EU by se měla dostat do postavení, jež více odpovídá její hospodářské síle
Francie a Německo se po druhé světové válce na nátlak USA staly hlavními tvůrci nové evropské architektury, založené na politickém a hospodářském sjednocování kvůli sovětskému imperialismu a nebezpečí, že komunismus zvítězí v západní Evropě. Tuto etapu reprezentovali především dva velcí politici obou zemí, Robert Schuman a Konrád Adenauer. Spolu s dalšími politiky z Itálie, Belgie, Nizozemska a Lucemburska se jim podařil téměř zázrak. Politicky stabilizovali tradiční klíčové země západní Evropy v situaci, kdy ve východní části Německa byly sovětské tanky a ve Francii a Itálii se komunisté téměř chopili moci. Tehdy vznikl takzvaný francouzsko-německý motor evropské integrace, jenž později symbolizovali například francouzský prezident François Mitterand a německý kancléř Helmut Kohl.
První kroky.
Současně se již v této době vytvořily určité základní orientace, které přežívají dodnes. Je to za prvé snaha Francie uchovat si svou nezávislou vojenskou sílu. A za druhé úsilí udržet si německého spojence především jako hospodářského partnera, nikoli však již tolik jako významnou politickou a vojenskou sílu. Proto byl například někdejší francouzský prezident Mitterand odpůrcem německého sjednocení. Domníval se totiž, že sjednocené Německo - a navíc celé v NATO - se bude vyvíjet pozvolna, ale jistě v dominantní sílu integrované Evropy. První kroky v tomto směru přišly záhy poté. V roce 1993 vstoupila především z iniciativy německého kancléře sjednotitele Kohla v platnost Maastrichtská smlouva o vzniku Evropské unie, která definitivně nastavila další vývoj integrace kontinentu k politickému společenství.
Chirakova chyba.
Od té doby se Francie snaží držet krok s Německem, a proto se také podstatně zasloužila o vznik takzvané smlouvy o evropské ústavě. Ta oběma zemím zajišťovala významný a vyvážený vliv při rozhodování v evropských institucích. Snahu vedoucích francouzských politiků paradoxně zkomplikovali sami francouzští občané. Domnívali se totiž, že tato smlouva je ohrožuje, protože odstraňuje jejich silný sociální stát, a v lidovém referendu ji odmítli. V podstatě to však byla chyba tehdejšího francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka, jenž si chtěl na poslední chvíli zachránit politickou kariéru - kdyby dal ústavní smlouvu do Národního shromáždění, byla by dávno schválena.
Německá vstřícnost.
Německo však dokázalo Francii vyjít vstříc a během předsednictví v Evropské unii v první polovině tohoto roku navzdory silnému odporu Poláků prosadilo mírně upravenou verzi této smlouvy - takzvanou reformní, podle níž se platnost navrženého systému rozhodování odsune jen o několik let, ale jinak zůstanou zachována všechna podstatná ustanovení ústavní smlouvy. Šlo o důležitý počin současné německé kancléřky Angely Merkelové a první její politickou dohodu s novým francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym. Navíc v této smlouvě zůstává otevřená možnost rychlejšího postupu některých zemí v určitých oblastech integrace, budou-li je brzdit státy, které budou chtít setrvat u dosaženého stupně sjednocování Evropy.
Kancléřka Merkelová a prezident Sarkozy se v mnoha věcech podobají, a zároveň i liší. Jejich podobnost spočívá v tom, že dnešní evropská politika vyžaduje, aby v čele států byly silné a cílevědomé osobnosti, které jen slepě neprosazují vlastní rozhodnutí, ale dokážou využívat předností svých zemí v rámci evropských pravidel.
Sarkozyho projev.
Prezident Sarkozy pronesl letos 2. července v Evropském parlamentu projev, v němž prohlásil, že základ evropského společenství tvoří společná politická vůle, schopnost čelit v této době krizi, vyplývající jak z globalizace, tak identity. Varoval před zaměňováním prostředků a cílů. Před tím, aby byly instituce, procesy, nařízení a pravidla pokládány za cíl. Jsou to jen prostředky k cílům. Evropa je podle něho civilizační projekt, jenž se nesmí rozmělnit v debatách o jednotlivých dokumentech a jednacích pravidlech. Prohlásil: „Mír mezi národy nezpůsobují mírové smlouvy, nýbrž jejich vůle už nikdy proti sobě neválčit.“ Varoval před postupným odpolitizováním Evropy, snahou zablokovat společné evropské politické jednání a rozhodování nekonečnými debatami o detailech jednotlivých dohod. Je také třeba, aby se Evropa vzepřela pseudodiktatuře trhu a zastavila oslabování role státu. Evropa nebyla a není budována kvůli volné tržní soutěži. Ta není cílem evropské integrace. Je jím silné politické společenství, jednající na základě jednotné politické vůle. Prioritou by se také měla stát evropská vůle bránit se a nespoléhat se jen na silného spojence.
Shoda s Merkelovou.
V tom se zcela shoduje s názory kancléřky Merkelové, která také prosazuje primát politiky, politického jednání, a vyzvedává potřebu evropské obrany. Předností Merkelové je schopnost trpělivě a důsledně vyjednávat a hledat konsensus, ale v rámci konkrétních hodnot. Pro další evropskou integraci je pak podstatné, že tito představitelé Francie a Německa napravili poškozené vztahy se Spojenými státy americkými z doby svých předchůdců, prezidenta Chiraka a kancléře Gerharda Schrödera. Zlepšily se i vztahy s Ruskem, nějaká nová osa Paříž, Berlín, Moskva však nehrozí.
Prezident Sarkozy je odhodlán - a má k tomu i potřebný mandát - prosazovat ve světě politické zájmy Francie a Evropské unie mnohem rozhodněji, než tomu bylo dosud. Může se opřít o stále větší francouzskou vojenskou sílu a nepochybnou autoritu Francie v rozvojových zemích.
Rozdílné zájmy.
Proto politika v Africe tvoří nedílnou součást jeho zahraničněpolitických snah. Chce se tam střetnout s imperiálními ambicemi Číny. Jeho zájmem také je, aby se EU více angažovala ve Středozemí. Na rozdíl od Německa je však proti dalšímu rozšiřování Evropské unie na východ. Obecně řečeno, Francie chce, aby se EU orientovala na jih, Německo zase na východ Evropy, což odpovídá historickým tradicím obou zemí. Výhodou kancléřky Merkelové je její schopnost více se angažovat ve světové politice, protože se může opřít o exportní a obchodní sílu německého průmyslu a finanční možnosti největší evropské ekonomiky. Pro Francii má dnes spíše prvořadý význam jednak ochrana francouzské ekonomiky před zahraničními vlivy, například Číny, a jednak nové upevnění role státu ve všech oblastech. Otázkou pak je další spolupráce Německa a Francie v rámci Evropské unie.
Změna.
Jisté je, že to již nebude dřívější úzká a srdečná spolupráce, založená na překonávání neblahé minulosti. Francouzsko-německý motor evropské integrace se v podstatě zadrhl a nyní spíše jde o hledání nových forem spolupráce dvou rovnoprávných partnerů. Menší státy Evropské unie by se však měly vyvarovat jedné věci: Neměly by se pouštět do předem ztracených pokusů o změnu hlavního směřování unie, jímž je vytvoření silného politického a vojenského společenství. Kdyby totiž tyto snahy pokračovaly, mohlo by to vést k většímu a pro ně neblahému semknutí Německa a Francie při obraně společného díla, které začaly obě země budovat po druhé světové válce.
Společný postup.
Během nedávné návštěvy kancléřky Merkelové v USA se pak jasně ukázalo, že i největší světová velmoc stále více potřebuje společný mezinárodní postup s Německem a Francií, například ve věci Íránu. Německo je největším obchodním partnerem Íránu a může a chce právě tuto svou „zbraň“ uplatnit, aby odklonilo jeho režim od zločinných plánů s jadernými zbraněmi. Německo a Francie také chtějí získat na stranu Západu Rusko, protože by to významně posílilo evropskou schopnost ovlivňovat dění ve světě. Časy se mění a Evropská unie by se díky znovu se probouzející společné politické vůli, kterou Německo a Francie s pomocí dalších západoevropských zemí rozvíjejí, měla dostat do postavení, jež by více odpovídalo její hospodářské síle a vytčeným cílům.
Popisek: Jdeme na to. Minulý týden se francouzský prezident Nicolas Sarkozy během oficiální návštěvy Berlína shodl s kancléřkou Angelou Merkelovou na společném postupu v rámci EU.
