Před rozdáváním nových karet se jeden musí zamyslet nad tím, kam to dokázaly tuzemské politické elity dopracovat, aby se obyvatelé Česka nebáli vrhnout takřka do neznáma. Ani očekávaný příklon k levici totiž není tak samozřejmý, jak vypadal.
V posledních týdnech jsem měl několik možností setkat se s tak různorodými skupinami, jako jsou vysokoškoláci na dvou nejprestižnějších sociálních fakultách v Česku (na Karlově a Masarykově univerzitě) a podnikatelé zaměřením na export (na strojírenském veletrhu v Brně a na setkání exportérů roku v Libereckém kraji). Budoucí elita v sociálních vědách na jedné straně a na druhé bohatí a úspěšní lidé. Všude jsem nabízel stejná data, která se týkají chudoby měřené podle statistik Eurostatu, Giniho koeficientu měřícího sociální nerovnost a podmínek zdravotního a penzijního pojištění v Česku a v Německu.
Z údajů si každý gramotný člověk vyčte, že pod hranicí relativní chudoby v Česku žije nejméně lidí v celé Evropské unii, a to již řadu let. Chudoba seniorů je v ČR nižší než ve všech sousedních zemích a náhradové procento pro nízko příjmové penzisty je neskonale lepší. Zdejší rodiny se nepropadnou do úplné chudoby díky síti sociálních dávek, která je v nastavení parametrů podstatně robustnější než třeba v sousedním Německu.
Česko jako sociální stát
Měřte, jak chcete, rodičovský příspěvek se v tuzemsku vyplácí nejdéle na planetě a řada sociálních dávek je u nás podmíněna nikoli vůlí pracovat, ale chudobou samotnou. Projděte si všechny sociální kalkulačky Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, všechna mezinárodní srovnání 34 členských zemí a ve všech Česká republika dopadne extrémně dobře.
Všichni sice (včetně bohatých) citlivě vnímáme zhoršení situace dané recesí, ale téměř nikdo - s dvěma výjimkami napříč čtyřmi sály se stovkami zúčastněných za poslední dva týdny - se nepřihlásil k tomu, že ví, co je redukční hranice výpočtu důchodů, jež zajišťuje relativní chudobu seniorů na tak nízké hranici. První výjimkou byl bývalý ministr financí za ČSSD, druhou student FSV UK, který zjevně miluje mezinárodní sociální statistiky. To je ovšem málo na to, abychom pochopili obtížnou udržitelnost současného stavu.
Stát ztratil legitimitu
Neuvědomujeme si totiž výjimečnost našeho sociálního státu. Bereme ji jako samozřejmost a nechceme současnou situaci kultivovat potřebnými zásahy. Všechny sociální křivdy a újmy navíc vnímáme prizmatem skandálů okolo loupících jedinců, kteří jsou asociováni s politickou elitou. Problém českého státu nespočívá v tom, že by nebyl mimořádně sociální, ale že ztratil legitimitu, protože ji ztratily jeho elity. A o to bude jízda do budoucnosti těžší, neboť na ztrátu důvěry k elitám a obtížnost její obnovy neexistuje jasný recept.
Těžší bude také udržet míry chudoby a Giniho koeficienty na současné úrovni v následující generaci, a to i kdyby Česko bylo rázem očištěno od všeho zlého, což je utopický předpoklad. Na to, abychom to dokázali, budeme muset hodně - a jinak - pracovat a také si vyjasnit, jak vypadá „funkční sociální stát“. Kdo vám říká něco jiného, je buď hloupý a neví, co je demografie a migrace mladých a produktivních v globálním světě, anebo miluje ostnaté dráty. To je totiž jediná historicky ověřená cesta k rovnováze na velmi nízké úrovni.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka
