Centrální banky by měly vycházet z jiného indexu cen, který reaguje na množství peněz v ekonomice silněji než CPI
Vláda je subjekt, který z růstu cenové hladiny těží nejvíce. S rostoucí mírou inflace klesá hodnota státního dluhu, dochází k podpoře spotřeby a k následné iluzi hospodářského růstu. Pokud navíc existuje vyšší cenová hladina než ta, kterou zobrazují oficiální cenové ukazatele, pak vláda vyplácí nižší důchody a platy státních zaměstnanců, než by měla. Otázkou ovšem zůstává jak překonat rozkol mezi výhodami vlády, jež pramení z vysoké míry inflace, a závazkem centrální banky udržovat nízkou míru inflace.
Aby vláda, respektive centrální banka mohla těžit z neviditelné vysoké míry inflace a přitom se chlubit udržováním mírné inflace, začala používat cenové ukazatele založené na spotřebě, jako je například CPI. Spotřeba je totiž velmi stabilní veličinou, a proto i ukazatele vycházející ze spotřeby se v průběhu času vyvíjejí stabilně. Takový vývoj cenových ukazatelů založených na spotřebě pramení z toho, že nezobrazují vývoj cen ve stadiích, která jsou od spotřeby vzdálenější. Tedy vývoj cen komodit, nemovitostí, akcií či průmyslového zboží. Rakouská škola přitom tvrdí, že monetární expanze, kterou se do ekonomiky dostávají nové peníze, vyvolává nárůst cen zejména u statků používaných ve stadiích vzdálenějších od spotřeby, tedy u statků, které v CPI zahrnuty nejsou.
Chybné údaje
Dlouhodobá monetární expanze, respektive rostoucí množství peněz v ekonomice zvedá ceny ve stadiích vzdálenějších od spotřeby, ceny spotřebitelských statků ovšem rostou jen mírně. Centrální banka na rostoucí ceny komodit, nemovitostí a ostatních reaguje slovy, že s vývojem těchto cen nemůže dělat nic a prstem ukazuje nejčastěji na nenasytné spekulanty. Podle centrální banky tak nárůst cen aktiv vzdálenějších od spotřeby není důvodem pro to, aby se od monetární expanze upustilo.
To je však zásadní chyba. Množství peněz v ekonomice, které centrální banka prostřednictvím monetární politiky ovlivňuje, je jediným hybatelem všeobecné cenové hladiny. Růst cen konkrétních aktiv se pouze odvíjí od způsobu použití těchto peněz. Úvěrová expanze daná nízkými úrokovými sazbami vede ekonomické subjekty k zahájení investičních projektů, které jsou spojeny s rozšiřováním stadií vzdálenějších od spotřeby či se vznikem stadií nových. Proto v době boomu rostou zejména ceny těchto aktiv a vývoj CPI zůstává víceméně stabilní.
Růst cen aktiv i boom založený na nízkých úrokových sazbách a následné úvěrové expanzi však není dlouhodobě udržitelný. Důvodem je fakt, že úroková sazba nevznikla na základě poptávky po úsporách a jejich nabídky, ale z pouhého rozhodnutí centrálních bankéřů. Centrální bankéři ve svých rozhodnutích zohledňují převážně vývoj cenové hladiny. Při tom ovšem vycházejí z cenových ukazatelů založených na spotřebě, v nichž se narůstající množství peněz v ekonomice nijak výrazně neprojevuje.
Cesta rakouské školy
V době dlouhodobě udržované monetární expanze neexistuje dostatek reálných zdrojů na dokončení daných projektů, neboť poptávka po úsporách (množství úvěrů) silně převyšuje jejich nabídku (množství úspor). Časem tak zákonitě musí dojít ke kontrakci, která tyto nerovnováhy na trhu napraví. Takto lze stručně popsat hospodářský cyklus podle rakouské teorie hospodářského cyklu.
Představitelé rakouské školy pro účely snížení fluktuací hospodářského cyklu navrhují razantní opatření typu zrušení centrální banky. Podporují tedy bankovnictví bez centrální banky založené na požadavku stoprocentních rezerv a svobodu ve vydávání a přijímání libovolné měny, respektive takzvané svobodné bankovnictví. Ačkoli se jedná o řešení teoreticky správná, vzhledem k přílišné razantnosti jsou v současné době neuskutečnitelná. Hlavním důvodem jsou nevědomost veřejnosti o možné alternativě současného bankovního systému a fakt, že strůjci takovéto reformy by musely být vlády a banky, tedy subjekty, které z podoby současného bankovního systému těží nejvíce.
Nový cenový index
Existují však i jiná řešení, jejichž aplikace je daleko reálnější. Velmi jednoduchým a velmi účinným řešením se jeví změna metodiky výpočtu cenových ukazatelů, z jejichž vývoje kroky monetární politiky do značné míry vycházejí. Ve své diplomové práci jsem zkonstruoval kompozitní cenový index, který zohledňuje vývoj cen ve všech stadiích výroby až po spotřebu. Tedy vývoj cen komodit, nemovitostí, akcií, průmyslového zboží a cen spotřebního zboží. Vliv jednotlivých sektorů jsem upravil váhami, které představují jejich skutečný vliv na výstup ekonomiky (podle Skounsenova ukazatele hrubý domácí výstup). Následně jsem vypočítal jeho vývoj pro USA a porovnal ho s vývojem množství úvěrů v ekonomice. To samé jsem udělal s CPI. Ukázalo se, že kompozitní cenový index daleko silněji reagoval na monetární politiku centrální banky a volatilněji se vyvíjel i s fází hospodářského cyklu.
Kompozitní cenový index zohledňuje všechna stadia výroby. Můžeme tak vypočítat vývoj skutečné cenové hladiny, neboť reflektuje alokaci většiny množství peněz v ekonomice. Nespornou výhodou kompozitního cenového indexu je fakt, že na vývoj peněz v ekonomice reaguje velmi rychle a především velmi silně.
Přijmeme-li závěry rakouské teorie hospodářského cyklu, že viníkem hospodářského cyklu může být pouze uměle vytvořená úvěrová expanze daná monetární politikou centrální banky, lze konstatovat, že hospodářskému cyklu by se do značné míry dalo předcházet pouhým cílováním kompozitního cenového indexu či jiného podobně konstruovaného cenového ukazatele. Kompozitní cenový index totiž reaguje na vývoj množství peněz téměř shodně jako množství celkových úvěrů v ekonomice, a v dobách hospodářského propadu dokonce s určitým předstihem. Cílováním kompozitního cenového indexu by tedy došlo i k následnému cílování množství úvěrů v ekonomice, což by vedlo k výraznému omezení fluktuací hospodářského cyklu.
