bratislavě, po maturitě emigroval do USA, kde vystudoval na třech amerických univerzitách: Brandeis University, The University of Chicago a University of Toronto. Žádné příbuzné za oceánem neměl, šel do Spojených států - vlastními slovy - budovat kapitalismus. Patnáct let (1975 až 1990) pracoval v bankovnictví, konkrétně v Bank of America na rozličných pozicích. Mimo jiné byl hlavním mezinárodním ekonomem banky v její centrále v San Francisku a také regionálním manažerem v Evropě. V roce 1991 založil společnost Benson Oak, která poskytuje finanční a investiční poradenství, a vrátil se do Československa. V letech 1994 až 1998 byl 1. místopředsedou představenstva a finančním ředitelem společnosti ČEZ, v letech 1998 až 2000 byl generálním ředitelem VSŽ Košice. V období let 2001 s 2002 investoval společně s několika přáteli vlastní peníze přes společnost Springboard Technology Ventures do mladých high-tech firem. Je svobodný. Rád sportuje, angažuje se v umění a hudbě. V gymnaziálních časech měl bigbeatovou skupinu, později rád hrával na klavír, dnes dává přednost vstupenkám na Pražské jaro.
EURO: V osmnácti letech jste emigroval do USA. Po změně režimu v Československu jste se vrátil. V posledních letech se výrazně změnily i Spojené státy. Nedávno vyšla kniha analyzující, čeho všeho je příznakem tamní změna módního typu automobilu – od otevřeného kabrioletu let padesátých k těžkému terénnímu vozu dnes. Jak vidíte dnešní americkou společnost a její politickou administrativu? EICHLER: Vztah Ameriky ke světu obecně, její otevření se či uzavření, je po celou historii Nového světa cyklické. Každý americký prezident začal tím, že se soustředil na domácí problémy, a každý skončil s tím, že se věnoval především mezinárodněpolitickým otázkám. Američané chápou 11. září 2001 tak, že svět přišel hnusným způsobem k nim domů. A od toho je třeba odvozovat změny, které můžeme v USA pozorovat. Metafora posunu od kabrioletu k terénnímu vozu se mi líbí, ale všimněte si, že i těžký bezstřešní „koráb amerických dálnic“ stejně jako off-road s 350 koni mají společný rys. Oba mají zbytečně velkou spotřebu paliva. Mrzí mě, že Amerika se neumí dostat ze stavu plýtvavého využívání ropy, když už jsou technologie, které to umožňují. Dávno jsem byl zastáncem o dolar vyšší daně na galon benzinu výměnou za nižší daň z příjmů, což by především ovlivnilo spotřebu benzinu. Zdražení benzinu by neomezilo americké svobody, jak mnozí tamní politici tvrdí. Řešilo by to naopak ekologické i mezinárodně strategické problémy. Koneckonců, prototyp image americké svobody - marlboro-man na koni s cigaretou - též mohl zmizet se zákony, které pomalu nedovolují kouření ani doma.
EURO: Současná administrativa jde přesně opačným směrem. Mimo jiné chce začít těžit ropu na Aljašce. Tedy nikoli snížení spotřeby, ale zvýšení produkce. EICHLER: Ano, bohužel. Ale z osobních rozhovorů vím, že i v současné administrativě jsou lidé, kteří v soukromí souhlasí se souvislostmi mezi daněmi na benzin a strategickými zájmy USA, ale zatím nemají sílu to protlačit ani na pořad jednání. EURO: Před útokem na Irák – mnoha komentátory dávaným do souvislosti právě s těžbou strategicky významné ropy - jsme spolu hovořili o protiválečných demonstracích. Nebyl jste na straně demonstrujících. A ostatně – jak jste zmínil - neúčastnil jste se demonstrací ani na konci šedesátých let, kdy jste emigroval a byl přijat na americkou univerzitu a americká mládež bouřila proti válce ve Vietnamu. Co si myslíte o irácké válce a o jednání USA na mezinárodním poli? EICHLER: Rozhraní, kde už je třeba se zlu postavit násilím, není někdy jednoznačné. Část lidí si myslela, že Irák už tuto hranici překročil, jiní ne. Přikláním se k názoru, že hranice již byla překročena, že bylo třeba zasáhnout vojensky. Mnozí lidé umí vést paralelu s Mnichovem 1938. Jako většina lidí nemám rád válku, je nutno se jí vyhnout, proto chápu protiválečné nálady. Kdyby ale skutečně šlo jenom o starostlivost o nevinné oběti, demonstrace byly více na místě v době, kdy irácké rakety plněné chemickými zbraněmi pálily na hustě osídlená města. A tehdy se svět nebouřil. Ano, bylo by lepší, kdyby to bylo diplomaticky lépe zvládnuté, kdyby trochu jiný přístup amerického a francouzského prezidenta vedl k další rezoluci Rady bezpečnosti OSN, a ta sama válka s těmi samými oběťmi by byla pro většinu světa přijatelná. I když nemám velké iluze o rychlé demokracii v této časti světa, boj s terorismem je nutné vést, a to znamená eliminovat jeho zázemí a finance. Je předpoklad, že jiné diktatury se teď budou chovat přinejméně obezřetněji.
EURO: Přejděme od těžkého kalibru – ropy a války - k nové ekonomice. Tento přechod jste ostatně sám udělal v roce 2000, kdy jste skončil v košických železárnách. Jak jste vnímal internetovou horečku? Nadšení a poblouznění celého byznys světa z nové ekonomiky? EICHLER: Nadšení a poblouznění novými technologiemi mělo základ v dramatické změně, která skutečně nastala. Před deseti lety lidé telefonovali z pevných linek a ve městě hledali fungující telefonní budku, nebyly mobilní telefony. Nyní jich je přes osm milionů v desetimilionové České republice. Nebo třeba SIPO a složenky se platily na poště, platební příkazy se nosily na bankovní přepážky, dnes se to vyřizuje z mobilního telefonu. Objevil se nový typ komunikace prostřednictvím krátkých textových zpráv sms. A potom celý fenomén internetu. Něco ohromného se opravdu stalo, něco se změnilo. Možná některá očekávání spojená s touto změnou byla přehnaná, ale mnohá ani ne. Někteří „noví“ podnikatelé zapomněli, že firma si na sebe musí vydělat, že někdo musí za její služby platit, že startovací investice se musí někdy zaplatit. Je fakt, že někteří manažeři zblbli, ale to se stává. Neznamená to však, že ekonomické teorie neplatí.
EURO: Ale v době internetové horečky mnozí analytici a manažeři vysvětlovali, že právě v tomto specifickém případě teorie tak zcela neplatí. Že není nutné hledat příjmy, že nejprve je třeba získat pozici na budoucích trzích. EICHLER: Když firma prudce roste, když její příjmy se znásobují každý rok, tak se její hodnota počítá na základě očekávaných příjmů v budoucnosti. Problém byl, že všichni investoři očekávali, že jimi zainvestovaná firma poroste tím závratným tempem, jakým rostl Microsoft. A manažeři firem je o tom přesvědčovali svými powerpointovými prezentacemi. Několik takových Microsoftů se skutečně objevit mohlo, ale nemohly jím být všechny společnosti.
EURO: Kouzlu nové ekonomiky, víře, že všechny nové firmy budou novými Microsofty, podlehly institucionální hráči, stejně jako drobní investoři a burzovní indexy letěly strmě vzhůru. Nakupoval jste akcie technologických firem, když Nasdaq závratně rostl? EICHLER: Není nic zvláštního, že vznikla bublina. To se občas stává. Sám jsem si dlouho myslel, když jsem sledoval, jak prudce roste Dow Jones index Newyorské burzy, že jeho správná hodnota je tak 6500 a že na ni opět spadne. Jenže stále rostl, a když se dostal do hodnoty 11 000, tak jsem si řekl, že možná já jsem ten hloupý, a ne ti ostatní. Tak jsem také začal nakupovat ty předražené akcie, ale jenom v malém objemu, protože jsem k riziku averzní. Naštěstí, protože co jsem tehdy investoval, ztratilo na hodnotě. Na burze v tomto případě šlo o redistribuci bohatství, nikoli o vytváření hodnoty. Někteří vydělali a jiní tratili. Někdo investoval špatně a jiní mají nové ferrari. Tyto investice patří do té části tržního hospodářství, kde se hledá ten blbější.
EURO: Vyčítal jste si, že jste se nepřidržel selského rozumu až do konce a nezůstal stranou těchto investic? EICHLER: Ne, tomu se říká diverzifikace. Víc mě mrzí, že bublina strašně negativně ovlivnila morálku v podnikání. Krachy Enronu, WorldComu a dalších nejsou náhoda. Způsob stabilního a postupného rozvoje firmy se změnil na velmi rychlé zbohatnutí jednotlivců a do velké míry zejména vysoce postavených manažerů těchto firem. Společnost – regulátor i investoři - nad nimi ztratila dohled. Stejně jako se ztratil dohled nad trhem, tak se ztratil i nad společnostmi a jejich šéfy. Zdálo se, že vydělávají. Když investuješ na burze sto a najednou máš tisíc, tak je ti jedno, co manažer dělá, hlavně ať to pokračuje. V USA se dramaticky a bezdůvodně zvyšoval příjem vysokých manažerů. Jejich platy nebyly propojené na skutečné, ale jen na fiktivní výsledky. Není mechanismus, který by je donutil peníze vrátit, pokud by se ukázalo, že na tom jejich firmy nebyly tak dobře, jak se zdálo. Akcionáři ztratili nad manažery kontrolu. Amerika se ale umí s takovýmito věcmi vypořádat. Dva tři roky to bude na tvrdo, pak se situace uklidní a zase bude patnáct let pořádek.
EURO: Co znamená na tvrdo? EICHLER: Probíhají akcionářské soudy proti manažerům, v běhu je několik trestních řízeních. Pár manažerů půjde do basy, neboť někteří vyloženě kradli. Taky se vrátí soudnost pokud, jde o výši odměňování manažerů. Když jsem začínal v Bank of America, tak její šéf měl opravdu dobrý plat, ale pohyboval se ročně v řádu set tisíc dolarů včetně odměn. A ne v desítkách, či dokonce ve stovkách milionů dolarů, do nichž se platy posunuly za patnáct let. Přestože jsem liberál, tak to se mi nelíbí.
EURO: Zmínil jste mikroekonomické kontexty internetové bubliny. Jaké bylo její makroekonomické pozadí? EICHLER: Inflace se obvykle počítá na určitém stabilním spotřebním koši. Jenže my jsme se v současnosti spotřebitelsky dostali na zcela jinou úroveň, než byla třeba před dvaceti lety. Mnoho lidí na západě je už přesyceno zbožím ze spotřebitelského koše, na jehož základě se počítá inflace. Pokud jde o materiální nasycenost lidí, došlo k ohromnému pokroku. Proto zaznamenáváme téměř nulovou inflaci, ale zvyšující se platy se musely někdy projevit. Ukázaly se v inflaci investičních aktiv – před pár lety v akciích, nyní zejména v realitách.
EURO: Je o vás známo, že jste investoval v České republice do několika technologických firem. Kdy a proč jste se k tomu rozhodl? EICHLER: Investoval jsem, když šel trh dolů. Po skončení práce v Košicích jsem se chtěl vrátit k tomu, čemu jsem se věnoval jako student, tedy k novým technologiím. Programoval jsem ještě v době děrných štítků. Posledních dvacet let jsem pracoval ve starém průmyslu – v bankovnictví, energetice a ocelářství – tak jsem se chtěl vrátit k novým technologiím. A druhým motivem bylo, že moji kolegové se do toho chtěli pustit. Bylo to v době, kdy bublina už splaskávala. Mysleli jsme si, že byl dobrý čas. Stejně jsou to však rizikové investice, ne nadarmo se tato oblast nazývá rizikový kapitál. Nyní je stále v útlumu, velké firmy do nových technologií stále ještě neinvestují a riziko leží v odpovědi na otázku, kdy dojde k obratu. Investovat v Čechách a na Slovensku je obecně dobré proto, že programátoři tu jsou lacinější než ve Spojených státech a znalosti přitom mají na stejné úrovni. Je to tedy trochu arbitráž.
EURO: Kolik a do jakých firem jste investoval? EICHLER: Celkově jsme prozatím investovali kolem patnácti milionů korun. Například do firmy hlasové technologie Appello – dříve se jmenovala CheckIt. Museli jsme ji restrukturalizovat, změnit z firmy servisní na produktovou. Mnoho času jsme věnovali organizační a finanční struktuře Appella a také marketingu. Technologické schopnosti ve firmě byly, ale chyběla schopnost prodávat a přizpůsobovat se potřebám trhu. Jiné firmě jsme hlavně pomáhali jako poradci a našli pro ni investory. Technologicky byla však příliš vpředu před trhem. Když jste technologicky moc napřed, nemáte trh, váš produkt nikdo nekupuje, a můžete to zabalit. To se také stalo. Úspěšné firmy jsou jenom „trochu vpřed“ („just slightly ahead of our times“ byla - správně - reklama Panasonic). Potom jsme koupili malý podíl v antivirové společnosti Grisoft. Chtěli jsme sehnat pro takové investice větší peníze, musíme si ale počkat. Fondy rizikového kapitálu se vesměs na nových technologiích šíleně spálily a nechtějí riskovat repete.
EURO: Jsou už tyto firmy provozně ziskové? EICHLER: Grisoft je ziskový a navíc má už i dobře nastavené cash flow a dominantní pozici na českém trhu. Právě hotovostní toky jsou důležité. V Kalifornii jsme studovali řadu zkrachovaných firem, které sice byly provozně – účetně ziskové, ale neměly v pořádku cash flow a najednou jim chyběla hotovost.
EURO: Byl jste kandidátem na post generálního ředitele Českého Telecomu. Chcete se už od malých firmiček opět vrátit do nějakého kolosu? EICHLER: Potřeby a možnosti Českého Telecomu jsou tak velké a zajímavé, že když jsem byl pozván, dovedl jsem si to představit jako lákavou výzvu. Půjde o dramatickou změnu firemní kultury – z inženýrsky na marketingově orientovanou. Záleží však vždy na tom, kdo vlastní ony velké firmy a jaké jsou jeho zájmy. Když akcionář získává hodnotu z ceny akcií a dividend, to je pro mne. Baví mě dělat věci, které zvyšují hodnotu akcionářů, zvyšují zaměstnanost a bohatství země, baví mě vést lidi tak, aby je bavilo chodit do práce. Nutností pracovat ve velké firmě ale netrpím a zaměstnání nehledám.
EURO: Jaká nejdůležitější rozhodnutí nyní stojí před Českým Telecomem? EICHLER: Z pevné telefonie sice peníze stále ještě tečou, ale její budoucnost je už velmi nejasná. Český Telecom musí navíc řešit otázku změny z monopolního do konkurenčního prostředí a do konkurence v úplně nových technologií. Jeho dcera Eurotel má už dnes více klientů než Český Telecom. Mnoho lidí domácí telefon nepoužívá a odhlašuje ho. Mobilní telefon je jednoduchý na užívání, je malý, multifunkční a dá se snadno vypnout. Telecom je na tom ještě dnes hospodářsky dobře a hotovostně výborně, ale musí učinit zásadní kroky, aby tu byl i v budoucnosti. To neznamená, že Český Telecom je už na konci své cesty. Má ještě pár roků otevřené okno příležitosti – využít své vysoké hotovostní příjmy a další obrovské hodnoty, jako je nízká zadluženost, síť, poslední míle, jméno, vlastnictví mobilního operátora a obrovskou klientskou bázi - aby dramaticky změnil způsob podnikání a stal se silným konkurentem na evropské scéně. Dnešní akcionářská struktura Českého Telecomu a Eurotelu – různé, často protichůdné zájmy vlastníků - jsou velkými brzdami rozvoje obou firem.
EURO: Nebude hlavním úkolem nového šéfa Českého Telecomu připravit jeho privatizaci?
EICHLER: Doba, kdy se podobné obchody dělaly snadno, je už pryč. Privatizace nemusí trvat krátce a po její dobu nesmí Telecom zůstat stát na místě, musí investora hledat, vábit. Nebo dokonce může jeho prodej trvat velmi dlouho, a pak se může pokusit, aby místo akvizovaného byl sám akvizitorem. Ve VSŽ Košice jsem vtipkoval – i když ne úplně – že když US Steel nekoupí VSŽ, tak za pět let koupí VSŽ je. Nebo tak dlouho kupoval Time Warner společnost AOL, až nakonec AOL koupila Time Warner. I když pod čarou - byl to nejvíce ztrátový obchod v dějinách lidstva – společně odepsaly sto miliard dolarů.
S Eurotelem visí ve vzduchu i otázka, kdo má koho vlastnit. Eurotel má nyní již více klientů, je to marketingově mnohem lépe řízená a ambicióznější firma, a bylo by chyba, kdyby toto Český Telecom zadusil.
